Už je to řada let, kdy začali dva kamarádi a švagři, Jaroslav Kadlec zvaný Čára a Jaromír Strádal zvaný Sedmilhář, oba už v důchodu, chodit na nedělní vycházky. Postupem času se k nim přidal i bývalý předseda Národního výboru Ludvík Dušek, kterému se říkávalo Holoubku.

„Byl na ně hezký pohled, když rázovali krajinou. Všichni měli přes rameno mošničky, v ruce hole a s těmi holemi to opravdu uměli. Ono to totiž není jen tak vyrazit si s holí, hůl musí být synchronizovaná s pohybem těla, v ruce pěkně klouzat a působit elegantně, a to oni uměli,“ vypráví Karel Novák z Jistebnice, toho jména druhý.

Cíle měli různé, někdy zašli i na poutě do okolních městeček, ale často končili v Brtci. „To je malebná vesnička na kopci nedaleko Jistebnice, s příjemnou hospůdkou a přívětivou obsluhou, kterou zajišťuje rodina Čapkova. Tady se mnohdy i zdrželi a někdy mívali také potíže s návratem domů. Často se jim udály zajímavé příhody. Jednou se třeba vrátili v noci po pás mokří s tím, že lovili rybník. Jindy prý pomáhali hasit požár, ale příští neděli už zase byli na cestě,“ vypráví Karel Novák.

Po čase dva kamarádi zemřeli, Čára zůstal sám a protože jiného parťáka neměl, na nedělní vycházky přestal chodit.

Obnovená tradice

Bylo to už několik let po tom, co tři kamarády osud rozdělil, když se těsně po Vánocích sešla v jistebnické hospodě na pivě skupina lidí. Shodli se na tom, že vlastně mezi svátky je takový prostor, kdy se nic neděje, a že by to do Silvestra chtělo něco podniknout. Tehdy pronesl Ondřej Mácha památnou větu: „Tak půjdeme pozítří do Brtce, jako chodili Čára s Ludvíkem a Sedmilhářem.“

Domluvili se na tom, že si každý vezme hůl jako nosili oni a nějaký kostým, aby to nebyl jen tak obyčejný pochod.

„Tenkrát, když jsme šli poprvé, jsme Čapkovým nic neřekli a oni na to nebyli připraveni. Piva bylo dost, ale jídlo pro všechny ne, a tak starostlivá paní Čapková po chvíli přišla a říká: „Chlapci, co já bych vám dala k jídlu? Mám tady jenom chleba, sádlo a cibuli, jedli by jste to?“ A my všichni nadšeně souhlasili,“ vypravuje Karel Novák.

A tak manželé Čapkovi krájeli chleba a cibuli, mazali sádlem, nosili to na stoly a výletníci si libovali, jaká je to dobrota. „Myslím si, že druhý den asi neměli ke snídani co jíst, protože jsme to tenkrát všechno snědli, ale od té doby, chleba se sádlem s cibulí a topinky, patří k pochodu tří veteránů,“ dodává Karel Novák.

Dnes už se scházejí výletníci v malém kulturním domě, který si Brtečtí postavili. Každý, kdo dorazí, si může za symbolickou částku dvaceti korun koupit odznáček. Za to může sníst chleba se sádlem kolik chce.

„Loni nás tam bylo asi 250, takže je tam taky dost plno. Nyní už nechodí jen Jistebničtí. Posledních několik let se při dávají i lidé s okolních vesnic. Z Nadějkova, Sepekova i Chyšek,“ pochlubil se Ondřej Mácha.

„Byl jsem u zakládání této pěkné tradice. Chodím pravidelně i z toho důvodu, že tenhle pochod se koná na počest mého dědečka,“ prozradil jeden z pochodníků Petr Bojko.

I ti nejmladší

Na cestě byly k vidění i kočárky. „Loni jsem syna celou cestu vezl v kočárku, ale letos už nějaký ten kousek půjde pěšky. Počítám tak pět set metrů, než mi skočí na záda a ponesu ho,“ smál se Miroslav Hrazánek, který se vypravil na pochod i se svým malým synem.

„K Vánocům tenhle pochod v Jistebnici prostě patří. Navíc je pěkné počasí, tak kdo by se neprošel. Proč ležet doma?“ míní Miroslav Hrazánek.