V důsledku nepříznivé životní situace vyhodila 6. listopadu 2018 nad ránem ze čtvrtého okna paneláku na budějovickém sídlišti Šumava a pak skočila za ním. Ona pád z více než 12 metrů přežila.

Soudce Ondřej Círek ve zdůvodnění rozsudku zmínil, že šlo o učebnicový příklad uceleného řetězce nepřímých důkazů. „Není jediný důkaz, který by svědčil ve prospěch obžalované,“ zmínil soudce při vynesení rozsudku. „Sama obžalovaná se k činu nedoznala, tvrdí, že si ho nepamatuje, což je tvrzení, které může budit pochybnosti, ale je možné, že si to skutečně nepamatuje, jak potvrdili znalci.“ Obžalovaná u soudu řekla, že to mohl udělat právě otec dítěte, jinak si to prý vysvětlit neumí. V době, kdy se to stala, obžalovaná spala v dětském pokojíčku svého syna na ulici J. Opetala, poprvé po půl roce, co se tam chlepeček s otcem přestěhovali, v noci se měli pohádat kvůli stěhování do Holandska a pak se až probrala na zemi pod panelákem. 

Obhájci měli nesplnitelný úkol

„Co se genetických stop týká, ty nemají v této věci podstatný význam, a že na rámu okna byly stopy chlapce, nemusí mít s případem souvislost, stačí, že na něj mohl předtím sáhnout,“ vysvětlil soudce, proč s kolegy z tříčlenného senátu nebrali ohled na tvrzení obhajoby, že stopy mohl někdo smazat a že je zvláštní, že se tam nenašly oticky ani DNA obžalované. „A že se její DNA našla na parapetu, je jasné, protože oknem prošla.“ A hlavně na těle nebyly žádné známky zápasu, jak potvrdili znalci. 

Soudce Círek poznamenal, že obhájci byli v těžké situaci a ani ti sebelepší by se neměli čeho chytit. „Zmíním snad jen to, že otec chlapce měl věděl něco, co by vědět neměl: že dítě někdo vyhodil a ona pak sama skočila. Na podobný závěr by ovšem přišel každý průměrně inteligentní člověk, který viděl dítě ležet asi tři metry od obžalované.“

Soudce zmínil také psychologický posudek: obžalovaná překračuje hranice širší normy, je egocentricky zaměřená na své zájmy a potřeby, je narcistická a na svět nahlíží se své perspektivy. Má taky zjevné manipulativní tendence, které využívá k tomu, aby zlepšila svoji situaci. „“O tom, že jí zemřelo dítě, hovořila s ledovým klidem, i v lékařské zprávě nemocnice Břeclav lékař popisuje, jak v prosinci u ní nebylo přítomno žádné depresivní ladění, chovala se až nápadně normálně, s ohledem na to, co se stalo.“ Všichni svědci a policisté se naproti tomu shodli na tom, že otec dítěte byl ve stavu totálního fyzického zhroucení, byl hysterický, plakal a chtěl se za každou cenu dostat k synovi.

Soudce se zastavil i u výpovědí kamarádů a rodičů obžalované: všichni ji popisují jako normální, skvělou a pracovitou  a otce dítěte jako nezodpovědného bonvivána, který utrácel, pil a ubližoval jí. „Všichni ale mluvili jen o tom, co jim řekla sama obžalovaná, oni sami o vztahu nic nevěděli. V tom se projevují její manipulativní schopnosti, prokazatelně neříkala pravdu, překrucovala, někdy vysloveně lhala.“ To se stalo i během hlavního líčení, kdy se jí soudce ptal na její tvrzení, že musela ze statku prarodičů odejít proto, že ji odmítali vozit do školy a musela prý chodit pěšky. U soudu připustila, že pěšky šla jen jednou, protože jí ujel autobus, a nastoupila do něj na další zastávce.

Z komunikace teď již nepravomocně odsouzené ženy vyplynulo, že k otci chlapce měla přímo odpor, nesnášela ho a nechtěla se s ním vidět. On ale její stanovisko, že se k němu nevrátí odmítal přijmout. „Je zřejmé, že to byl on, kdo se o syna ve skutečnosti od narození staral a měl k němu blízký citový vztah, naproti tomu obžalovaná měla jiné priority, studium a věděckou práci. Postupem času se s dítětem viděla sporadicky až vůbec. Svým vlastním rodičům řekla, že s malým je těhotná až v šestém nebo sedmém měsíci a narození dítěte se pro ni stalo v podstatě přítěží.“

Ti dva se neměli nikdy potkat

Ani otec chlapce se ale podle soudce nechoval zcela standardně, jako dospělý a rozumný člověk. „Za každou cenu se snažil ji přimět, aby se k němu vrátila, zatímco ona mu všemožně dávala najevo, že to nikdy neudělá, a on přesto pokračoval.“ Jeho jednání se celé tragédii podle soudce spolupodílelo, mohlo přispět k tomu, že se rozhodla spáchat sebevraždu. „Ale za to není souzená, je souzená za to, že se rozhodla zabít dítě a že to také provedla,“ řekl. „Bohužel ke svému rozhodnutí o ukončení svého života přidala jako odplatu a zcela zásadní trest pro něj a jeho rodiče zabití malého.“

U soudu jí polehčilo, že vedla řádný život, byť je stíhaná za úvěrový podvod. Přitěžující okolností pak bylo to, že trestný čin vraždy spáchala vůči vlastnímu dítěti velmi nízkého věku, který byl na ní zcela závislý a byl naprosto bezbranný.

Prarodiče věřili, že dostane ještě víc

„Je to obrovská úleva. Doufala jsem, že soudce dokáže, že prokazatelně lže, že to v těch materiálech uvidí. A viděl to tam,“ dodala s pláčem po vynesení rozsudku chlapečkova babička z otcovy strany.
„To zdůvodnění bylo naprosto trefné a přesné. Největší úleva je, že ji rovnou odvedli v klepetech do vazby, to měli udělat dávno,“ doplnil její manžel. „Táhlo se to rok a sedm měsíců.“

„Dneska se spravedlnosti rozvázal šátek na hlavě,“ uzavřel před budovou krajského soudu v Českých Budějovicích otec zabitého chlapečka.

Soud ji okamžitě po vynesení rozsudku vzal do vazby z důvodu hrozby útěku, i když rozsudek je nepravomocný. Její obhájci se na místě odvolali a případ tak skončí u Vrchního soudu v Praze.