Obchod je už zavřený, restaurace není ještě otevřená. Víceúčelové hřiště TJ Sokol Rataje pod sněhem skoro není vidět. Středa odpoledne, nikde ani živáčka. Jen místní pejsci o sobě dávají hlasitě vědět. Na první pohled se zdá, že jich v Ratajích žije více než lidí. První dojem v lesích zapomenuté vísky narušuje paní, která je na odpolední procházce s vnoučkem.

„V Ratajích bydlím už od narození, vždycky se mi tady líbilo,“ začíná své vyprávění Marie Pítrová. Nesouhlasí s tradičním výkladem, že v menších obcích bydlí už jen lidé v důchodovém věku. „Je pravda, že v Ratajích už jsme půl obce důchodců. Na druhou stranu tu ale zůstávají i někteří mladí. Znám tady tři kluky, kteří v Ratajích zůstali, a mají tady rodiny. Máme tu bohužel už také hodně prázdných chalup,“ říká Pítrová.

Ratajští mají možnost slušného kulturního vyžití. „V létě sem lidé jezdí na festival Hudební léto. Kdo má rád divadlo, může zajít do našeho kulturního domu, kde se občas hraje. Je to asi jako na každé jiné vesnici,“ míní Pítrová a nezapomíná ani na pohybové aktivity. „Lidi se chodí bavit na plesy a pro mladé tu jsou kurzy takového toho moderního cvičení. To už ale není pro mě,“ říká Pítrová.


Za prací do města

Marie Pítrová se nejradši prochází s vnoučkem po vesnici a přilehlém okolí. „Hodně chodíme na procházky do lesů, těch je tu v okolí všude plno. Jak by taky ne, když ležíme v údolí,“ říká Pítrová. Vnoučka má na starosti často, jelikož jeho rodiče mají to štěstí a dojíždějí do zaměstnání. „Mladí jezdí za prací do Bechyně, tam to nemají daleko. Lidé pak mohou jezdit do Tábora, kam také jinam,“ smutní Pítrová. V Ratajích moc podnikatelů práci nenabízí. „Máme tu na kopci jednoho soukromého zemědělce, který zaměstnává pár lidí. Chová také dobytek. Jinak tu snad žádný větší zaměstnavatel není,“ dodává Pítrová, která ve svém produktivním věku také pracovala mimo obec. „Já jsem kdysi jezdila rovněž do Bechyně, pracovala jsem jako kadeřnice,“ vzpomíná Pítrová. Dnes už to s Bechyní ale nevidí tak růžově. „Mladí tam sice dělají, ale podle mě tam na náměstí už nic není. Myslím, že by tam lidi měli být rádi, že jim tam vůbec někdo přijede. Nepochopila jsem, proč tam třeba zaváděli ty parkovací automaty, které jim tam někdo nedávno zničil,“ prokazuje svůj přehled o dění v nedaleké Bechyni Pítrová.

Nezvykla jsem si tu

Procházkou okolo obecního úřadu si středeční odpoledne krátí Ludmila Dvořáková. Rodačkou sice není, ale žije v obci už od roku 1970. „Já se do Ratajů přistěhovala za manželem, pocházím z Kovářovska. Nikdy jsem si tady úplně nezvykla,“ líčí své pocity Dvořáková. Momentálně ji v obci trápí sněhem zasypané silnice a chodníky. „Silnice je hrozně namrzlá, letos to snad vůbec nebudou prohrnovat,“ posteskne si Dvořáková. Na zapadané ulici ani není vidět, že by v Ratajích byl chodník. „Chodník tu je, jenže je tu tolik sněhu, že vůbec není vidět. Nikdo se o něj zatím nepostaral. Chlapi z vesnice říkali, že nemají naftu, aby mohli prohrnout. Tak jsem zvědavá, jestli se o to nakonec postará ten, kdo má,“ říká Dvořáková.

Poblíž obce se rozprostírá pískovna, ve které probíhají archeologické výzkumy. „V pískovně vždycky archeologové pátrali po bechyňských koulích, to je taková zkamenělina,“ říká Dvořáková. Její vnuk bydlí sice až ve Znojmě, je ale členem archeologického kroužku. „Když byl u mě na návštěvě, dostal ode mě právě bechyňskou kouli a měl velkou radost,“ vzpomíná Dvořáková. V současnosti jsou už spíše vzácností, dříve tak ojedinělé nebyly. „Ještě tak v roce 1975 jich tam bylo hodně. Lidi ale byli tak zvědaví, co je uvnitř, že je hodně rozbíjeli,“ říká Dvořáková.

Zakopaný poklad

K přilehlému Kozínu, který je částí obce, se váže zajímavá legenda. „Traduje se, že je tam zakopaný poklad, který si tam schovali pruští vojáci,“ vypráví Dvořáková. Hledači pokladů jsou ale stále neúspěšní. „Běhají tam s detektory po polích, ale nevím o tom, že by ho kdy někdo našel,“ dodává Dvořáková.
Méně veselé jsou vzpomínky paní Dvořákové na rok 2002, kdy se říčka Smutná vylila z koryta a jako jiné toky na mnoha místech v jižních Čechách způsobila nezapomenutelné škody. „Měli jsme dost vody ve sklepě, naštěstí nám hasiči půjčili pumpy a zlepšilo se to,“ vzpomíná na povodňové období Dvořáková. Povodňový problém vznikl pro Rataje u Sepekova. „Oni tam ty rybníky nechtěli postupně upouštět, tak se to sem na nás potom všechno vyvalilo,“ vybavuje si Dvořáková.

Procházku zasněženými Ratajemi zpestřuje řidič malého náklaďáku, který v obci zabloudil. Ptá se na cestu ke konkrétní bytovce, kde má vyložit a zapojit své zákaznici pračku. Ludmila Dvořáková má i tentokrát přehled a posílá nešťastníka ke správnému domu.

Dárek má přednost

Ve středu v 15 hodin otevírá v Ratajích své brány místní knihovna. V útulné místnosti sedí za stolem knihovnice Anna Cvachová. „Momentálně sem chodí asi třináct čtenářů, dva ještě nepřekročili ani patnáct let věku. Půjčovali si dokonce nějakou detektivku. Takže sem nechodí jen důchodci,“ upozorňuje Cvachová. Ratajská knihovnice vzpomíná na pána, který si půjčil naráz dvacet šest knížek a byl schopen je přečíst. „Tenhle pán byl nemocen, a tak četl ve dne v noci. Měla jsem ho moc ráda, bohužel už nežije,“ vzpomíná knihovnice na svého věrného čtenáře. Návštěvnost ratajské knihovny odpovídá počtu čtenářů. „Po svátcích si nikdo nic nepůjčil. Pobavil mě ale klučina, který mi říkal, že dostal knížku pod stromek, tak ji musí přečíst jako první, tak musím počkat, až ho přestane bavit,“ usmívá se knihovnice Cvachová.

Josef Janda