Josef Worel byl zřejmě prvním kantorem, který již v roce 1816 vzdělával děti v Černýšovicích. Školní světnice se tehdy nacházela v jeho vlastní chalupě. Učitel ale nebydlel přímo v obci. Děti za ním proto musely docházet přibližně čtvrt hodiny směrem na Bechyni.

Dle vyjádření pamětníků v černýšovické školní kronice ho po jeho smrti v roce 1853 vystřídal František Korbel, rodák z nedalekého Hodětína. Jelikož obec dosud neměla školu, vyučoval i tento kantor v budově, která stála v lokalitě, kde se říkalo Na Cihelně.
O pět let později, tedy v roce 1858, obecní výbor rozhodl, že by se v Černýšovicích vyplatilo postavit školu. A povedlo se. Již 3. listopadu následujícího roku do lavic jedné třídy usedli první žáci a zhruba v polovině letních prázdnin roku 1860 byla také slavnostně vysvěcená.

close Bývalá černýšovická škola. Dole bydlela učitelka, nahoře byly třídy. zoom_in

Stěhování do školy

František Korbel se tedy i s dětmi přestěhoval do nové budovy a setrval zde až do své smrti v roce 1870. Po něm nastoupil Karel Šoltys. Místo učitele tu vykonával pět let. Pak odešel do Opařan, kde získal pozici řídícího kantora.

Okresní školní rada krátce nato zřídila nové pracovní místo, a sice výpomocného učitele. Nejdříve se jím stal František Plička a po něm nastoupil Jan Krajíc.

Roku 1882 obec žádala o rozšíření stávající školy, neboť počet žáků se rozrostl na více než sto. Otevřena byla až 1. ledna o čtyři roky později, tedy v roce 1886. Od tohoto data se také ve škole tři hodiny v týdnu vyučovaly ženské ruční práce a kromě toho obec zvětšila i školní zahradu, a to o celkem 60 metrů čtverečních. Žáci se na ní měli učit šlechtit stromky.

close Anežka Karasová zoom_in Na docházku do černýšovické školy vzpomíná po letech i jednaosmdesátiletá Anežka Karasová, která dříve bydlela v Hutích. „Když bylo v zimě pořádně nasněženo, sedli jsme na tašku a z kopce jsme se svezli. To byla rychlost! To jsme byli doma hned," vypráví žena, která do první třídy nastoupila v roce 1938. Přiznává, že tehdy aktovka klouzání vydržela.

I za Anežky Karasové existovala rákoska, jíž učitel trestal prohřešky neposlušných. „Takhle nás vychovával řídící Šonka. Občas jsme od rákosky měli i pruh na ruce," popisuje s úsměvem. Pamatuje si také faráře Jirsu, který děti učil náboženství.
O deset let později usedl do první třídy dnes jednasedmdesátiletý Jan Mášek. close Jan Mášek zoom_in

Dvojku z chování vymazal

„Za mě už byla škola jednotřídní a v šesté třídě jsme se přesunuli do Sudoměřic u Bechyně. Většinou jsme chodili pěšky a cestu si krátili přes starou oboru. Když ale mrzlo, nebo padalo hodně sněhu, jezdili jsme autobusem. Do něj jsme nastupovali už v půl šesté ráno," vypráví Jan Mášek. Jenže do tepla je školník nechtěl pustit, a proto čas před první hodinou trávil se spolužáky venku. „Buď jsme seděli v čekárně, nebo jsme běhali po Sudoměřicích," dodává muž, kterému se ve škole nevyhnuly tresty ani dvojka z chování. Tu mu pak ale učitel z vysvědčení nakonec vymazal.

Božena Hosprová si nejvíce vzpomíná na učitelku Olgu Budilovou, která se do pamětí všech dětí zapsala důrazným lpěním na čistotě. „Vedla si dokonce evidenci na čtvrtce. Na tu nalinkovala pravidelné čtverečky po centimetru a všechny děti seřadila podle abecedy. Každý den jsme pak museli ukazovat čisté ruce, kapesník a ručník. Kdo měl vše v pořádku, dala mu do tabulky hvězdičku, jinak psala kolečko," naznačila dvaašedesátiletá Božena Hosprová.

Poznamenává, že se našli i tací, kteří měli celý měsíc kolečko. Mezi nimi byli hlavně kluci. „Nejvíce ze všeho nesnášela špínu za nehty."
Žáky však kantorka dokázala motivovat. Ti čistotní, kteří si pravidelně myli ruce, dostali například pastelky. Olga Budilová byla totiž dcerou rakouskouherského důstojníka, a tak ani jí nechyběla disciplína. Čistotu dokonce kontrolovala také u školnice. Přestože bydlela v budově školy, kdykoli přecházela domů, přezouvala se do jiných pantoflí. Kromě toho si dávala záležet i na stylu oblékání. Nikdy prý nechodila ve stejných šatech druhý den a hleděla, aby byla upravená. Nejraději nosila límečky.

„Olga Budilová na nás byla docela přísná, ale naučila. Ve třídě vždycky každému ročníku zadala jinou práci a postupně se všem věnovala. Jednou mladším četla pohádky a my starší jsme měli vyhledávat města na mapě. Jenže jsme poslouchali čtení. Když skončila, tak nás ze zeměpisné poznávačky zkoušela u tabule," upřesnila Božena Hosprová.

close Ivana Smržová zoom_in Její o čtyři roky mladší sestra, osmapadesátiletá Ivana Smržová, má z působení ve škole bohaté zážitky. Hlavně co se týče kázně. „Několikrát jsem musela psát tresty. Jednou jsme měli matematiku a já jsem ji chtěla asi od spolužačky opsat, ale ona mě nenechala nahlédnout do sešitu, tak jsem jí píchla pero do zadku, až jsem si ohnula ty nožičky," vzpomněla na jeden ze svých úsměvných průšvihů Ivana Smržová, která v budově bývalé školy dnes již čtvrtým rokem čepuje pivo.

Škola přestala žákům sloužit v červenci roku 1968 a od následujícího září se všichni včetně Olgy Budilové přesunuli do Sudoměřic.

V současnosti v přízemí budovy funguje hospoda a z druhé části je myslivecká místnost. „V podstatě ale slouží všem. Myslivci si prostor vyzdobili různými parůžky a pravidelně se zde schází při schůzích. Mohou se tam ale konat třeba i oslavy narozenin. Na konci každého roku se zde pořádají i setkání důchodců," přiblížila Ivana Smržová. V patře, kde bývaly třídy, se vždy o Velikonocích zorganizuje zábava a místo se tam najde i pro živou kapelu.

Nejbližší akcí, kterou Černýšovičtí pořádají, je sraz rodáků a přátel obce, který naplánovali na 7. září.