Kdo dnes přijede po dlouhé době do Hlavatec a hledá základní školu, jen tak lehko ji nenajde. Budova sice stojí na stejném místě, ale změnila označení. Dnes má žlutou fasádu a je na ní velký tiskací nápis ubytování. Poslední děti zde dostaly vysvědčení v roce 2004.
„Pak jsme tápali, co dál. Uvažovali jsme o přestavbě na domov pro důchodce, ale rekonstrukce by byla drahá a ani by to neodpovídalo normám, které vyžaduje hygiena. Nakonec jsme vytvořili sdružení Ve škole i mimoni a z budovy udělali ubytování a školící středisko," popsal současnost starosta Hlavatců Jaroslav Boháč. Realizace přišla celkově na devět milionů. Čtyři miliony tvořila dotace z evropských fondů.

Školní kronika uvádí, že škola byla založena již v roce 1792 a o čtyři roky později se začalo s její výstavbou. Byla v ní nejdříve jen jedna třída, ke které v roce 1854 přibyla druhá. Protože školní budova kapacitně nevyhovovala, byla pronajata chalupa číslo 71, kde se učili prvňáčci. Tak tomu bylo až do roku 1865, kdy byla stará školní budova přestavena na dvě třídy.

Jenže počet dětí se stále zvětšoval, a tak nezbylo nic jiného, než v roce 1887 koupit sousední pozemek a školu přistavět. A tak vznikla základní škola, kterou v Hlavatcích pamatují místní lidé. Nic netrvá věčně, a proto úderem 31. srpna 1948 se základní škola mění na školu střední, neboli měšťanskou.

V 50. letech byla ke stávající budově přistavena poslední část a škola tím získala současnou podobu.
V té době vznikla také devítiletka. Až do 80. let byly třídy na prvním stupni spojené. Pak bylo dohodnuto, že se na prvním stupni třídy rozdělí do samostatných ročníků. Děti pak nastupovaly do 1. třídy střídavě jeden rok do Hlavatec a další rok do sousední Želče. Na druhý stupeň pak všichni žáci chodili do Hlavatec.

Dětí začalo ubývat

„V 90. letech začalo dětí ubývat a škola musela ukončit svou činnost. Zavřeli jsme ji v roce 2004. To, že tady není, je určitě škoda. Na vsi byl větší život. Jenže tenkrát nám bylo řečeno, že si školu sice můžeme nechat, ale doplatíme chybějící žáky. Na to jsme z rozpočtu neměli," smutně dodal starosta Jaroslav Boháč s tím, že teď děti chodí do školy do Sudoměřic u Bechyně, Želče a rodiče je vozí i do Soběslavi.

Přesto všechno mají lidé na hlavateckou základní školu jen dobré vzpomínky.
„Já jsem nastoupil do první třídy v roce 1951. Tehdy býval první stupeň v budově, kde je teď obecní úřad. Celkem tu ve dvou třídách bylo spojeno pět ročníků," naznačil rodák Josef Boháč s tím, že ho učil pan řídící František Černý.
Vzpomínal, jak dostávali tělesné tresty lískovou rákoskou, kterou si museli přinést z lesa.

„Pan řídící nebyl zlý, občas nám ránu dal, ale nebylo to často. Pamatuji si, jak se jednou ohříval o rouru vedoucí z kamen, když mu byla zima. Jelikož byl plešatý, tak si to holé místo na hlavě spálil. Muselo ho to tenkrát hodně bolet. Vidím to jako dneska," usmíval se Josef Boháč.

Když byl už na druhém stupni, seděl v poslední lavici a měl za úkol topit. Kromě toho využíval jako rodilý Hlavatečák i jiná privilegia. „Dělal jsem posla. Každé ráno přesně v devět hodin jsem šel řediteli pro poštu a zpátky do školy jsem nechvátal. Občas jsem se zdržel i dvacet minut," vysvětloval Josef Boháč.

Také sedmapadesátiletý Josef Maruna vzpomíná na školní docházku s respektem. Hlavně na ředitele Šafránka, který se s kluky nemazlil. „Nejhorší bylo, že bydlel v Hlavatcích. Jakmile jsme něco provedli, báli jsme se, aby nepotkal rodiče. Jednou nás potkal, jak si jdeme po vsi s prakem. Ten nám hned sebral. Velké průšvihy s námi řešil v ředitelně. Každému dal ukazovátkem pár ran a na závěr nás poslal třeba čistit lopatami stoku," doplnil s tím, že i tak byl pro něj autoritou.