Krajské centrum osobní dopravy České Budějovice se totiž z ekonomických důvodů rozhodlo budovu od 1. dubna uzavřít. „Cestující si tak bez přirážky koupí jízdenky přímo ve vlaku. Při výstavbě koridou pro ně byly vybudovány přístřešky, které je ochrání před nepříznivým počasím,“ vysvětluje mluvčí Správy železniční dopravní cesty Pavel Halla.

Nové využití pro čekárnu s pokladnou zatím není určeno.

Stane se tak další položkou s nejasnou budoucností. Její duše se i díky zaměstnancům dráhy po desetiletí utvářela. Nyní je vytížena především ráno a odpoledne, kdy mezi školou a domovem cestují studenti.

Drtivou většinu let za Rakouska – Uherska a první republiky zastávka v Sezimově Ústí chyběla. Zhruba tři stovky metrů od současné stanice ve směru na Tábor stála pouze typická železniční bouda z varhánkového plechu s úředním názvem Hradlo u potoka. „Úsek Planá nad Lužnicí – Tábor byl pro hustotu nákladní dopravy příliš dlouhý. Proto se na půli cesty postavilo toto hradlo. Když kolem projel vlak, mohl se z Plané vypravit další. Nebylo nutné čekat, až dorazí do Tábora,“ vysvětluje význam stavby Vladimír Trešl. Dlouhá léta sloužil v Plané jako přednosta.

Příchod Bati

O vznik tehdy dřevěné zastávky přímo v Sezimově Ústí se přičinil až Tomáš Baťa. Potřeboval mimo jiné zajistit dopravu dělníků na stavbu továrny. Jako pokladní zde až do své smrti sloužil Antonín Nuhlíček. „Byl s městem a lidmi spjatý. Znal snad každého,“ říká Vladimír Trešl.

Podle něj si Baťa vyhlédl místo pro továrnu i jinde. Stál o lokalitu v Sudoměřicích u Bechyně. V místech, kde později vzniklo vojenské letiště. „Pozemek obhospodařoval hrabě Paar, ale nedošlo k dohodě. Baťa nakonec vybral Sezimovo Ústí. Také rozhodující pro něj bylo rychlejší a lepší vlakové spojení k Táboru, aby na trase umožnil dělníkům snadnější cestu do továrny,“ popisuje Vladimír Trešl.

Kamen místo dřeva

Dřevěná zastávka ustoupila kamenné stavbě v roce 1965. „Zrušilo se i hradlo a funkce komerční i dopravní se soustředila do Sezimova Ústí. Sloužilo se tady v nepřetržitém čtyřiadvacetihodinovém turnusu. Pamatuji si čtyři pracovnice, které se tu střídaly. Prodávaly jízdenky a zabezpečovaly provoz,“ upřesňuje Vladimír Trešl.

Zastávku si dobře pamatuje Josef Kolibík. Vlastní zmiňovanou farmu přímo u kolejí a nyní se věnuje především chovu koní. Začínal ve Zvolenu a do Tábora se nechal převelet, protože si zde jako voják našel svou partnerku.

Vybavuje si, jak se těsně za stanicí posunovaly vagony na odbočku do Kovosvitu.

„Vagony se přebíraly mašinou na páru,“ vzpomíná si Josef Kolibík.

Později tato spojka mezi Kovosvitem a hlavní kolejí z Tábora osiřela. Náklad směřoval z Plané nad Lužnicí přes fabriku Silon do Kovosvitu. Po vlečce jezdila motorová mašina, pro kterou byl Josef Kolibík v Dubnici nad Váhom.

Položení vlečky z Plané mělo praktický důvod. „Když se posunovaly vagony na odbočku do Kovosvitu, nemohly po tu dobu jezdit žádné vlaky mezi Planou a Táborem. Ještě před válkou přemýšlel Baťa o výstavbě seřaďovacího nádraží pro nákladní dopravu v Sezimově Ústí, ale na něj už nedošlo,“ přidává upřesňující informace Vladimír Trešl.

Smrt na kolejích

Vladimír Trešl zažil za svou službu i několik tragických okamžiků. Dva z nic se na trase ze Sezimova Ústí příznačně pojí s místem poblíž táborského hřbitova. Na kolejích si tu vzala život manželka tehdejšího ředitele papíren, která trpěla kleptomanií. Zaměstnanci obchodu v němž kradla, ji už znali. Manžel k nim potom chodil rovnat účty. Personál se ale obměnil, nepřebral zaběhnutý systém a ženu chytil při činu. Ta se vytrhla a běžela k hřbitovu, kde si lehla pod vlak. Podobně se z důvodu nenaplněné lásky s vojákem zachovala mladá dívka. Tlak projíždějícího rychlíku ji ale povalil tak, že přežila. Bohužel ale přišla o nohy.

Neplánovaně však zahynul zaměstnanec dráhy při práci na kolejích u Čápova dvora. Vymstilo se mu nedodržení jednoho z pravidel. Když zahoukal vlak, měl ihned opustit kolejiště. Na místo toho se rozhlížel odkud stroj přijíždí a už nestihl vyskočit.