Roku 1769 se konečně částečně uklidnila situace okolo táborského pivovaru. Krajský hejtman Balthasar de Bossi zrušil nájem Josefu Palečkovi z Milevska, který nedokázal ani platit nájemné, ani zajistit dostatečné zásoby pro vaření piva. Hejtman určil administrátorem pivovaru radního Benedikta Živnu. Palečkovi sice nechal zabavit část majetku, ale zaměstnal ho jako sládka do doby, než se najde někdo lepší.

Paleček se činil, aby ve své funkci vydržel co nejdéle. Jeho cílem bylo co nejméně plýtvat surovinami. A přece tohle snažení zase skončilo průšvihem.

Z pivovaru odebíral mláto táborský Žid Bernard Guttmann. Podle smlouvy s magistrátem měl právo na pálení kořalky, která se tehdy vyráběla i z mláta. Tohle právo si musel vydobýt (a samozřejmě zaplatit), neboť pálit kořalku, stejně zrovna jako vařit pivo, bylo privilegiem měšťanů.

Guttmann byl zvyklý, že při nákupu mláta dostává i patoky. Tak se pivovarsky říká tak zvanému zadnímu podílu při oddělování sladiny od mláta neboli scezování. Z patoků je možné vyrobit velmi slabé pivo nedobré chuti, ale spíš se používaly na výrobu octa nebo se dávaly pít dobytku jako vydatný nápoj.

Do pivovaru Guttmann posílal svého pracovníka, jemuž se podle profese říkalo vinopal. Situace v táborském pivovarnictví byla dlouhodobě vypjatá, a proto tentokrát šel do pivovaru s vinopalem i sám jeho zaměstnavatel. Oznámil, aby jeho pracovníkovi na další den připravili svrchní i spodní kaly, které má pachtované.

A nyní nechme promluvit text jeho případu. „Týž vinopal na sládka následující otázku jest učinil, moc-li totižto před těma svrchníma a spodníma kalma piva jemu (tj. vinopalovi) k dobrýmu zůstane?" Sládek odpověděl, že ani džber. Vinopal viděl, že to sládek myslí vážně, a tak to zkusil oklikou. Začal mu vyprávět, že v pivovaře v Protivíně takový pachtovník dostával pokaždé zdarma půl sudu piva! To už se k tomu nachomýtl inspektor Živna a rázně pravil, že v Táboře se nic takového zavádět nebude.

Vinopal znejistěl. Měl najednou před sebou samotného inspektora a v takovém případě je třeba vážit každé slovo. Usmál se a podotkl, „že to jen špásem řekl a že jenom to míti žádá, co jeho pánu dle kontraktu patří". Načež se svým pánem odešel.

Hašteřivé ženské

Následujícího dne dal Guttmann vinopalovi vůz a poslal ho s ním pro kaly. Pracovník mířil k pivovaru a netušil, že mezitím už se rozkřiklo, jak si včera chtěl vymoci pivo zdarma. Jen tam vstoupil, uviděl měšťanku Annu Krumlovskou. Hned se do něj pustila, že se kvůli němu nedostane na ostatní. Nečekala na žádné vinopalovy vytáčky a zlostně odešla. Cestou potkala Kateřinu Veselou. „A povídala jí," praví starý záznam, „že juž Veselá pozdě jde, že juž nic nedostane, leda by jí žid něco přepustil, poněvadž tam má vědro na patok."

Veselá prohlásila: „Jak já to vím, jak já jim budu kouřit!" a hrnula se do pivovaru zjednat spravedlnost. V patách jí šla Krumlovská a brzy další ženské. Jen vinopala spatřily s jeho vozem a vědrem, začaly mu nadávat. „Guttmann, ten pes zatracenej, chce nás o náš pivovar připravit!" křičely Krumlovská s Veselou a přitom braly do rukou mláto a házely ho po vinopalovi. Další ženy se k nim přidaly, nadávaly vinopalovi a jeho pánovi do „chrastavých" a dál po něm házely mlátem.

Najednou se tam objevil inspektor Živna. Situaci vyřešil tím, že dal facku nějaké mladé ženě, která házela mlátem a měla smůlu, že k němu stála nejblíž. Zároveň ale měla štěstí. Hbitě vyhodnotila situaci a ztratila se mezi ostatními ženskými. Živna si už pak nevzpomněl, o koho se jednalo.

Zato všechny ostatní ženy skončily ve vězení. Šly tam pěkně nasupeně, protože ještě předtím u výslechu Anna Krumlovská bez obalu řekla na adresu magistrátu a Guttmanna: „Když to tedy chtějí míti, dyť je to pravda, dyť nám to ten kluk a šelma z huby bere!"

Autor: Josef Musil