Zastupitelé nepřímo svým hlasováním dali najevo, co je jejich srdci nejbližší. Nejvíc hlasů dali hmyzu, pak žížalám a nejméně vzniku komunitní zahrady k pěstování ředkviček nebo salátu. Všechny tři projekty z oblasti životního prostředí přesto dostaly dostatečnou důvěru, aby je jejich navrhovatelé mohli uskutečnit.

Šestnáct z 24 možných hlasů získal spolek Cesta žije, jenž si z dělení 120 tisíc odnesl přes 38 tisíc na vznik záhonků v Tismenickém údolí 
u Ctiborova mlýna. Nebude je svírat plot a kdo bude mít chuť, může se spolupodílet na budoucí úrodě. Jestli u potoka půjde jen o sázení a sklízení, přiblížila členka spolku Kateřina Kubešová. „Nepůjde, protože tady jde i o setkávání lidí, o sousedské vztahy. Chceme, aby si lidé něco vlastními silami vypěstovali a viděli, co jí, a uvědomili si tak hodnotu jídla," přiblížila Kateřina Kubešová poslání pozemku, který má spolek od města vypůjčený.

Co si představit:
1. Hmyzí hotel: domeček vyplněný několika druhy přírodního materiálu: stébla, větve, polínka, šišky, sláma, hlína apod., které jako příbytek a úkryt vyhovují různému druhu hmyzu.
2. Vermikompostování: k přeměně bioodpadu v kompost se využívají žížaly. Často kalifornské. Kvalita vermikompostu je vyšší než u běžného.
3. Komunitní zahrada: místo setkání lidí stejného zájmu, kteří nemají vlastní zahrádky. Například po první světové válce byly v Německu podporovány státem. Dnes se ve větších městech stávají běžnou součástí společenského života.

Zastupitele Františka Dědiče z ODS komunitní zahrada nezlákala natolik, aby grant podpořil. „Každý, kdo má doma záhonek, tak by měl dostat příspěvek. To je výborné stejně jako hmyzí hotel. Věřím, že máme hmyzu 
v přírodě dost," zpochybňoval i smysluplnost plánu Sdružení pro ochranu botanické zahrady, které chce speciálními domečky lákat hmyz do zahrady a využívat je jako učební pomůcku.
Přitom komunitní zahrady nejsou žhavou novinkou, jejich historie spadá do 19. století a dnes je mají v Praze, Plzni, Olomouci nebo Liberci a dalších městech. 

Komunitní, neboli veřejné, zahrady se začaly objevovat v době hospodářské krize. Města poskytla veřejnou půdu, na níž chudým obyvatelům umožnila pěstování plodin. Vzniknout mohou kdekoli: ve vnitroblocích mezi domy, v parcích nebo na opuštěných a jinak obtížně využívaných místech ve městě.
Veřejně přístupné zahrádky či záhonky v dnešním pojetí už nemají zajistit obživu pro obyvatele, ale vzdělávat a sbližovat. Tím při schvalování podpory argumentoval i starosta Jiří Fišer. „Smysl mají zásadně edukativní, kdy se předpokládá i účast škol a školek. Navíc pozemky, které jsme spolku svěřili, jsou dnes vzorně uklizené a obyvatelé tam mohou trávit volný čas."

Kateřina Kubešová přidává i další bonus: co si lidé společně vypěstují, z toho si také společně uvaří. Takže se ještě naučí něco nového v kuchyni.
„Právě v tom je to jiné než běžné zahrádkářské kolonie," vysvětluje rozdíly s tím, že už mají za sebou první zkušenosti ze společného obdělávání půdy. Spolupráci v tomto směru navázali s některými neziskovými organizacemi jako jsou Fokus či Cheiron T.
Jak budou záhony v komunitní zahradě vypadat, se může dozvědět již v sobotu 16. dubna, kdy je u Ctiborova mlýna začnou stavět. Kateřina Kubešová zájemce o společné pěstování zve na brigádu. Pokud se rozhodnete jejich iniciativu podpořit, můžete přijít i na čtyřchodovou večeři, ta se tu bude podávat v neděli čtyřiadvacátého dubna od 18 hodin.