Sezimoústecký Kovosvit slaví sedmdesáté výročí. Na slavnou historii se snaží navázat i jeho současné vedení. Jaký je to boj v době krize odpovídal jeho generální ředitel Libor Kuchař.

Jaká je dnešní podoba Kovosvitu?
Hlavními podnikatelskými činnostmi Kovosvitu jsou výroba obráběcích strojů a slévárenství.

Kolik zaměstnáváte lidí?
Zaměstnáváme 750 zaměstnanců a loňské tržby dosáhly 1,5 miliard korun.

Nakolik zasáhla závod krize?
Hospodářská krize se promítla do činnosti Kovosvitu zhruba šedesátiprocentním poklesem zakázek, a to na všech teritoriích.

Podaří se dobré jméno Kovosvit MAS zachovat i nadále?
Věřím, že ano. Otázkou zůstává výrobní program a jeho hloubka. To, co se v dobách konjunktury jeví jako konkurenční výhoda, se nyní naopak projevuje jako handicap. Hloubka a rozsah výroby s sebou přináší vysoké fixní náklady. Z tohoto důvodu bude znovu proveden audit výrobního programu a na základě jeho výsledků bude stanovena strategie pro další rozvoj.

S čím novým se chystáte na trh?
Kovosvit chystá pro letošní rok několik novinek. Tou základní je nové soustružnické centrum SP 430 a vertikální frézovací centrum MMC. Oba produkty se řadí k těm výrobkům, které snesou srovnání se světovou špičkou, kterou v současné době reprezentují především japonští a němečtí výrobci.

Do Baťova přišel, když mu bylo sedmnáct let

Když mu bylo patnáct let, odjel s úplně první partou rozjíždět výrobu v nových Baťových strojírnách, které začaly růst v Sezimově Ústí. Psal se rok 1939, kdy Miloslav Janík přijel do Baťova poprvé.

„Bylo mi patnáct let. Nic jsem neuměl. Vedoucí byl tehdy naštvaný, že mu poslali ze Zlína doslova kluky.“
Někteří zůstali, ale polovička mladíků putovala zpátky do Zlína. V roce 1940 pokračoval přesun výroby. Napodruhé to vyšlo. V červenci zakotvil Miloslav Janík v Sezimově Ústí. Natrvalo.

Prožil jsem všechny úseky výstavby domků. Po válce pokračovala výstavba modernější kolonie. Když projdete Ústím, jednotlivé etapy od sebe rozeznáte.“

Začínal jako učeň, poté jako absolvent Baťovy mistrovské školy. „Bylo to jako průmyslovka s výukou rozloženou do šesti let. Pracovali jsme osm hodin denně a po práci a v sobotu jsme chodili do školy.“

Postupně prošel Miloslav Janík fabrikou jako dělník, rýsovač, technolog. Neopustil podnik ani po infarktu, který ho potkal v roce 1970 .
„Skončil jsem jako brusič na poloviční úvazek. Pracoval jsem do až do svých 68 let.“

V roce 1949 se oženil a přestěhoval se za svou manželkou do Zhoře u Tábora. V roce 1953 se ale oba vrací do Sezimova Ústí. V činžovním domě v Lipové ulici bydlí dodnes.