Představovat muzikantům zpěvačku Evu Hroncovou, je jako nosit dříví do lesa. Patřila totiž k žádaným. A ne pouze proto, že uměla zpívat… Jenže ona místním brzy dala valé a vyměnila česká podia za zahraniční. V kapele taky poznala svého budoucí manžela. Po letech se jejich kolegiální vztah změnil na partnerský, protože oba dospěli ke zjištění, že vztahy na dálku jim nefungují. Především v německy mluvících zemí se Eva stala populárnější než doma. S mikrofonem „žije“ už přes třicet let a nyní objevuje další scénu. Podnikatelskou.

Jaké povolání uvádíte v dotaznících?
Svobodné, a pokud nemusím, tak to nijak neupřesňuji. Zpěvačku si běžně nepíšu.

A vzdělání?
Středoškolské, mám gymnázium. To už jsem zpívala, takže jsem ho dodělávala později.

A čím jste se tedy živila?
Nastoupila jsem ke sdělovací distanci u dráhy, kde jsem dělala grafikony a podobné zvláštnosti a k tomu zpívala. Zpívám odmalička, chodila jsem do sboru i do hudebky a učila se hrát na klavír. Velmi brzy jsem jezdila po vsích a amatérsky zpívala. Pak jsem se dostala do zahraničí.

Jaký máte pocit, když někomu řeknete, že jste zpěvačka?
Někdy dobrý, jindy velmi nepříjemný.

Podle čeho?
Podle toho, jaké společnosti to sděluju. Jestliže jsou to lidi znalí kumštu, tak se s nimi mám o čem bavit, v opačném případě je pro ně umělecký život hodně cizí a cítíme, že si nemáme co říct.

Máte pocit, že tím pohrdají? Že zpěvačka je málo?
Tak to snad proboha ne. Jen jsme si vzdálení. Na druhou stranu je pravda, že někteří lidé s vyšším vzděláním a hodně vzdáleným oborem jsou na umělecký život zvědaví. Troufám si říct, že čím vzdělanější, tím jsou chápavější.

Kdyby chtěla být vaše dcera taky zpěvačkou, co by od vás slyšela?
Já bych jí nebránila, ale myslím, že jak to s námi zažívala, tak ví, co to je za úskalí. Myslím, že jí to moc nebere. Jestliže někdo chce být muzikantem, musí to mít v sobě a já se domnívám, že ona nemá ten tah. I když chodí na klavír a zpívá i s kapelou v hudebce. Kdyby to ale pro ni bylo tak zásadní, jako to bylo pro mne, kdy jsem šla přes mrtvoly a nevoli rodičů, že jsem nešla studovat vysokou školu a nebyla tedy ze mne ani profesorka ani doktorka, tak to by bylo něco jiného. Ale takhle to ona postavené nemá.

Rodiče z vás chtěli mít studovanou dceru? Žádnou zpěvačku?
No jistě a já jsem s tím měla doma od puberty velký problémy, těžko jsem si svoje prosazovala.

Dočkala jste se od nich uznání?
Hrozně pozdě, až když jsem se v zahraničí prosadila a měla úspěchy. Dostaly se k nim rezonance na to, co dělám, tak mne začali uznávat.

Jste z muzikantské rodiny?
Z matčiny strany určitě. Moje matka i babička hrály na klavír, babička zpívala v Hlaholu hodně let. Dokonce zkoušeli i u ní doma a ona k tomu hrála.

Co sex, alkohol, drogy. Jak mladá holka odolala?
Člověk určitě musí být hodně tvrdý, aby tomu nepropadl. Tenhle život je hodně o psychice - nejste doma a vesměs žijete v noci. Kdo je labilnější, propadne. Znám hodně kolegů, kteří se takhle zničili. Není jednoduché žít mimo domov a jak já říkám v kufru. Těžký bylo se stále přemísťovat z místa na místo a těžký bylo i zakládat rodinu. Vlastně jsem byla osm měsíců v roce v zahraničí a pak teprve přijela domů, abych vybalila a zase hned zabalila. Zpočátku to každému imponuje a nevadí mu to, ale postupem času to začíná obtěžovat.

Co nejvíc?
Že nemáte svoje pohodlí, vždycky nevyjde dobrý ubytování, chybí komfort, který si uděláte doma.

Prožívala jste na šňůrách lásky?
To bylo taky složitý. Ale já jsem typ, který se chlapama nikdy nenechal moc zválcovat. Když jsem byla hodně mladá, tak jsem udělala jednu velkou chybu, poučila jsem se z ní a taky si začala diktovala. Nakonec jsem si vzala kolegu z kapely.

Je to dobré řešení?
Když k tomu člověk po zkušenostech dospěje, tak ano. Samozřejmě jsem v životě prošla několika vztahy a zjistila, že s větší dávkou tolerance je toto řešení nejlepší. Jinak bych totiž nemohla žít normální partnerský život.

Taky dítě jste měla hodně pozdě, bylo vám dost přes třicet.
To je určitá daň tomu povolání. Vždycky jsem totiž preferovala, že když dítě, tak se mu chci věnovat. A protože jsem znala svůj život, kdy jsem většinu roku v zahraničí, tak jsem věděla, že v tom mít dítě nemůžu. Navíc jsem byla vždycky lídr kapely a závislých na mně bylo dalších šest sedm lidí. Takže taky z ohleduplnosti jsem těhotenství odsouvala až do svých pětatřiceti. Ale zpívala jsem do šesti měsíců těhotenství a hned, jak se holka narodila, jsem si vzala chůvu a vyrazili do Švýcarska.

Jak snášela život na cestách?
Výborně, díky tomu měla krásný dětství. Dopoledne se jí vždycky někdo věnoval, ale hlavně byla se mnou. Nebyla tedy odkázána na výchovu babiček. Říkám, že je takovým cikánským dítětem, ale nic negativního to nepřineslo. Spíš si myslím, že se to na ní podepsalo pozitivně. Když jsme po třech měsících odlétali z Mallorcy, a to jí byly tři roky, tak koukala z okýnka a já jí povídám, aby se podívala, jak je ten ostrov krásný. A jí začaly téct slzy a vzlykala: Maminko, mě je líto Mallorcy. Hrozně si tam zvykla, jasně, byla spokojená, vždyť tam bylo moře i máma.

Čím je harcování po světě užitečné?
Mně dalo hrozně moc zkušeností, takových, které bych přála hodně lidem. Když se člověk upíchne na jednom místě a nic jiného nepozná, tyhle zkušenosti chybí. Já jsem například poznala hrozně moc mentalit, protože jsem žila v různých zemích relativně dlouhou dobu. To je pochopitelně jiné, než když jedete na dovolenou, to nic nepoznáte. Taky jsem se naučila řeči, němčina je pro mne skoro druhou mateřštinou, angličtinu jsem k tomu tak nějak sjela a trochu i italštinu.

Byly důležité i peníze? Doma byste tolik nevydělala.
Hlavní roli vůbec nehrály. Určitě ne v počátcích, protože když jsem začínala zpívat, tak jsem měla vynikající nabídky i od Semaforu nebo pana Janečka. Ale já jsem vyrůstala v antibolševický rodině, a tak jsem preferovala, že můžu za hranice. Nemohla jsem tu žít, svoboda byla prioritní. Navíc zisky v té době byly skoro nulový, vždyť my odváděli šílený prachy, i když na život tady to bylo pořád hodně.

Lidi, kteří vyjížděli za hranice byli bedlivě sledovaní. Měli jste s tím někdy problémy?
Občas ano, občas nás tajný z Pragokoncertu sledoval. Mně například vykradli v Paříži auto, takže jsem přišla o pas a pak nám zatrhli výjezd. Naštěstí to netrvalo dýl než tři měsíce. Vždyť oni z toho taky měli.

Nabídku ze Semaforu jste nevyužila. Znamená to, že české scéna pro vás nebyla dost dobrá?
Mám být upřímná?

Pokud vám to nevadí.
Nebyla dobrá. Já jsem se nechtěla nikam řadit, já byla šťastná, že můžu zpívat písničky i v angličtině nebo španělštině a že mi nikdo nediktuje, jaký mám zpívat text a nedělá si na mě čárky typu: teď jsem napsal písničku do šuplíku a zazpívá ji Hroncová. To se mi stalo, když mě donutili k účasti na Intertalentu. Předložili mi písničky a ty jsem musela zpívat. Naštěstí texty udělal Vláďa Čort, bohužel ale na špatnou muziku.

Uvědomovala jste si popularitu?
Doma vůbec, tady mě nikdo neznal. Já jsem svoji klientelu měla v zahraničí, a odtud chodily požadavky, abychom přijeli zahrát.

Můžete označit zemi, která vás nejvíc oslovila?
To bych takhle nedokázala, každá má své, ale žádnou nepreferuji. Všude jsem poznala bezvadný lidi a úplně jiný styl života u polárního kruhu a jiný na jihu. Možná ty temperamentnější národy jsou mi bližší. Nicméně spoustu let jsem prožila i ve Finsku nebo Švédsku a Norsku, kde je taky nádherně, i když lidem trochu dýl trvá než se rozehřejí.

Temperamentním jižanům musela blondýna imponovat. Projevili zájem?
No jo, to jsme jeli s Alhambrou turné po Itálii. To byl asi nejlepší zájezd mýho života. Bylo to ještě za komunismu a jely i baletky z televize, Mim trio a celá technika včetně režiséra. Objížděli jsme města i horský vesničky a tam se projevili. Představte si, že se z autobusu vyvalilo přes dvacet baletek v tílkách… , mafiáni před baráky začali padat ze židlí. Ale pokud ženská ví, která bije, neskáče na každou nabídku.

Stane se ale, že skočí.
To je pravda, i já jsem měla vážnější nabídku od partnera z Německa, ale nemohla jsem se začlenit do snobského života, v němž figurovaly dary a drahý auta.

Ekonomická situace ve světě míchá kartami i ve vaší branži. A když prominete, taky naskakují léta. Jedete ještě ve stejných kolejích?
Po ekonomické stránce je to skutečně čím dál těžší. Ale teď si muziky zase víc užívám, dělám tu, kterou mám ráda, užívám si výborných muzikantů, se kterými si můžu zazpívat. Život se koulí a já přestávám být na uměleckým životě tolik závislá. A to je příjemný.

Byla ekonomika důvodem k tomu, že jste tady začala podnikat a otevřeli si obchod se sýry?
Ne, mne k tomu donutily spíš rodinné události. Před nedávnem mi zemřela maminka, která mi Evu hlídala. Teď je jí patnáct a v tomhle kritickým věku ji nechci nechávat samotnou. Proto jsme cestování trochu omezili. A sýry proto, že mně se tahle kultura líbí, to jsem zase poznala díky cestám.

Vyčítala vám někdy dcera, že je často u babičky?
Nevzpomínám si, jasně, teď v pubertě mi vyčítá, že ji nenechám venku, do kolika chce ona. Ale když byla malá, tak chůvě řekla, že je se svýma rodičema docela spokojená. To je dobrý, ne? Ona zase tak často s babičkou nebyla, my ji tahali s sebou a matku jsem taky často zvala, protože cestování milovala.

Je zpěvačka dobrou hospodyňkou?
Jsem absolutní šílenec, protože já doma neumím odpočívat a slovo nuda neznám. Kdybych věděla, co se nalítám s koštětem a po zahradě, tak bych náš dům postavila poloviční. Jenže neumím jen tak sedět, tak pořád něco kutám a k tomu ten obchod. Ale například vaření mne baví.

A jak vám to jde za pultem?
Bojuju s kasou… (smích). Kdybych ale obchodem mohla jenom plout a vyprávět o sýrech, jestli jsou z mléka z ranního nebo večerního dojení, tak to umím dlouze. Ale zatím je v obchodě víc manžel.

A neděláte si vrátka na důchod?
Takhle o tom neuvažuju, zatím muziku neopouštím. A ani si svůj důchod nedokážu představit, protože já rovnou umřu.

S manželem jste v kapele a teď i v obchodě, není to už moc?
To jsme se právě naučili. Zjistili jsme se, že spolu můžeme a umíme být i čtyřiadvacet hodin denně.