Nemyšl, to je obec z hranice jižních a středních Čech, kterou „vyhrál“ Jihočeský kraj. V šedesáti číslech popisných tady žije okolo sta obyvatel. I přesto, že svojí rozlohou nepatří k největším, vedení obce se snaží, aby tu lidé měli kulturní vyžití.
„Jsme sice malá vesnice, ale také potřebujeme, aby tady lidé aktivně žili. Nechceme, aby jejich jedinou zábavou bylo sezení u televize. Snažíme se, aby je to tady také bavilo,“ vysvětluje starostka Petra Konopiská.

Z tohoto důvodu pravidelně pořádají pro starší občany poznávací zájezdy a společné vítání jara. Děti si přijdou na své o dětském dnu. V Prudicích, které jsou jednou z místních osad, pak mají sportoviště. Na něm svádějí boje v nohejbalu tenisu. Místní myslivecké sdružení pořádá i ples. Na ten ale v Nemyšli chybí prostory, proto se k němu využívá kulturní dům v nedalekých Sudoměřicích.

„Loni jsme poprvé pořádali vesnickou zábavu, kterou chceme pravidelně obnovovat. Spolupracujeme s místní hudební skupinou Pit Band. Při akci vybíráme peníze na charitativní účely. Také jsme měli v budově úřadu řemeslné kurzy ve spolupráci s akční skupinou Krajina srdce,“ dodává starostka.

Všechny aktivity musí vedení obce podřídit rozpočtu, v roce hospodaří se zhruba třemi miliony. Třetina z něj půjde letos do budovy obecního úřadu. Objekt, ve kterém v současnosti zázemí obce sídlí, vlastní soukromý majitel. Úřad se tak bude stěhovat. Kanceláře si vybuduje nad obchodem s potravinami. „Budovu Jednoty chceme koupit a nad ni přistavět kanceláře. Lze říci, že jsme před podpisem smlouvy. Když vše půjde podle plánu, tak budeme s pracemi do konce roku hotoví,“ upřesňuje Petra Konopiská.

I malá obec jako je Nemyšl se může pochlubit empírovým zámkem. Jeho historie sahá až do 14. století, kdy na jeho místě stávala tvrz. V současnosti ho vlastní Sergey Mayzus, který se mu snaží podle dobových fotografií vrátit původní podobu. Podobné plány má i s lihovarem, který stojí naproti. V něm by měl vzniknout soukromý pivovar. Do revoluce 1989 na zámku sídlil dětský domov. Zámek si prožil nešetrnou přestavbu interiérů a teď doufá v nápravu.

Místní obyvatelé plány podnikatele vítají. „Park byl v příšerném stavu. Přes křoví nebylo ani vidět a budova pomalu chátrala. Je mi jedno, kdo to vlastní, hlavně, že se o to postará,“ míní obyvatelka Marie Podzimková.

Průměrný věk obyvatel vesnice je sedmatřicet let. Je zde hodně dětí a mladých rodin. I z tohoto důvodu mezi další plány patří stavba dětského hřiště, které tu dětem chybí. „Je tady hodně dětí. Potýkáme se s kapacitou v okolních školkách. Loni jsme například měli deset prvňáčků. Pozemky neprodáváme, ale s rozvojem územního plánu se počítá,“ vzkazuje zájemcům Petra Konopiská.

Z historie obce

První zmínka o Nemyšli pochází z roku 1373, kdy na místě zámku stávala tvrz. Byla majetkem Litvína z Nemyšle. Jeho synové se o majetek podělili a v držení rodu zůstala Nemyšl do 16. století, kdy panství získal Bohuslav Mitrovský.

Jedněmi z posledních majitelů, na které vzpomínají  i místní obyvatelé, byl český šlechtický rod Deymů.  Zámek vlastnili od roku 1791 do  konce druhé světové války. Stát  objekt poté zabavil a dědicům ho vrátil až v restitucích roku 1992. V době komunismu byl na zámku dětský domov, kde žilo i 120 dětí.  Kromě zámku do panství patří 320 hektarů polí, 25 hektarů lesa, 25 hektarů vodní plochy.

Deymové zámek přestavěli v empírovém stylu. Pocházeli ze Stráže u Písku a  původně byli uhlíři. Ve 14. století jim Přemysl Otakar II. daroval hraběcí titul. Podle pověsti jednou našli před domem zmoženého krále. Pomohli mu a on je za to obdaroval titulem.

Plány současné radnice

Obec Nemyšl má sedm místních částí: Dědice, Dědičky, Hoštice,  Prudice, Úlehle, Úraz a Záhoříčko.  Od komunálních voleb v roce  2010 vede úřad starostka  Petra Konopiská.

V letošním roce je jejím prvotním záměrem  dovést do zdárného cíle přístavbu  kanceláří obecního úřadu.  Rozpočet obce na rok jsou zhruba tři miliony korun. Na více náročnějších záměrů  už  finance nezbývají. Do budoucna by tu ale rádi postavili  i dětské hřiště.  Dětí tu již v současné době  mají hodně, a protože počítají s rozvojem obce, může  jich postupně  i přibývat.

Rozhovor: Marie Podzimková se v Nemyšli narodila. Zavzpomínala na hraběcí rodinu Deymů, která musela v roce 1947 zámek najednou opustit 

Ředitel domova pozvedl dění v obci, vznikla silnice

Marie Podzimková žije v Nemyšli od narození, což je téměř pětasedmdesát let. Vzpomíná, jak na zámku žila hraběcí rodina a také na své dětství prožité v Nemyšli. Nikdy by z obce neodešla, i přesto, že zde zažila hodně krušné chvíle.

Jaké jste tu prožila dětství?
Na dětství vzpomínám ráda. Bydleli jsme v bývalé hospodě, kterou vedl děda. Pamatuji hraběte Deyma i jeho otce. Moje maminka na zámku pracovala, prala hraběnce prádlo. Stará paní hraběnka byla dvorní dámou ve Vídni. U budovy stojí lípa, pod kterou měla nasázené stromkové růže.

Rodina Deymů v Nemyšli žila a pak v roce 1947 zničehonic odjeli. Nový majitel se ho teď snaží zrekonstruovat. Bourá různé příčky a za jednou z nich objevili schovaná kachlová kamna. Jak tu byl dětský domov, tak z velkých sálů dělali malé. Děda byl zedník a vyprávěl mi, že tam ty kachlová kamna chodíval čistit.

To jste ze vsi nikdy neodešla?
Základní školu jsem navštěvovala v Hošticích a v Chotovinách. Silnice tam ještě nevedla. Chodili jsme celá parta a po cestě si užívali srandy. To už dnešní děti ani neví, co to je. Kolo jsem měla až v deváté třídě. Když jsem vycházela, tak mi nedovolili studovat. Musela jsem jít dělat do zemědělství, nikam jinam mě národní výbor nepustil.

Paní učitelka Koutenská si mě vzala do kabinetu a povídá mi: „Já ti to povím na rovinu. Tebe nikam nepustí.“ Přišel nábor do hornické školy, kam brali i holky. Přijeli z Mostecka a já jsem se tedy přihlásila. Do smrti na to nezapomenu. Hned o prázdninách jsme byli měsíc v Konstantinových Lázních na rekreaci. Nakonec jsem se vyučila jako opravářka zemědělských strojů.

Jak se tu žilo později a jak místní vnímali dětský domov?
Když vznikl, bylo to i pro obec veliké plus. Tehdejší ředitel tady dělal spousty věcí. Díky němu nám vede okolo baráku silnice a chystal se založit i zubařskou ordinaci. Nakonec na něj naházeli špínu a musel odejít. Bylo tady až 120 dětí.

Ve vsi se našli i lidé, co ostatním moc nepřáli. Když jsme měli hospodu, tak se nás odtamtud snažili dostat, což se jim nakonec povedlo. Stále jsme tam bydleli a majitelé hospody se hodně střídali. Celkově jsou tady vztahy dobré, ale v každé době se najde nějaké mínus.