Ačkoliv podle této příhody vypadá Karel Hýbl jako člověk pomýlený ve své prostotě, přece jen mu to myslelo. O tom hovoří další zápis, o pět let starší než příhoda s duchem. Prvního dubna 1715 dostali všichni branní a fotnaři hezký příkaz: „Aby blízko městských zdí nerejpali."

Rejpal u brány

Karel Hýbl toho nedbal a rejpal, až si vyrejpal u hradské brány zahrádku. Možná že si tím krátil dlouhou chvíli ve službě. Možná že tam tu zahrádku chtěl mít hlavně proto, aby se pak sytil jejími plody – a tím si krátil dlouhou chvíli ve službě. Možná se už schylovalo k tomu, aby dostal příkaz, že má zahrádku vytrhat a hlínu udusat.
A tu někoho napadlo (a třeba i toho Hýbla), že zahrádka u brány není z důvodu bezpečnosti vůbec špatný nápad. Když se někdo chce tajně dostat do města a musí překonat plochu rovného pozemku, kde nemá za co se skrýt, nezbývá mu než plížením vpřed. Také musí mít něco tmavého na sobě a vyčkat na noční tmu. Je sice nekrytý, nicméně třeba strážce má zrovna oči unavené, nebo dokonce spící.

Bez dveří a zámků

Zato když je tam namísto holé plochy zahrádka, tu se vetřelec tamhle píchne o nějaký trn, tamhle se zaboří obličejem do lejna, jelikož strážce využívá zahrádku také k vykonávání tělesné potřeby, čímž si ji hnojí, a tamhle třeba bude muset překonat nějaké křovisko, které musí přeskočit nebo se jím prodrat, a přitom se ozývá šustění, praskot, a když si o záhonek vymkne kotník, třeba i výkřik. Zkrátka taková zahrádka je totéž co poplašné zařízení.

Ostražitosti bylo potřeba, neboť fortnice a branky do parkánů byly bez dveří a zámků. V takovém průchodu měl Hýbl svou zahrádku a právě tam viděl roku 1719 ducha s pytli hrachu, když si tam šel odlehčit, jak už jsme si říkali. Hýblovi nakonec zahrádku povolili a dali mu příkaz, aby do ní zapustil palisády kvůli většímu zabezpečení.

Slavnostní salvy

V těch časech se v Táboře hojně střílelo, ale naštěstí jen do vzduchu ke slávě boží, když kněz sloužil Te Deum. A to se konalo při slavnostních příležitostech, kterých bývalo docela dost. Zápis z roku 1709 uvádí: „Od prachaře má se asi 25 liber prachu k tomu Te Deum laudamus koupiti."
Hned další rok, 3. listopadu, zase salvy. A za salvy odměna: „Těm, kteří z moždýřův a ze švihovek vo kolikerym držaným Te Deum l. (tj. laudamus) i při příjezdu JM. král. p. podkomořího stříleli, má se jim za jich práci žberník hejlovskýho piva dáti."

Z 11. května 1716 pochází také hezký zápis: „Přijdouce patent, aby slavně Te Deum l. se drželo, že J. C. a král. M. Karlovi Šestému arcikníže se narodil, jest obec napomenuta, aby z každého domu jedna osoba ve zbrani k takovému Te Deum l. se dostaviti hleděla, však v noci aby nestříleli a v jednom každém domě vodu pohotově měli." Vida, vyhláška nezapomínala ani na protipožární opatření.

Když už jsme u roku 1716, tehdy na věži hradu Kotnov vyrostla baňatá střecha. Že tam dnes není? Správně. Snesli ji roku 1868. Podobala se střeše kostela na hlavním náměstí. Když se poutník podíval na panorama města od jihu ve vhodném úhlu, v němž opticky stály obě střechy vedle sebe, nebylo pochyb, že baroko opanovalo Tábor. Ale slovem baroko tehdy ten sloh ještě nikdo nenazýval.

Josef Musil