Nepotkaly se dlouhých třicet let. Až minulý týden zazvonil nevidomé Ladislavě Svobodové z Tábora telefon. Jaké bylo její překvapení, když se z aparátu ozval hlas, který neslyšela od základní školy. Ke kontaktu pomohly i články Deníku.

„Já třeba věděla, že pracuje na vysokém postu v Technickém muzeu v Brně. Ona se zase doslechla, že mě osud zavál do Tábora. O moc víc toho ale nebylo,“ říká pětačtyřicetiletá žena, které k orientaci v prostoru pomáhá bílá hůlka a její věrný vodicí pes Diana.
Na svou přítelkyni ze speciální základní školy pro nevidomé a slabozraké vzpomíná tahle veselá Táboračka ráda.
„Já ji vždycky kazila. Ona měla talent, hrála krásně na klavír a poctivě cvičila. Já jí říkala: Nehraj, učitel nic nepozná. To je jasné, že poznal. Ona to ale stejně nakonec dotáhla daleko. Vystudovala konzervatoř a pak i vysokou školu,“ vzpomíná Ladislava Svobodová.

Přestože byly obě ženy rády, že se znovu slyší, u telefonního kontaktu zřejmě nezůstane. Ladislava pozvala svoji kamarádku do Tábora, aby v jejich sdružení povyprávěla o expozici slepeckých pomůcek brněnského technického muzea.

„Bylo to zvláštní. Už dlouho jsem chtěla Laďce zavolat, ale neměla jsem telefon. Nedávno jsem řekla manželovi, ať zkusí číslo vyhledat na internetu. Zadali jsme do vyhledávače její jméno a místo telefonu vyběhlo několik článků. Z různých médií i z Táborského deníku. Nakonec jsme kontaktovali pána z webových stránek Tábor sobě, na kterých byl uveřejněn článek z týdeníku Táborsko od Josefa Musila, a přes něj jsem se dostala i na telefon mé bývalé spolužačky,“ odvyprávěla příběh hledání Eliška Hluší z Brna.

Teď už spolužačky nedopustí, aby se navzájem zase ztratily. Ladislava Svobodová poděkovala minulý týden i Deníku. „Články, které jste o mně napsali, pomohly obnovit přátelství, ve které už jsem ani nedoufala.“