Malá blonďatá dívenka předstoupila před ostatní v mateřské školce a zazpívala. V tu chvíli přítomní zatajili dech. Tak si ji pamatují před více než dvaceti lety. Posluchačům Jany Haraštové– Procházkové to příjemné mrazení v zádech zůstalo dodnes. Snad proto, že Janino vystoupení je vždycky stejně upřímné a procítěné, jako když byla ta malá holčička.

Pamatuji si vás ze školky. Už tehdy jste krásně zpívala. Kdy jste vlastně prvně pocítila radost ze zpěvu?
Já jsem pociťovala radost ze zpěvu snad od prvních krůčků. Rodiče mi vyprávěli, že jsem si vyzpěvovala již v roce a půl, téměř dříve než jsem mluvila. U nás doma se totiž každý den večer zpívalo, kvůli sestře, aby se zbavila strachu ze zpěvu. Já jsem díky tomu lásku ke zpěvu získala.

Maminka je lékařka a tatínek je bývalý pracovník v kultuře. Ale Moravák. Tak kde převládly geny?
Maminčiny geny sahají do Chorvatska, kde jsou velmi silné hudební kořeny. Mnoho z mých příbuzných má obrovský hudební talent, někteří se hudbou i živí. A spojení s moravskými geny z otcovy strany dělá divy.

Nikdy jste nezatoužila ponořit se do tajů medicíny jako vaše sestra?
Toto je pro mě velmi zvláštní otázka a dnes po letech se mohu přiznat i doma, že jsem nad ním několikrát uvažovala. Jsem člověk, který je velmi společenský a potřebuje být mezi lidmi. Ve své podstatě jsem vždy chtěla pomáhat lidem a snažím se o to dodnes. Nakonec jsem si ale nezvolila pomoc cestou medicíny, ale cestou hudby.

Kdy přišlo rozhodnutí věnovat se zpěvu?
Toto rozhodnutí přišlo někdy kolem mých 13 - 14 let. V této době jsem navštěvovala hodiny zpěvu své kamarádky Karolíny Bubleové-Berkové. Díky ní se má láska k hudbě ještě daleko více prohloubila. Důvodem nebyl pouze fakt, že Karolínka je skvělá zpěvačka a výborná učitelka, ale hlavně je to úchvatný člověk, kterého jsme si vždy nesmírně vážila a obdivovala.

Často a myslím tím velmi často jste reprezentovala vaši Alma Mater, tedy gymnázium ve zpěvu. Jak na to vzpomínáte?
Na zpívání s gymnáziem vzpomínám s radostí a pokaždé se mi vybaví nové a nové příhody. Mohu říci, že zpívání v tamějším sboru mi přineslo mnoho dobrého, při nejmenším několik výborných přátel. Především mé celoživotní výborné kamarádky, se kterými zpívám dodnes. Díky reprezentaci gymnázia jsem se dostala mnohokrát do zahraničí. Jednou se mi to však moc nevyplatilo. Pamatuji si, že se jednalo o nějaký projekt, se kterým jsme jeli do Kostnice, našeho partnerského města. Bydleli jsme tam tehdy u studentů tamější školy. Několik týdnů dopředu jsem se těšila, jak budu hovořit konečně německy, jak se vylepším v cizí řeč. Netušila jsem, že budu bydlet sice u velmi příjemné studentky, která ovšem pocházela z Maroka a její rodina nebo alespoň rodiče nehovoří německy, nýbrž arabsky. Její tatínek byl takový typický muslimský despota, který na mne hovořil pouze arabsky. Nerozuměla jsem ani slovo. A tak musela má kamarádka překládat do němčiny vše, co řekl, já jí mezitím odpověděla německy, ona mi to řekla v arabštině a já milému tatínkovi musela v arabštině následně odpovědět. A takto jsme trávili většinu času. Asi jsem na ně ale udělala veliký dojem. Dcera v této rodině, ve svých 19 letech byla již zasnoubená, ten rok se měla vdávat. Když jsem se vrátila domů, čekal na mne dlouhý email, jak jsem je oslnila a že o mne již hovořili se svým příbuzným v Maroku, kterému je sice něco přes 60, jinak je to ale čilý chlapík v nejlepších letech a hlavně s velikým stádem velbloudů, tudíž je velmi dobře zajištěný. Poslali mu prý mou fotku a on se rozhodl, že mě pojme za svou ženu. Mě ale nabídka, tím méně mé rodiče, nezaujala, takže jsem odmítla. Ona rodina se mi bohužel již neozvala, asi jsem je urazila. Ale vzpomínám na tuto příhodu s humorem a vždy si říkám, kde já mohla být někde u velbloudů…

Kam vedly vaše kroky po gymnáziu dál? A měla jste hned od počátku jasno, že to bude o hudbě?
Na Pedagogickou fakultu univerzity Karlovy v Praze. Bylo mi jasné, že se chci nějakým způsobem věnovat hudbě. Nechtěla jsem se však pouze spoléhat na hudbu, na svůj hlas. A protože mám ještě jednu velikou životní lásku a tím jsou cizí řeči, chtěla jsem to nějakým způsobem skloubit. Rozhodovala jsem se pouze, zda to bude německý jazyk nebo anglický jazyk. Nakonec vyhrál jazyk německý. Během studia na fakultě jsem navštěvovala nejrůznější pěvecké korepetitory, mimo jiné i například bývalého sólistu ND Václava Zítka. Účastnila jsem se i několika soutěží. Před několika lety jsem vyhrála státní soutěž pedagogických fakult ve zpěvu. Bylo mi nabídnuto stipendium ve Vídni. A tak jsem ještě jeden semestr využila i v rámci Erasmu, abych náhodou nezameškala něco ve škole, a prodloužila si své studiu v Praze o studium ve Vídni

Řada lidí si vás spojuje s účinkováním s Posádkovou hudbou Tábor. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Považuji ho za jedno z nejšťastnějších období svého života. Bylo to krásných devět let života, během nichž jsem měla možnost si zazpívat několik různých hudebních žánrů, poznat mnoho skvělých hudebníků, úžasných lidí, dobrých přátel a hlavně nějakým způsobem lidem zprostředkovat hudbu tak jak ji cítím já.

Byli na vás hodní?
Hodní byli vždy. Nemohu říci, že bych se tam někdy dočkala něčeho špatného. Naopak, vždy na ně budu vzpomínat jen v dobrém. Byla to skvělá parta lidí, kteří se jen tak nenajdou a kteří mi moc chybí. Užila jsem si s nimi opravdu hodně zábavy.

Na koho z té doby ráda vzpomínáte?
Nikdy asi nezapomenu především na dirigenty. Václava Matouška, Romana Kostince, Roberta Říšského a Pavla Menharta. Každý z nich byl něčím jedinečný. Každý z nich vynikal v něčem jiném. Každého z nich bavil jiný hudební žánr a i to se v dirigování projeví. V něčem byli ale stejní. Byli a jsou to profesionálové, kteří svou práci měli rádi, a to bylo slyšet.

Vadilo vám, že byla zrušena Posádková hudba Tábor?
Vadilo je určitě slabé slovo. Byla to pro mne veliká rána. Rána, která dodnes bolí a nedokáže se zacelit. Nešlo jen o to, že já jsem přišla o svou velikou radost, o něco, co mě skutečně naplňovalo štěstím, ale bylo a je mi především líto těch úžasných muzikantů, kteří svoji práci dělali opravdu dobře a hlavně s láskou a kteří v dnešní době jsou nuceni dělat něco úplně jiného, co se mnohdy hudby vůbec netýká. Když pominu své osobní hledisko, stejně mi vadí zrušení Posádkové hudby i z kulturního hlediska. Když si dnes představím, že při nějakých významných akcích města místo Posádkové hudby, někdo přinese CD s jejich hudbou, tak mě jako Táboráka hanba fackuje. Jak tohle vůbec někdo mohl připustit? Vždyť kde jinde než v Táboře by měla být Posádková hudba?

Další etapu tvořila skupina His Master´s Voice Band( dále jen HMVB)? Co byste k této době ráda sdělila?
Seskupení HMVB mi otevřelo dveře trochu do jiného hudebního žánru než s jakým jsem se do té doby setkávala. Jedná se o příjemné zazpívání s velmi milými lidmi, kteří toto zpívání berou vážně, pracují na sobě a snaží se, aby toto naše zpívání mělo nějaké výsledky a postupně abychom se posouvali někam dále. Nebaví mě práce, která nikam nevede. Zde mám však pocit, že práce na skladbách, samostudium a příprava na jednotlivé zkoušky má smysl.

Kolik CD jste stihli natočit? Možná nejen s touto skupinou?
S HMVB jsme natočili zatím pouze jedno CD, ale chystáme se na jaře natočit další CD. Během studia na vysoké škole jsme spolupracovala s svou vyučující paní Doc. Alenou Tichou a spolu s ní a ještě paní Rakovou, která byla převážně autorkou hudby, jsem natočila dvě CD pro děti. Šlo o takový rozkošný projekt, kdy se právě tyto dvě milé osoby snaží přimět dnešní maminky, aby opět začaly zpívat se svými dětmi a právě zpěvníky spolu s CD ke zpěvníkům by jim v tomto snažení měly pomoci.

Měla jste vůbec někdy čas na jiné koníčky než zpěv? A jaké?
Mým dalším velikým koníčkem jsou cizí jazyky a s tím je částečně spojeno cestování. Nejzajímavějšími zeměmi, které jsem navštívila, určitě byla Sri Lanka a v rámci výměnných pobytů Spojené státy a Tunisko.

Co třeba vaření? Máte nějaký oblíbený recept?
Vařím velmi ráda. Když mám však vařit pro sebe, tak mne to nebaví. Baví mne dělat veliké večeře s několika chody pro velikou společnost. Mým oblíbeným receptem je například sýrová omáčka s krůtími prsy anebo grilovaný losos se hříbky.

Po škole jste šla učit.Jsou opravdu dnešní studenti jiní, než jste bývali vy a proč?
Dnešní studenti jsou opravdu v mnohém jiní. Bohužel sleduji, že celková úroveň vzdělanosti se rapidně snížila. Požadavky, které byly kdysi kladeny na nás se nedají ani v nejmenším srovnávat s tím, co můžete očekávat od dnešních studentů a čeho jsou hlavně dnešní studenti schopni. To mne naplňuje velikým pesimismem, čeho všeho se můžeme ještě v budoucnu dočkat a až kam se tato úroveň sníží. Samotní studenti jsou dnes velmi odlišní. Chybí jim úcta. K životu, autoritám a ke vzdělání. Tohle je však chyba rodičů, to oni by jim tyto hodnoty měli vštípit. Musím však říci, že já sama problémy se studenty nemám. Každého z nich si vážím, mám je ráda a vždy se ke každému z nich snažím najít svou cestu, i když nevede vždy jen po růžích.

Co si myslíte o státních maturitách?
Osobně souhlasím se zavedením státních maturit, do budoucna. Nesouhlasím s dnešní situací, kdy může mít maturitu každý, čímž se její hodnota hrubě znevážila. Hlavně se mi nelíbí celková nepřipravenost, nejasnosti a sporné otázky ohledně státních maturit.

Nemohu se nezmínit o vašem dědečkovi panu Sekalovi. Úžasný člověk, které mu je 101 let. Také si rád zpívá? A co vám dal jako radu o života?
Tady vás zklamu. Svého dědečka jsem slyšela zpívat v životě opravdu jen několikrát, nezanechalo to ve mne nějaký hluboký zážitek. Jinak ale máte pravdu. Dědeček byl donedávna úžasným člověkem, který se nemalou měrou podílel na mé výchově. Rad bylo mnoho. Většinou se týkaly úcty k lidem, pokory a pracovitosti.

Máte nějaký muzikální vzor? Koho?
Vzorů mám opravdu hodně. Spadají se nejrůznější lidé zpívající nejrůznější hudební žánry Asi největšími vzory jsou však Reneé Fleming, Luciano Pavarotti, Jane Monheim,Barbara Streisand, Ella Fitzgerald, Eva Urbanová a mnoho dalších…

Kdybyste potkala kouzelného dědečka, co byste si přála?
Předně bych si přála, aby byla celá má rodina, přátelé a lidi, které mám ráda zdraví a šťastní. Pak bych si přála, aby na světě lidé netrpěli nemocemi, hladem a nebyli stíháni katastrofami a hlavně, aby si vážili sami sebe a dokázali se mít rádi a respektovat se bez ohledu na barvu pleti, vyznání a politické přesvědčení.

Jaké máte hudební plány do budoucna?
Ráda bych se, kromě projektů, ve kterých účinkuji tady v Táboře, vrátila částečně do Prahy. Obnovila své hudební kontakty v Praze a začala nějakým způsobem s přáteli z vysoké školy opět účinkovat po pražských scénách a třeba rozšířit působnost i do zahraničí. Repertoár by měl zahrnovat lehčí hudební žánry i třeba některé skladby vážné hudby.

A prozraďte, kdy se na vás můžeme těšit zase v Táboře?
V tento okamžik záleží, jaký hudební styl preferujete. Můžete mě slyšet v nejbližší době, to jest 30.10. v Jazz Gallery Charley v Táboře. Jako host si zazpívám s Josefem Čechtickým jr. Quartetem. Hned poté 1.11. následuje zpívání s Bolechem v Táborském divadle a o týden později tedy 8. 11. od 19. hodin všechny srdečně zvu na koncert vokální skupiny His Master´s Voice Band do táborského divadla.


Alena Řezáčová