Když došlo 25. února 1948 ke komunistickému převratu, Ladislav Křivánek byl ještě starostou městyse, patřil k pokrokovým malšickým zemědělcům a působil jako předseda lihovarnického a mlékárenského družstva. Jenže nastupující garnitura si s ním nepadla do oka a totalitní režim změnil život nejen jemu, ale i celé jeho rodině. Jeho syn Ladislav (1942) zavzpomínal na útrapy padesátých let, které tehdy potkaly nejen Křivánkovi, ale i mnoho dalších.

Bylo vám šest a spousty rodinných osudů znáte z vyprávění vašeho tatínka. Jak tedy vzpomínáte na rok 1948?
Naše rodina žije na stejném místě od roku 1745 a patříme
k jedněm z nejstarších rodů ve vsi. Táta byl první poválečný starosta, ale jen pár dní po převratu, tedy 3. března, musel předat úřad někomu jinému. To ale bylo ještě nejmenší zlo, které nás s nástupem režimu potkalo.

Vaše rodina si v Malšicích doposud jen v klidu hospodařila…
Ano. Například už v roce 1947 táta koupil traktor. To v té době bylo něco a měl ho málokdo. Měli jsme takové větší hospodářství, něco přes dvacet hektarů. Na všechny tlačily snahy o kolektivizaci a znárodňovaly se malé podniky. Například tady v Malšicích fungovala Hema a zaměstnávala asi padesát lidí. Její majitel, pan Hejný, musel předat podnik komunistům. Existují dokonce zápisky z I. světové války, ve kterých stojí, že jestli jí přežije, založí podnik. To se mu povedlo, ale nakonec se jeho život sesypal jako domeček z karet. Poté ve své firmě pracoval jako mistr. Režim absolutně nerespektoval vlastnická práva.

A kdy jste přišli vy o hospodářství?
V roce 1949 založili v Malšicích družstvo. Měli celkem asi šedesát hektarů, jenže k tomu nic. Tak nám traktor okamžitě zabavili. Jenže my jsme ho spláceli a splácet museli,
i když nám už nepatřil. O rok později si nás pozvali na národní výbor a buď prý okamžitě splatíme půjčku, a nebo musíme vstoupit do družstva.

DLOUHOVĚKOST. Ladislav Křivánek (1912) zemřel v roce 2001. Na snímku je se svojí pravnučkou Anetou v roce 1997. Místo starosty městyse musel předat jinému a hned poté ho soud poslal na šestnáct let do dolů v Jáchymově.

A vstoupili jste do družstva?
Nic jiného nám nezbylo.

Tatínka vám tehdy poprvé zavřeli…
Po revoluci tady kluci roznášeli protikomunistické letáky. Samozřejmě je vyhmátli a zavřeli. Jednomu se ale podařilo z kriminálu utéct a dodnes žije v Austrálii. Tatínek mu půjčil nějaké peníze, tak šel za mříže na šest neděl.

Jenže pak k vám přišla bezpečnost znovu.
To bylo v roce 1950. Přišli a prostě ho odvedli. Přesně 17. listopadu měl soud a dostal šestnáct let v dolech. Zavřeli ho prý za velezradu.

Za velezradu? Jak to obhájili?
Když táta dělal předsedu lihovarnického družstva, setkal se tam prý s agentem západní rozvědky. Byl to jakýsi pan Hanák. Jenže tatínek vůbec neušil o koho šlo. Vlastně vůbec nevěděl, za co ho zavřeli a proč musí pryč od rodiny. Podle mě, se ho chtěli jednoduše zbavit. Pan Hanák dokonce vypovídal u soudu jako svědek obžaloby. Byl nastrčený komunisty.

Vídali jste tatínka?
Bylo mi tehdy osm. Dokud byl ve vazbě na Pankráci, mohli jsme za ním jezdit. Pak skončil ale v uranových dolech v Příbrami a v Jáchymově. Zajímavé bylo, že 31. července, tedy ještě před vynesením rozsudku, nám přišel papír o zabavení veškerého majetku. On už byl vlastně odsouzený ještě předtím, než se nějaký soud konal.


Jak je to možné?
No, jakmile byl někdo ve vazbě, tak už to měl rovnou zpečetěné. 



To muselo být těžké. Vaše maminka na vše zůstala sama…
Jediné štěstí bylo, že polovina hospodářství byla psaná na babičku, takže jsme měli alespoň, kde bydlet. Tu část nám nezbavili, ale jinak vše, včetně nábytku. Až do roku 1953 maminka splácela úroky z půjčky na traktor. Byli jsme tři děti a babička byla nemocná a bez příjmu. Takže vlastně pět lidí žilo z maminčiny podpory. V Malšicích byli jen tři místní, kteří nám chodili do hospodářství pomáhat. Ostatní se báli.

Jak to vypadalo, když byl v Jáchymově?
Byla povolená jedna návštěva do roka jen na deset minut a ještě na ni mohli jen dva lidi. Vězně vždy sváželi do takových dřevěných baráků, které byli několikrát obehnané plotem. Na vše samozřejmě dohlíželi bachaři. Nesměli jsme si mezi sebou nic podat a všichni stáli v řadě. Když maminka chtěla tatínkovi ukázat třeba fotografii dětí, tak ji ten hlídač nejprve prohledal, jestli na ní není nějaká tajná šifra. Navíc mezi námi byli ještě další zábrany. Ke konci už to bylo ale uvolněnější. Mohli jsme i sedět, jen pod stoly byly zábrany, abychom se třeba nedotkli nohama. Jednou tam ale za ním jel švagr žádat o ruku mojí sestry. To byla jedna z těch hezčích chvilek.

Co vás při těch návštěvách napadalo? Jak jste to vnímal?
No…byla to hrůza. Když jsem pak viděl filmy z válečných lágrů, přišlo mi to stejné.

Divím se, že to tam zvládal.
Já také. Praktikovali se tam hrozné tresty. Když něco třeba vězni provedli, zavřeli je do betonového bunkru. To byla prostě díra v zemi a vyšší chlap se tam ani nepostavil. Vlastně taková samotka. Byli tam dlouho podle toho, co provedli. Když to nebylo zas tak závažné, měl tam třeba slamník. Jinak se nemohli ani položit. Nebo je nechávali stát čtyři hodiny v mrazu jen na lehko oblečené. Nedej bože, když tam třeba byli útěky. Odnesli to pak všichni…

Domů se vám ale vrátil nakonec dříve…
Strávil tam deset let. V roce 1960 ho propustili na amnestii. Dali mu nabídku, že v dolech může zůstat jako zaměstnanec, nebo se má vrátit domů a pracovat v JZD.

Taková zkušenost se na člověku asi hodně podepíše…
     
Ona se podepsala na nás všech. Když ho zavřeli, bylo mi osm a domu se vrátil, když mi bylo osmnáct. Museli jsme si na sebe zase všichni zvykat. Vždycky jsme s tátou sedávali a on nám o všem vyprávěl. Nakonec jsme se spolu shodli, že sice byl zavřený, ale staral se vlastně sám o sebe. Mamka tady o další čtyři lidi. Utáhnout to v té době… Vždyť nebylo nic. Dalo se něco málo vypěstovat. Třeba na zimu jsme měli dvacet metráků uhlí. Jenže uhlím se topilo i když chtěl člověk i uvařit a bylo hned pryč. Tak jsme jako děcka chodily na šišky nebo na pilu pro piliny. Dneska, když slyším ty nářky, jak se všichni mají špatně, s tímhle se to nedá ani srovnat. Nemůžu to ani poslouchat.

Zmiňoval jste, že vám od něj nějaké peníze chodily.
Ze začátku vůbec nic. Ale po měnové reformě v roce 1953 nám jednou za čas od něj přišla třeba stokoruna. Když vězni plnili nad sto procent, rodina nějaký peníz dostala. Máme doma schované ještě útržky a největší částka byla asi pět set korun. Museli si tam platit ubytování a stravu. Vlastně jako v hotelu. Ale samotní vězni peníze nedostávali. Byly to takové lágrové poukázky. Když se jim jakoby něco připsalo na konto, věznice to uvolnila a poslala rodině.

Báli jste se, že se třeba nevrátí vůbec?
To jsme si ani nepřipouštěli. Člověk na to prostě nemyslel. Furt nás drželi při životě zvěsti, že už ta doba nebude dlouho trvat. Že režim skončí. Prostě falešné naděje. Vždy někdo přišel, že něco zaslechl a my už začali doufat. Maminka a my jako děti jsme napsaly spousty dopisů na ministerstvo i do prezidentské kanceláře, aby dostal milost. Vždy nám přišla odpověď, že trest ještě nesplnil výchovný účel. Asi z něj prací v dolech chtěli udělat komunistu nebo nevím.

Mohli jste s ním komunikovat dopisy?
Posílal nám je, ale ty byly cenzurované. Věty byly třeba začerněné tuší, když zřejmě napsal, co se jim nějak nezdálo. Ale dělali tam s ním i chlapi v civilu, kteří něco občas pronesli. Tak jsme aspoň věděli, jak to tam doopravdy chodí.

A když tedy přišel domů?
Nebylo to pro něj jednoduché. Musel tady žít s lidmi, kteří ho tam vlastně dostali. Ale po zkušenostech co měl, se stáhl a mezi lidi moc nechodil. Byl také odsouzený ke ztrátě občanských práv, takže nesměl ani volit. To mu tedy vůbec nevadilo. Až do roku 1965 si ho pak estébáci zvali na pohovory a snažili se ho přesvědčit, aby donášel. Pochopitelně, že vždy odmítl.

Já myslela, že když chtěli, člověka uměli přitlačit ke zdi tak, aby povolil …
To je pravda. Jenže chlapi, co měli za sebou to co on, byli už tak otrlí, že to na ně neplatilo. Po deseti letech v dolech se není čemu divit.

Vy jste v té době (1960) akorát maturoval.
Přesně, když tatínka propustili. Je to ironie. Nesměl jsem třeba jít k pionýrům, ale na zemědělku mě přijali. Je to pro mě záhada. Pak byli tzv. umístěnky a mě po škole přiřadili do družstva tady v Malšicích. Jiné spolužáky posílali třeba až na Šumavu. Na vysokou sem nesměl a po roce mi přišel povolávací rozkaz na vojnu. Pak jsem se oženil a začal všechen náš majetek nakupovat zpět. Včera jsme se ženou oslavili přesně osmačtyřicet let. Na obci se vyměnilo vedení a to nám vyšlo vstříc a snažilo se nám pomoc.

Ale vysokou jste si nakonec dodělal. 
Ano. Dálkově. Bylo to před rokem 1968, když vše bylo už uvolněnější. Byli tam se mnou chlapi, které v roce 1948 vyhodili.

Kdy váš tatínek zemřel?
V roce 2001. Bylo mu devětaosmdesát. Vždycky říkal, že to všechno jednou musí prasknout a prasklo to.

A koho nyní volíte?
To je přeci jednoduché. Vždy pravici.