Označení „konečná“ platí pro zastávku v souvislosti s trasou autobusu číslo 14 ve směru k masokombinátu. Alespoň tak to vysvětluje web Comettu Plus. Schoulená v podzimním chladu sedí pod přístřeškem žena cestující do Madety.

Proč nejde raději pěšky do zhruba kilometr vzdálené fabriky, snadno vysvětluje. „Cesta není osvětlená a chybí tu chodník. Pěšky se vydávám spíš v létě, ale to musím jít místy škarpou,“ stačí prozradit ve spěchu dřív, než se za ní zavřou dveře autobusu.

Mezi tím vystoupí několik zaměstnanců firmy postavené za zastávkou. Pohotově si zapalují cigaretu. Potřebují se asi dostatečně zásobit nikotinem. Další možnost budou mít o nějaké přestávce, kterou si zrovna užívají jejich kolegové v rohu oploceného areálu. Kouř od cigaret viditelně stoupá lehce mrazivým vzduchem. Má modravý nádech. Modré je totiž světlo, které doléhá na kuřáky od nasvíceného vstupu do firmy.

Zapomenutý muž

Chodník u zastávky je popraskaný a za roky prošlapaný. Chůze do práce je tu možná těžší než jinde. Jakoby se tady zapomněl starší muž, zatímco ostatní jsou už dávno pryč. „Bydlím kousek odtud, na ubytovně Jitřenka. Pomalu si tady zvykám,“ říká Antonín Holman. Před čtyřmi lety žil na sídlišti Nad Lužnicí. Staral se o nevidomou vozíčkářku, ale tahle práce pro něj už skončila. „Měl jsem na výběr: Buď jít pod most, nebo bojovat a žít na ubytovně,“ dodává. V kulisách komínů, parovodů a dílen dodává místu jeho příběh více smutku. Ať už je pravdivý, nebo naopak.

U hlavní křižovatky bydlí čtyřiadvacetiletý Radek Skopec. Přistěhoval se sem poměrně nedávno. Je každý den odkázaný na autobus, protože pracuje v Táboře. Dříve bydlel na Náchodském sídlišti. „Je pravda, že fabriky kolem působí trochu stísňujícím dojmem. Ale je tu blízko do lesa. Houby tady rostou přímo pod barákem,“ vtipkuje.

Nejbližší obchod od jeho domu je zhruba čtyři sta metrů. „Čas od času do něj chodím,“ říká, ale to už se příliš vzdaluje od bezprostředního okolí zastávky, kde se v rychlém sledu otevírají dveře paneláků.

Lidi venčí psy. Jedním z nich je mladý muž. Jde na procházku s výstavním výmarským ohařem. Vybírá si asfaltovou cestu směřující k polím. Odkrývá pohled na podvečerní prošedivělé prázdno se siluetou lesa na konci. Deset let žije Jiří Holba v Táboře, z toho pět let tady. Na pomezí Plané a Ústí.

Po vojenské škole v Brně ho na jih Čech převeleli. „Jsem tu spokojený. Mám kousek do přírody a třeba i na zříceninu Kozího hrádku. Se psem se dá jít do polí. Pro mě zkrátka ideální prostředí,“ chválí si Holba, který pochází z Ostravy.

Nenechá si ale podsunout názor, že areál Silonu si s továrním prostředím Ostravy v ničem nezadá.

„Je to klidná část, ideální na bydlení. Lepší než na sídlišti, kde stojí barák na baráku,“ říká neoblomně.

V jeho každodenním životě má i zastávka své místo. „Jezdím autobusem do práce a mám ji pár metrů od domu,“ libuje si.

Jízdní řády jsou podle něj sestavené tak, aby se jim cestující nemuseli nějak výrazně časově přizpůsobovat.

Na zastávce lze určitě zastihnout i přespolní. Staví tu autobusy na cestě do Dírné, Budislavi, Hlavatců, Skrýchova i Českých Budějovic. Pokud tedy jízdní řády přilepené na plexisklu nelžou.

Na rozlehlé parkoviště u hlavní silnice zrovna zastavuje kamion. Stejně jako žena na začátku, ani řidič nechce prozradit své jméno.

„Jezdím sem vykládat zboží do firmy. Kousek odtud mám osobní auto. Kamion tu nechám a vyrážím domů. Je výhoda, že ho tu můžu nechat zaparkovaný. Nejsem totiž z Tábora,“ uzavírá profesionální řidič a pospíchá domů.