Zárybničná Lhota — Režisér Zdeněk Flídr připravuje nový filmový dokument. Prostřednictvím svého předchozího snímku pomohl mnoha divákům objevit život Lužických Srbů a tentokrát se věnuje Židům, kteří žili na Šumavě. Všímá si také života jejich českých a německých spoluobčanů. A to nejen na české straně Šumavy, ale i v jejím pokračování v Německu, které se jmenuje Bavorský les.
Dokument v koprodukci vyrábí Česká televize a ZF film za finanční podpory Jihočeského kraje, Česko-německého fondu budoucnosti a Regionální rozvojové agentury Šumava. Zahraničním partnerem díla je občanské sdružení Karl Klostermann – Dichter des Böhmer-waldes. Film vzniká díky nezištné spolupráci mnoha muzeí, měst, židovských organizací, památníků a dalších subjektů v Čechách a v Bavorsku.
Jaký jste zažil během práce na dokumentu nejsilnější dojem?
Naprostou existenciální tíseň. Padla na mě neočekávaně a těžko se na ni zapomíná.
Který moment při vyprávění pamětníků vám ji způsobil?
Ne, nestalo se to při vyprávění pamětníků, i když jsem vyslechl a zaznamenal mnoho silných příběhů. Jejich otřesné detaily člověka zasáhnou. Ale mě to potkalo pod širým nebem. U jednoho šumavského kostelíku, kolem kterého po polní cestě šel koncem války takzvaný volarský pochod smrti. Krásná poklidná krajina kontrastovala s hrůzami, které se tam tehdy odehrávaly. Natáčeli jsme totiž právě po této trase.
Co se tam za války přihodilo?
Třináctého dubna 1945 začali nacisté hnát přibližně 1370 zbědovaných židovských žen a dívek z lágru v Helmbrechtsu v Bavorsku. Helmbrechts byl pobočný tábor koncentráku ve Flossenbürgu. Ženy šly za strašného utrpení. Nacisté pochod dohnali pátého května až do Volar. Tam už ale došlo jen přibližně 90 zoufalých žen. Část v místě zůstala a několik desítek lidí pokračovalo směrem k Husinci. Ženy na následky krutého zacházení umíraly i po osvobození. Spousty materiálu jsme získali od paní Jaroslavy Krejsové, autorky publikace Přes Volary přešla smrt. Detaily, kudy vedla trasa pochodu, nám prozradil její vnuk Zdeněk Krejsa, který je šéfem realizační agentury našeho projektu. Celou trasu jsme projeli a některé úseky jsme prochodili po svých, protože jsme potřebovali natočit reálie. A já si najednou uvědomil, že cesty, kterými procházíme přes města a vesnice a vůbec po šumavské krajině, jsou lemovány církevními stavbami. Kapličkami, božími muky a kostely. Odkud na zbědované ženy shlížel z kříže Kristus. Ženy okolo křížů klopýtaly v chladnu, některé byly obuté v dřevácích, další ve starých pracovních botách a ty, které neměly ani ty dřeváky, si rvaly cáry látek z oblečení a omotávaly si je kolem nohou jako onuce. Měly hlad, žízeň, omdlévaly vysílením. Pokud některá už nemohla a klesla vysílením, dozorci nebo dozorkyně SS ji zastřelili nebo utloukli. Když ženám někdo ze vsi hodil chleba, vařené vejce nebo bramboru, dozorci jim to vzali, protože ke konci už sami neměli moc jídla. Tloukli ženy a kopali je jen za to, že se pro něco shýbaly. Někdy se stávalo, že pokud některá žena už dál nemohla, dozorce jí řekl: „Pojď, půjdeme na houby,“ pak ji odvlekl do lesa a tam ji zastřelil. Žádná z žen vůbec netušila, kde je, kam jde, jak dlouho ještě bude trvat válka. Nebýt dozorců, kteří je vzteky bili, nevěděly by dokonce ani, že Hitler spáchal sebevraždu. Mohl bych pokračovat v popisu utrpení těch Židovek ještě dlouho, ale všechno se to dozvíte, až se bude dokument promítat. A teď si představte, že stojím u kostelní zdi na cestě, po které kdysi šel pochod smrti, a dívám se na ukřižovaného Krista. Na něho tehdy hleděly stovky trpících žen, které zoufalýma očima prosily o pomoc. Jenomže zázrak se nestal. Jak je možné, že toto se dělo v křesťanské Šumavě, a jak je možné, že se to dělo s vědomím křesťanů a Krista, který zemřel na kříži, aby vykoupil všechny hříchy světa… Ale vykoupil je všechny…?
Není dokumentů o Židech za války nadbytek? Nemůže se stát, že dnešní diváci otupí kvůli takovému množství zprostředkovaného utrpení a už si ho nebudou připouštět?
Snad. Ale mně je jedno, co kdo kde o tomto tématu natočil. Já jsem si tehdy na té cestě lemované křesťanskými kříži uvědomil prostou věc. Všechny ty Židovky, které tam trpěly a v hrozném ponížení umíraly, byly lidé. Zrovna jako jsem člověk já a vy taky. A já nechci, aby se něco takového některému člověku znovu stalo, takové bezpráví. Každý soudný člověk to nechce. Ale to samo o sobě nestačí. Měli bychom pro to něco i dělat. Protože jsem dokumentarista, můžu celé věci pomoci tím, že o ní natočím věrohodný dokument.
Už někdo před vámi o šumavských Židech natočil film?
Zatím ne. Ale zdůrazňuji, že film nepojednává jen o Židech. Natočil jsem dokument o celém společenství tamních lidí, to znamená Židů, Čechů a Němců na Šumavě a Židů a Němců v Bavorském lese. Základním motivem jsou samozřejmě osudy Židů. Zvolil jsem linii historickou, obecných osudů a vzájemných vztahů všech těchto komunit v kontrapunktu s linií osudů jednotlivých rodin, rodů a jednotlivců.
Kdy vlastně Židé přišli na Šumavu a do Bavorského lesa?
Už v desátém století z tohoto směru přicházeli po bavorských a šumavských stezkách do Čech židovští obchodníci. Potom se jednotlivci usazovali v tamních důležitých osadách a vsích. Později zakotvili ve městech jak v Bavorsku, tak v Čechách, a v rozmezí 16. a 17. století se počet židovského obyvatelstva rozrostl natolik, že mohly vznikat židovské obce. Skutečné právní emancipace dosáhli Židé v rakouských zemích a Bavorsku v letech 1868 a 1869. Od té doby se datuje rozkvět židovského podnikání v obchodě, průmyslu i kultuře. Konec tomu nastal v Bavorsku ve 30. letech, jakmile se nacisté chopili moci. Na Šumavě začalo být pro Židy zle v roce 1938, když Němci začali okupovat pohraničí. Vyvrcholilo to vznikem protektorátu a událostmi v listopadu 1942. Tehdy židovské rodiny musely odjet v transportech. Židé ze smíšených rodin přišli na řadu o dva roky později.
Období do 30. let dvacátého století zní skoro jako pohádka, ale soužití Židů s ostatními národy provázely i pogromy na židovské obyvatelstvo. Zabýváte se jimi ve svém dokumentu?
Nelze se jim vyhnout. Pokusili jsme se zmapovat několik pogromů ze středověku. Například masakr v září 1338 ve Staubingu a o několik let později v Pasově. Jeho průběh nám osvětlil na cyklu deskových obrazů Manfred Pranghofer, ředitel Böhmerwald Musea v Pasově.
V čem byly kořeny těchto událostí?
V tom, že někdo vlivný čekal na záminku, aby mohl na Židy poštvat lůzu. A pak se dočkal. Středověkem kolovala legenda, která se objevovala i u nás, že Židé nechali ukrást z kostela hostii a zneuctili ji. Když se to stalo nebo z toho někoho nařkli, začalo peklo. Pogrom se strhl proti celé židovské komunitě. Vždy to ale sledovalo jediný cíl. Měšťané nebo šlechta se potřebovali zbavit dluhů, které si u Židů nadělali. Vycházeli z logiky, podobně jako později Hitler, že nebudou-li naživu Židé, kterým jsme dlužni, nebudeme jim pak nic dlužit. Etapa častějších pogromů skončila až tehdy, když Židy začala chránit šlechta, jelikož věděla, že se na ně může spolehnout. Židé žili jiným způsobem než někteří jejich sousedé. Především tolik nepili, nehráli hazard, nekradli a byli cílevědomí. Uvedu detail – vedete si deník?
Asi dvakrát jsem se o to pokoušel, ale brzy mě to přešlo…
Já zrovna tak. Zato v mnohých židovských rodinách bylo běžné, že si děti už odmalička vedly osobní deníky. Pro ně to mělo smysl. Anebo – zatímco se někdy sedlákům či měšťanům stávalo, že získané peníze za prodej dobytka propili v hospodě a pak v kartách prohráli celý grunt nebo živnost, mezi Židy něco takového nepřipadalo v úvahu. Proto jim šlechta nabízela důležité funkce. Ani pak ale útoky proti Židům neustaly, jen měly jinou příčinu. Například 19. ledna 1919 ve Strakonicích přerostly hladové bouře v drancování židovských obchodů. S tímto případem nás v dokumentu seznamuje PhDr. Simona Kotlárová.
Jak se k vám vlastně téma šumavských Židů dostalo?
Sama Šumava mi ho přinesla. Točil jsem tam předtím čtyři filmy, a ať jsem šlápl, kam jsem šlápl, všude jsem potkával odkaz židovské kultury. Židovští skláři, sikraři, výrobci fezů, ševci a tak dále – prostě Židé v 19. a 20. století už nebyli jen obchodníci a finančníci, jak se jim zjednodušeně připisuje, ale také dobří řemeslníci a výrobci. Jenom-že i když na mě židovský živel sálal ze všech koutů, žádného Žida jsem tam nepotkal. Kladl jsem si otázky: Jací vlastně byli Židé na Šumavě? A jak probíhala katastrofa, která způsobila, že už tam nejsou? Čím víc jsem se o tu problematiku zajímal, tím větší zajímavosti jsem se dozvídal.
Například?
Například, že nacisté sice za války vyhnali Židy ze Šumavy, ale na úplném konci války ironií osudu je tam znovu přihnali. To ovšem byli jiní Židé než ti šumavští. Jednalo se o Židovky, které přišly pochodem smrti, jak jsem o tom vyprávěl na začátku. Na Šumavě se tehdy ale trvale usadily jen tři ženy, ostatní odešly. Další zajímavá věc se přihodila u našich sousedů na bavorské straně. K nim se po rozpadu Sovětského svazu začali Židé stěhovat z postsovětských států s převažujícím islámským náboženstvím. Tam se totiž začal ihned vzmáhat antisemitismus. Židé se z těchto zemí stěhovali především do bavorského města Straubing a okolí. Už v 90. letech minulého století jich tam bylo na tři tisíce, jejich příchodu vděčí Židovská obec ve Straubingu za svou existenci, protože po válce se jich tam vrátilo jen několik. S filmovým štábem jsme navštívili Straubing zrovna v den, kdy tam místní Židé slavili Den vítězství. Tam jsme také natočili vyprávění Israele Offmanna, prezidenta obce, který nám vyprávěl o své životní anabázi, během které prošel z Osvětimi sedmi koncentráky až skončil v lágru Genecker poblíž Straubingu…
Proč tam Židé slavili právě tento svátek?
Protože, a to jsem předtím také nevěděl, dvě stě tisíc Židů bojovalo v Rudé armádě. A proto bylo přirozené, že se 9. května sešli v Jüdische Gemeinde židovští veteráni druhé světové války a jejich rodiny žijící v Německu na slavnostním večeru. Takových překvapení máme víc.
Kdo ve vašem dokumentu vystupuje jako nejdůležitější pamětník?
Dějová linka se odehrává hlavně za první republiky a za druhé světové války. Tohle období ilustrujeme osudem židovské česko-německé rodiny Getreuerových. Bydleli ve Schwanenbrücklu neboli Mostku. Obec Mostek ležela v údolí řeky Radbuzy. Po válce vlivem vysídlení Němců obec zanikla. Manželé Getreuerovi, kteří tam měli koloniál a obchod s krajkami, tušili už ve druhé polovině třicátých let, že se na Židy chystá něco děsivého a podařilo se jim v roce 1940 včas zachránit svoje děti Luisu a Waltera, když už rodina byla ve vyhnanství v Praze. Oba sourozenci se dostali do Spojených států. Luisa přes Anglii a Walter přes Šanghaj. Hned po příchodu do USA se Walter přihlásil do námořnictva, ve kterém sloužil do konce války. Všichni Getreuerovi museli z Mostku odejít už v září 1938. Místní Němci se proti tomu dokonce snažili protestovat. Říkali jim, že je ochrání, ale nebylo to nic platné. Když Getreuerovi odjížděli, řekl Walterovi jeho německý kamarád se slzami v očích: „Je vás škoda…!“
Věděli Němci snad už tehdy, co se s Židy stane?
Už měli své zkušenosti z koncentráků. Do nich nacistický režim posílal z území zabraných Němci v 38. roce na takzvanou převýchovu německé představitele sociálních demokratů a komunistů i s jejich rodinami. Osud Židů si proto obeznámení Němci dokázali domyslet. Manželé Getrauerovi nejprve museli odjet do Plzně a později do Prahy, kde živořili do 24. dubna 1942. Odtud je odvezl transport Am-809 do Terezína a následně transport Aq-280 do koncentráku v Izbici – Majdanku. Tam oba zahynuli. Mezitím se Luisa a Walter marně snažili z Ameriky zorganizovat jejich záchranu prostřednictvím Červeného kříže ve Švýcarsku, kde žila jedna z jejich sestřenic. O osudu svých rodičů se dozvěděli až po válce.
Od koho jste tyhle zprávy čerpali?
Veškeré informace a i spojení na děti Waltra a Luisy máme od paní Reginy Gottschalk rozené Getreuer. Poskytla nám cenný písemný materiál, fotky, a dokonce i rodinný amatérský film ze 30. let. A také deníky obou sourozenců. Paní Gottschalk rovněž ve filmu účinkuje.
Byl jste se podívat i na místa zaniklého Mostku?
Zastavili jsme se tam, abychom našli, kde kdysi stál dům a obchod Getreuerových. Nic víc jsme si od toho neslibovali. To místo jsme sice objevili, ale byly to jen základy domu a ještě k tomu rozhrabané. Před námi tam řádili amatérští archeologové. V základech domu našli prorezlou lopatu a plechový hrnec a při tom objevili i střepy porcelánové mísy a hrnečku. To pro ně bylo bezcenné, a tak to tam nechali. Zato pro nás to byl nález obrovské citové hodnoty. Vždyť jde o jediné pozůstatky po rodině Getreuerových! Jakmile se setkám s paní Gottschalk, rád jí tuto památku předám.
Kdy jste dokument natáčeli?
Od podzimu loňského roku do letošního léta. Natáčeli jsme s malým štábem, kterému vděčím za klidný průběh natáčení. Kameramanem byl Andrej Barla. Ještě nás čekají dotáčky, které pořídíme v září. Vzhledem k tomu, že jsme materiálů sesbírali hodně a jsou to samé historicky i společensky zajímavé věci, pokusím se České televizi navrhnout, aby film pojednala jako dvoudílný snímek. Byl bych rád, kdyby se na obrazovky dostal na podzim 2012, kdy bude sedmdesáté výročí deportací Židů ze Šumavy. Nejde ale jen o výročí. V naší zemi se začíná nebezpečně rozrůstat neonacistické hnutí. Film o šumavských Židech chce otevřít oči i těm, kteří by k takovým názorovým proudům mohli sklouznout.
Čím to je, že se někteří mladí lidé přihlašují k ideologii, která už je tolik desítek let celospolečensky zavržená?
Spíš je to z neznalosti historie, kdy místo skutečnosti nastupují legendy. Prozatím je to pro ně spíš povyražení z nouze. Potřebují znát viníky jejich životních zklamání. Chtějí mít jednoduché jistoty a chtějí znát svého nepřítele. Ale v pozadí mohou stát vychytralí ideologové, kteří dovedou využít společenských problémů a mladým je náležitě „vysvětlit“. Dosud to celé vypadá jako okrajová záležitost. Jenomže když jsem natáčel rozhovory s pamětníky holocaustu a řeč se stočila na současné neonacisty, všiml jsem si jejich strachu v očích. Oni nacismus zažili na vlastní kůži. Kvůli němu přišli o svoje rodiny, majetky, prostě o všechno! To, co se děje dnes, jim připadá jako ve 20. letech minulého století, kdy nacisté také byli jen okrajovou skupinkou, a lidé je nebrali vážně. Ale pak nacistům někdo dal peníze a pustil je k moci. To se opakovat nesmí. I proto jsem natáčel svůj dokument.
JOSEF MUSIL