Strakonice mají od víkendu za sebou první ročník aqua a terra burzy. Jedním z prodejců byl Dalibor Večeřa, který na ni mimo jiné prezentoval Střední odbornou školu pro ochranu a tvorbu životního prostředí ve Veselí nad Lužnicí, kde pracuje jako školník a správce budovy.

Co vás do Strakonic přivedlo?
V téhle zemi se lidé, kteří se věnují hadům, ještěrům, bambusům či orchidejím, skoro všichni znají. Jsme přeci jen malá země.
Takže jsem v Praze potkal kluky od vás ze Strakonic, kteří mi řekli, že chtějí dělat burzu a nabídli mi, jestli nechci přijet. Tak jsem si řekl proč ne.

Už jste ve Strakonicích někdy předtím byl? Jak se vám tady líbí?
Strakonice vůbec neznám, jsem tady poprvé v životě. Mám odtud ale několik spolužáků, kteří se mnou studovali na Šumavě. Moc se mi líbí vaše sokolovna, kde burza probíhá, je to pro takovou akci příjemné prostředí.

Kromě prodeje tady také prezentujete školu, ve které pracujete . . .
Ano, už dvacet let pracujeme s manželkou, která je laborantkou, na Střední odborné škole pro ochranu a tvorbu životního prostředí ve Veselí nad Lužnicí. Sedmnáct let tam vedeme přírodovědnou stanici, kde máme asi dvacet žáků. Množíme ještěry, hady, štíry, dělal jsem také tropický hmyz. Miluji bambusy, takže tam mám i bambusárium. Škola vychovává budoucí ekology a lidi, kteří zasahují do chodu přírody v této zemi. Nyní vzniká nový obor analýza potravin, takže budeme mít od příštího měsíce ve škole i malý pivovar. To je dobré pro slečny, protože slečna, která umí vařit pivo, se dobře provdá.

Co přesně prodáváte?
Prodávám chameleony jemenské, chameleony z Tanzánie, agamy vousaté z Austrálie, lupenitky neboli strašilky z Indonésie, z Malajsie, štíry a mnoho dalšího.

Všechno to zní cizokrajně, jezdíte pro ně do zahraničí?
Nejezdím, i když komunikuji s celým světem už spoustu let. Smůla je, že mám prázdniny v létě, a to je ve všech těchto lokalitách takzvaná okurková sezona, takže si je nechávám posílat.

Jak si stojí Česká republika v chování těchto živočichů?
Řeknu vám to asi takhle – zhruba před patnácti lety dělalo u nás asi dvacet lidí tropický hmyz. Tenkrát jsme byli asi nejlepší na světě, dokonce i lidé z Japonska k nám jezdili a chtěli například vidět, jak se množí goliáši, největší brouci světa z Afriky. Od té doby mám vlastně kontakty jak v Africe, tak v Asii, a odtud mi všechny živočichy posílají.

Je u nás teraristika populární?
Spíš bych řekl, že byla. Naši chovatelé každopádně patří k nejlepším v Evropě. Problém je spíš v tom, že konkrétně třeba na takovéhle burzy chodí hrozně málo mladých lidí. Všichni sedí doma u počítačů, takže mám obavu z toho, že během patnácti let tady všechny tyhle věci, jako včelaři či zahrádkáři, zaniknou. Společnost je nastavena na tržní systém. Mladí nemají žádné koníčky, nic je nebaví, nic je nezajímá, a to je problém.

Jak byste zhodnotil strakonickou burzu?
Je to poprvé, takže lidé jsou zvědaví a přijdou se podívat. Navíc tady nemáte žádnou zoologickou, takže jdou třeba jen na prohlídku. Líbí se mi, že mají zájem, přijdou a ptají se. Všechno se ale musí dělat alespoň rok, pak se teprve uvidí. Lidé se musí naučit sem chodit a vracet se. Když pak akce vydrží a získá tradici, bude se za třicet let říkat: Pamatuješ tenkrát ve Strakonicích? Zničit se totiž dá všechno za měsíc, ale budovat se to musí léta.