Zvuk varhan zní opět kostelem v Pohnání

Chcete vidět zimní pohádku? Stačí se vydat směrem na Mladou Vožici. Projedete Ratibořské Hory a než se dostane do Dolních Hrachovic, odbočíte vpravo do kopce do Pohnánce a odtud z návsi už to je jen kilometr. A zase do kopce. A jste v Pohnání. Ve vesničce, v níž padá sníh i tehdy, kdy hlásí sněžení jen na horách v tisíci metrech. A to leží pouhých 627 metrů nad mořem. Vrstvy navátého sněhu tady zůstavají ležet ještě dlouho poté, co jinde na zimu už jen vzpomínají. Mnohy zima obyvatelům připravila nejednu krutou chvilku. Podle zápisů v obecní kronice v roce 1929, kdy v obci ležely metrové závěje, rtuť teploměru klesla na minus 32 stupňů. V roce 1953 sněžilo v květnu i červnu. A podobných zpráv o počasí je kronika plná.

Dobré, ba přímo vynikající sněhové podmínky nahrávají příznivcům bílé stopy. Kousek za Pohnáním mohou najet na stopy na modře a zeleně značené trase.

Právě v sobotu Občanské sdružení Polánka křtilo v nedalé Rodné nový sněžný skútr. Na jeho zakoupení přispělo i Pohnání necelými čtyřmi tisíci. To je v krátké době již druhý finančnípříspěvěk na něco, z čeho mají užitek nejen místní. Osm tisíc z rozpočtu nedávno věnovala obec na opravu varhan v kostele sv. Prokopa. Nástroj byl tak v dezolátním stavu, že se na něj už ani nenechalo hrát. Přesto, že jej čeká ještě další oprava, zvuk částečně opravených varhan už opět zní.
Je vidět, že i malá obec se umí postarat a vypadá to, že se bude starat i nadále.

„Výhledově by to asi chtělo dětské hřiště. V budoucnosti se určitě vyplatí. Přibývá mladých lidí a dětí,“ zmínil záměr nový starosta Zbyněk Jirota. Ví, že se toho bude muset o starostování ještě hodně naučit. Spolehnout se může a s žádostí o radu či pomoc se obrátit na Františka Reindla. Ten stál v čele obce předcházejících 12 let. I když není rodákem z Pohnání, jeho minulost zná dobře. Stejně jako přítomnost. Ví, že dnešní doba je složitější než před pár desítkami let.

„Dříve stačilo, vyhlásit rozhlasem, že je brigáda a přišlo vždy dost lidí, i když věděli, že za to nedostanou ani korunu. Dnes už něco takového téměř není možné. Obyvatelstvo je podstatně starší a ti mladší jsou hodně zaměstnaní,“ vzpomínal do dobu, kdy jeho předchůdce Václav Maleninský brzy po ránu pustil v místním rozhlase říznou dechovku , aby probudil všechny případné spáče a zlákal na hodiny dřiny zdarma.

A práce někdy dala dost zabrat. Zvláště v době, kdy bylo třeba do Pohnání udělat vodovod. Pracovala na něm celá vesnice. Od té doby si obec zajištuje vodu sama a zásobuje i sousední Pohnánec.
„Lidé měli přidělené metry, a ty museli vykopat,“ vzpomíná na budování vodovodu bývalá kronikářka Vlasta Bednářová, která historii obce zapisovala 27 let. Má proto o ní přehled.

Každý rok na jaře se pravidelně převážně mladší ročníky vrhnou na čištění požární nádrže, která slouží více než čtyři desítky let ke koupání místních i přespolních. Původní oplocení vzalo za své, když se na něm podepsal zub času. Na tom samém místě vyrostla „hradba ze zeleně“, na níž se obci podařilo získat dotaci. Hned vedle stojí požární zbrojnice s klubovnou.

Lidé se ale nesetkávali jen při práci. V kulturním domě na návsi se konaly vyhlášené bály. Ještě před dvaceti lety kulturní dům praskal ve švech. I divadlo sem jezdilo. Úbytek obyvatelstva, které odešlo za prací do měst, však udělal své. Do kulturáku jezdili lidé na myslivecký, hasičsky i zahrádkářsky ples z celého okolí.

„Pamatuji i ples zdravotnický,“ vzpomíná Bednářová. Na dnešní plesy přijde tak kolem osmdesáti lidí a ti o místečko bojovat nemusí.
Úbytek lidí přinesl i další negativní změny. Svůj obchod musela nejdřív zavřít Jednota, protože by se jinak neuživila. Ze stejných důvodů skončili i další nájemci. Ještě dříve, v roce 1976, musela zavřít dveře i jednotřídka ve škole. Prostory v ní tak nadále využívá už jen obecní úřad a knihovna. V obytné části zůstal pan řídící. Přilákat do vesničky mladé lidi se v Pohnání pokusili před lety.

„Chtěli jsme využít prostor v bývalé škole, kde fungoval předtím pouze první stupeň a žáci po jeho absolvování dojížděli do Ratibořských Hor nebo Mladé Vožice. Záměr byl vybudovat zemědělské muzeum, které by se vázalo k tomuto kraji a zároveň tam vybudovat i tři byty. Už jsme měli i nájemce, ale povodně v roce 2002 náš záměr překazily a my na rekonstrukci nakonec nedostali peníze,“ smutně podotknul bývalý starosta František Reindl.

Úspěšnější byli Pohnánenští v žádosti o dotaci na opravu již staré střechy kulturního domu. Oprava je rozdělana na dvě etapy. Na investiční akci v hodnotě 440 tisíc pro letošek se podařilo získat z kraje 180 tisíc. Druhá etapa oprav čeká střechu příští rok a je ve fázi přípravy žádosti o dotaci.
„Téměř běžně jsou v rodinách dvě auto, takže dopravit se do práce není žádný problém . V mém případě mi těch necelých patnáct kilometrů po rovince trvá opravdu pár minut. Ani v zimě není problém. Silnice jsou ošetřeny dobře. To ve město to vypadá s dopravou hůř,“ okomentovala současný stav počasí Ilona Vítková.

Na vesnici, odkud pochází, se vrátila hned z několika důvodů. Na život v paneláku si nikdy nezvykla. Rozhodla se vrátit zpátky domů, do klidného prostředí a na čerstvý vzduch. Důvodem byly i finance. Dům si s manželem postavila na pozemku svých rodičů. Stejně tak v nejbližší době hodlá učinit i její dcera Leona.

Vypadá to, že se tak vesnička v kopcích začně opět rozrůstat a počet současných 76 obyvatel se bude zvyšovat. Třeba se v Pohnání někdy v budoucnu jejich počet vyšplhá na číslo z roku 1930. To podle zápisu v kronice ve vsi ve třiceti domech bydlelo 156 lidí. Ještě před lety odcházeli mladí lidé za prací do měst. Zřejmě nastala doba, kdy se z něj začínají vracet zpět domů. Protože všude dobře, doma nejlíp.

Pavlína Macelová