Škoda že dobrý sládek Jan Pastrnák nevydechl v lehčích časech. Jeho duše odešla do pivovarnického nebe roku 1666, v době nejistoty, bídy a stálých kontribučních várek.

Kdo na jeho místo? V prosinci konšelé sáhli po člověku, se kterým z minula neměli nejlepší zkušenosti. Po Janu Studničkovi. Ale s výstrahou. Táborští páni k jeho osobě zopakovali preventivně vše, na co je nutné si u něj dát pozor: „Týž vysoce zavázán, pokudž by nějaké zlodějství neb nenáležité šafování s obilím na něj shledáno bylo, 50 k. m. pokuty dáti; kdyby pak várku zkazil, z ní práv býti a ji platiti má. Item při várce sousedské má pánům sousedům lepší respekt dáti, dáleji s Urbanem šrotýřem mají pokoj sobě dáti. Zatím pak on Jan Studnička za zbití Urbana má vězením potrestán býti."

Při Studničkově nástupu do obecního pivovaru se na jazyk vtírá rčení o dobrých holubech, kteří se vracejí. Ale použít se nedá. Studnička nebyl dobrý, ačkoliv pivo vařit uměl.

Poprvé ho konšelé ve svém pivovaře zaměstnali roku 1640. Tenkrát nastoupil po obecním sládkovi Janu Strakonickém, který zemřel v květnu předchozího roku. Na rozdíl od Strakonického si Studnička si se svou profesní i veřejnou pověstí starosti nedělal. Ke ctihodným sousedům byl drzý a při vaření piva šidil. Na jeho práci pak dohlížel inspektor Jan Kladivo. Studničku nakonec konšelé propustili roku 1647.

Stařec a pivo

Devatenáct let uplynulo od doby, kdy se pivovarského kotle ve hradě dotkla naposledy jeho ruka. Studnička se mezitím proměnil ve starce, avšak jeho nátura zůstala stejná. Za to, že zbil šrotýře Urbana, svého kolegu (!), odkroutil si nějaký čas v šatlavě. Málokdo se může pochlubit takovým začátkem nové kariéry.

Toho roku, kdy Studnička znovu nastoupil do služeb Tábora, nechali konšelé stavět obecní mlýn nad vodárnou, hlavně pro mletí sladů.

Byla doba válečného ohrožení, kontribučních várek se v obecním pivovaře vařilo stále víc, zatímco sousedské vaření piva skomíralo, až roku 1668 neuvařili měšťané ani jednu várku. Stejného roku Jan Studnička odchází. Důvodem není ani zlodějna, ani drzost, jak by se dalo předpokládat, ale vysoký věk. Šel bydlet ke svému synovi do Bechyně. Místo něj obec jmenovala Václava Součka a po něm Tomáše Berana.

A tu se obecní pivo začalo kazit. Bylo snad zvyklé na péči průšviháře Studničky, a teď nechce přijmout pivovarský um nového sládka? Ten však svou práci dělá dobře. Že by v tom byly čáry lichých sil? Pokud ano, nechť je Bůh zahubí! A to je práce pro duchovní, jak o tom svědčí následující zápis z roku 1670: „Pánům páterům kláštera zdejšího řádu sv. Augustina, kteří, jsouce něco v hradě v pivovaře obecním od čar, že se žádná dobrá piva vařiti nemohly překáženo, dvě kádě vody a něco soli v měsíci máji posvětili, všechen pivovar, humna vykropili, a jakých při tom obzvláštních ceremonií zapotřebí bylo, vše bedlivě vykonali, jednu bečku recompensu dáno."

Velebníčci vykonali své, recompens čili odměnu za práci dostali a pivo bylo zase dobré. Jejich bohulibé počínání prospělo nejen obecnímu pivovaru, ale i sousedům vařícím doma. Z roku 1670 se zachovalo sice účetnictví jen za druhé pololetí, nicméně uvádí se v něm, že sousedé uvařili bohatýrských dvacet šest várek.

Nemyslíš, zaplatíš

Pivo se tedy umoudřilo, veškerá jeho kvalita už zase byla jen v rukou sládka a jeho pomocníků. Když pracovali dobře, pivo bylo dobré. Když ne, jejich chyba. Roku 1674 konšelé varují sládka, aby se polepšil ve vaření piva. Nařizují mu, aby si opatřil jiného podstaršího i stárka, byť práci stárka vykonává jeho syn – nebo právě proto. Jestliže to neudělá, ať si sám hledá práci jinde.

Sládek jim sice vyhověl, ale následujícího roku stejně pokazil celou várku. Použil na zakvašování piva staré a kyselé kvasnice a nic neohlídal. Za každý sud pivní břečky musel zaplatit jeden zlatý a patnáct krejcarů.

A kdo byl ten sládek? Urban Bělovský. Onen bývalý šrotýř Urban, kterého zmlátil Jan Studnička. Pokud se v té době ještě Studnička těšil z radostí života a donesla se mu do Bechyně tato zpráva, jistě se královsky bavil.

Josef Musil