Vyučil se zedníkem, četníci ho pronásledovali za pašování, rád pytlačil a také si postavil trampský srub, ve kterém žil. Jeho samotného zázračně vyléčili potulní cikáni, tak se i on ujal felčarského řemesla: léčil pomocí petrolky a jiných ingrediencí. O podobné příhody a o život plný vtipu i tajemna neměl nouzi František Bican z Hvožďan, od jehož narození dnes uplyne 129 let.Podobné naivní kresby maloval doktor Petrolka. Poměrně přesně  vyznačil důležité lidské orgány.

„Dědeček byl vysoký a silný. Vážil hodně přes sto kilo, jako Vídeňáci nosil cvoček v uchu, klobouk a hůl jen tak pro parádu. Byl to zkrátka pořádný kus chlapa," začal vyprávění jeho vnuk Karel Bican.

Pábitelská osobnost Františka Bicana byla ale především zábavná. Sršel humorem a vyprávěním dokázal přilákat davy. „Pamatuji, že když jezdíval s babičkou Barborou bechyňkou do Tábora, babička seděla ve druhém vagónu, protože ho nemohla poslouchat. Hrozně rád vyprávěl, strhl na sebe všechnu pozornost a vždy nějakou historkou pobavil celý vlak," směje se při vzpomínce na předka jednasedmdesátiletý muž.

František Bican přišel na svět jako syn podruha ve Hvožďanech v roce 1885. Jeho podivínská figura byla ale známá daleko za hranicemi okresu jako primář či doktor Petrolka. Vyučil se zedníkem a tomuto řemeslu se věnoval i ve Vídni, kde nějaký čas pracoval. Mezi svými sousedy byl ale známý také díky své činorodosti. „Za první světové války obstarával kuřákům tabák. Cigarety vozil často z táborské tabačky a byl často pronásledován četníky, prý za šmeliny," píše v dopise rodinný přítel František Stach z Hvožďan, jehož psaní je uloženo v bechyňském muzeu.
Proto se i dům Františka Bicana stal terčem častých prohlídek. Ale ani ty zkušeného muže nezaskočily. Údajně nad nimi vyhrával rychlým milováním se ženou, čímž četníky naprosto vykolejil. Cigarety měl většinou ukryté v kamnech za troubou.

Tak si kousněte!

Mezi vášně doktora Petrolky patřilo i pytláctví. Do ok chytal, co se dalo. Jednou se nechal v hospodě vyprovokovat řečmi, že by to k pivu chtělo něco mastného k zakousnutí. Tak se „primář" sebral a za hodinu hodil v šenkovně na zem dva statné zajíce. „Tak si kousněte!" křičel na chlapy. Ti se nenechali pobízet a zanedlouho se už hodovalo.

Rád také popil a patřil k vyhlášeným vídeňským zedníkům. Podle vzpomínek Františka Stacha ale hodně utratil, a to ho nakonec stálo i chalupu. Jeho vnuk Karel tohle však uvádí na pravou míru.
„Pravdou je, že dědeček se soudil se svým sousedem. Spor vyhrál, ale jak se táhl dlouho, o to vyšší byly soudní výlohy. O chalupu přišel, aby je zaplatil," vypráví Karel Bican a odkrývá další dědečkovu neřest: cigarety. „Vykouřil jich sto denně. Tatínek mu jednou spočítal, že když by se cigarety, které vykouřil, daly vedle sebe, byla by z toho cesta z Bechyně do Drážďan," směje se.

Ze zedníka lékař

František Bican odešel z Hvožďan a postavil si kamenný dům v kopci na Plechamru u Bechyně, kde se začal věnovat léčení. K němu ho přivedla zvláštní zkušenost, když sám dlouho churavěl. Vydal se k doktorovi a dozvěděl se: „Víš, Bicane, už jsi se těch chlupáčů najedl dost, je potřeba si jít odpočinout."
Diagnóza se Františku Bicanovi sice nelíbila, ale šel domů. Po cestě se mu ale udělalo zle a skončil ve škarpě. Kolem jeli kočovní cikáni, kteří se ho začali ptát na jeho nemoc a zázračně ho vyléčili.

František Bican z Hvožďan:
• František Bican alias primář či doktor Petrolka se narodil 31. července 1885 ve Hvožďanech u Bechyně. • Jeho matka Anna byla dcerou půlláníka (pozn.red: zemědělec, který vlastnil půl lánu, tedy zhruba devět hektarů). • Jeho otec Jan byl podruhem (pozn. red: čeledín, který bydlel v nájmu u sedláka) v Hodonicích. • František Bican se vyučil zedníkem v roce 1903 u Matěje Mareby v Bernarticích. • S manželkou Barborou žil nejprve „na hromádce", měli spolu dvě děti: Karla a Vlastu.
• Doktor Petrolka zemřel 23. listopadu 1962 v Soběslavi, kam se s manželkou přestěhovali k dceři. 

„Zakrátko se objevil v hospodě ve Hvožďanech jako jura a začal sám lidi léčit," popsal František Stach.
Právě v malém kamenném domku, kterému dominovala kamna s pecí, nechyběla komora, kde míchal masti. Podle doktorů k němu chodili beznadějní pacienti, které vyléčil. V kapse pak nosil řadu děkovných dopisů.

„Pro nějaké suroviny jezdil do táborské hlavní lékárny, bylinky si sbíral a pak je mlel. Jako kluk pamatuji, jak masti vařil. Jedna byla zelená a druhá žlutá. Každého nemocného prohlédl a tělo potřel petrolkou. Na místě, které bylo nemocné, se udělal červený flek. Tak ho potřel zelenou mastí. Ta vytáhla nemoc a místo pak zhojila žlutá mast," vzpomíná Karel Bican, kterému bylo deset let, když pozoroval dědečka při výrobě mastí.
„Měl ohromné výsledky. Až nevšední. Jezdili za ním lidé z celé republiky, byla jich spousta. Dokonce od něj chtěli recept odkoupit i z pražské univerzity, ale on je vyhnal," vzpomíná vnuk.

Svoje tajemství si vzal do hrobu. „Recept měl v hlavě. Chtěl ho předat sestře, která polovinu znala. Druhou už se ale nikdy nedozvěděla."
Na sklonku života se František Bican s manželkou odstěhovali do Soběslavi k dceři, která ve městě koupila domek. Zemřel na mrtvici 23. listopadu roku 1962 v Soběslavi, kde je i pohřbený.

⋌Čerpáno z dopisu od Fran. Stacha, ze vzpomínek B. Kyselové (vnučky F. Bicana), které sepsala A. Plachtová