Dle soupisu z roku 1715, který byl nařízen zemskou vládou, žilo v Bechyni čtrnáct židovských rodin, což bylo celkem 89 lidí.
„V podstatě už v Bechyni není nikdo, kdo by si nějaké souvislosti pamatoval. Dříve akorát bydlela v Zářečí židovská rodina Jelínkova, ti už ale nežijí a v současné době tam jezdí již jejich třetí generace, ale ti nic z toho nezažili," sdělila místní obyvatelka Jiřina Trčková, která osudy bechyňských židovských rodin ze záliby studuje.

Diskriminace

Známé pogromy jsou dodnes živým dokladem utlačování a pronásledování židovského obyvatelstva. Cílem bylo jejich postupné vyhlazení ze společnosti. Dotýkalo se každé rodiny.
„Oženit se mohl například jen jeden syn z rodiny. Když jich bylo víc, ostatní buď museli zůstat svobodní, nebo v horším případě počkat, až nejstarší z nich zemře," zmínila jedno z opatření bývalá kantorka Jiřina Trčková a dodala, že snahou bylo izolovat židovské obyvatelstvo od ostatní společnosti.

V táborském okresním archivu najdeme nařízení o uvolnění bytů židovských občanů v Bechyni, v němž je psáno, že v průběhu roku 1940 byly byty v domech patřících Židům přidělovány novým nájemníkům a oni se museli žít ve stísněných poměrech. Ve stejném roce přišlo i další nařízení: Židé se nesmějí koupat v Lužnici.

Společné osudy

Všechny bechyňské Židy spojil podzim roku 1942, kdy museli přijít na bechyňské náměstí do průjezdu pana Lampla. Tady museli nastoupit na nákladní vůz a odjeli do Tábora. Z Tábora jejich cesta pokračovala vlakem do terezínského ghetta. „Nikoho nezajímalo, že museli opustit své domovy. Nezáleželo ani na věku, mohlo jim být třeba jen pět let, jako synovi Popperů," uvádí a Jiřina Trčková ze svého bádání.

Většina lidí židovského vyznání se živila drobným obchodem. Prodávali obilí, vlnu, plátno nebo kůži. Když přímo neprodávali, tedy obchod alespoň zprostředkovávali. V Bechyni většina z nich bydlela hlavně v centrální části města jako bylo náměstí nebo v dnešní Libušině a Široké ulici, kde dodnes stojí bývalá synagoga.

Děsivá fakta

Podle terezínské památné knihy z celkového počtu 42 deportovaných lidí se do Bechyně vrátil pouze jeden, Jindřich Spitz. Mezi 41 oběťmi holocaustu bylo z Bechyně pět dětí, přičemž nejmladšímu bylo teprve pět let, šest lidí bylo ve věku do dvaceti let.
„Jejich strašlivou a nesmyslnou smrt v plynových komorách neměl ani kdo oplakávat, protože byly vyvražděny i jejich rodiny," zmiňuje Jiřina Trčková krutou skutečnost.

Mezi pravé bechyňské starousedlíky patřila rodina Heských. Bydlili v Široké, tehdy Židovské ulici, v domě s číslem IV, v němž dnes sídlí optik Ursíny.

Rod Heských na tomto místě žil několik generací. Rodina sklenáře Ludvíka a jeho ženy Emílie, která sloužila v bohatých Židů, patřila mezi velmi chudé. Lidé se k nim zřejmě ale chovali přívětivě. Alespoň podle kronikáře Josefa Buriana, který zapsal: „Jmenován je vždy jen zdrobněle, třeba už v pokročilém věku, budícím svojí potřeštěností, zejména mládeže, příležitostné obveselení."

Těsně před válkou v Zářečí žily tři židovské rodiny. Manželé Spitzovi, Jindřich a Leontina, obchodovali se smíšeným zbožím a obilím. V roce 1939 se k nim vrátil syn Evžen s manželkou Terezií a svými dětmi a zanedlouho se z Prahy přistěhovala i dcera Zdenka Jedlinská s manželem Alfrédem a syny. Podle Josefa Buriana byl Jedlinský člověkem, který obdivoval Adolfa Hitlera.

Známí Popperové

Mezi úspěšné obchodníky patřili bratři Popperové: Otto, Eduard a Rudolf. Ze záznamů pamětníků se dočteme: „Raději jsem chodil nakupovat k Židovi, než ke křesťanovi. Snesl mi celý krám kvůli dvěma knoflíkům, jen aby prodal."

Popperové přišli do Bechyně v roce 1914 z Dolního Bukovska. Dům s obchodem si tehdy koupili od Emanuela Kohna. Nějakou dobu pracovali společně, po čase se ale rozdělili a každý si zařídil obchod vlastní. Nejmladší Eduard si postavil jednopatrový dům v Libušině ulici, kde měl obchod s látkami a oděvy. Otto Popper provozoval obchod s koloniálním zbožím a železářství. Jako jediný si ponechal dům, který po svém příchodu společně s bratry koupili. Jeho manželka se jmenovala Amálie a syn Ivo. Jeho osud však skončil tragicky, ostatně jako všech bratrů.

Nejstarší z nich byl Rudolf, který si pořídil obchod se smíšeným zbožím v Libušině ulici, kde si koupil dvoupatrový dům. „Přišel sice s holýma rukama, avšak s výtečným obchodním duchem a organizačním nadáním. I když v Bechyni značně ozámožnil, nelze mu přičítat příslovečnou u Židů šidbu," zapsal o něm Josef Burian.

Terezín

Pro většinu z těch, kteří museli v roce 1942 opustit Bechyni, nebyl Terezín konečnou stanicí. O rok později se transportem s pěti tisíci dalšími lidmi vydali do Osvětimi. Tady veškeré naděje na přežití končily. Z Terezína se vrátil jen Jindřich Spitz.

Hřbitov za hradbou

Zatímco křesťanští neboštíci mohli být pohřbeni na hřbitově uprostřed obce, Židé dostali místo pro svůj poslední odpočinek za hradbami. Zdejší židovský hřbitov byl založen kolem začátku 17. století.
„Myslím, že jako nejstarší se uvádí náhrobek z roku 1687," uzavírá naše průvodkyně židovskou Bechyní.

Autor: Kamila Bílá