Co když je to příznak moru? Zemský chirurg Karel Málek, jeden z té skupiny, má oči na stopkách. Dobře ví, že nemocní se budou dušovat, že mají jen obyčejné nachlazení, jen aby nemuseli za hradby města. A tam do karantény nebo do lazaretu.

Vstup jen zdravým

Třicátého listopadu se bude ve městě konat svatoondřejský jarmark a radní chtějí mít jistotu, že nikdo v davu nerozšíří zákeřné bacily. Zdraví Táboráků ohlídá chirurg se svou suitou, zdraví přespolních musejí odhadnout strážci bran. Nakonec radní nechají zavřít Hradskou bránu a lidi pouštějí do Tábora jen Novou bránou. Stojí u ní nesmlouvavá stráž.

Kdo se potí, kašle a vůbec vypadá nezdravě, nesmí dovnitř. Hlavně každý musí popravdě říct, kde bydlí. Jestliže přichází z takzvaných podezřelých míst, jak je stanovili radní spolu s lékařem, ať se otočí a jde rovnou za nosem.

A jestliže zalhal, aby vnikl do města, možná se ještě prozradí. Takový potenciálně nebezpečný člověk se nesmí dostat s ostatními do uzavřených prostor. Měšťané se mají ptát každého, koho chtějí pustit do svého domu, odkud je. Pokud se dozvědí, že přišel z podezřelých míst, hned zavolat stráž a pryč od něj. Na otevřeném prostranství ty jeho bacily snad rozfouká vítr a spálí mráz.

Takhle se odbyl výroční trh o svatém Ondřeji. Pak radní nechali znovu otevřít Hradskou bránu. Ale i po ukončení trhu potřebovali Táboráci obchodovat. Ostatně trh souvisí se slovem tržit. A aby se tržilo, musí se prodávat. Nejlépe přespolním. „Ne, vás sem nepustím!" namítl branný, čili strážce brány. „Neblázni," našeptávali mu, „pusť nás dovnitř. Třeba jsou to jenom řeči o tom moru. Přece kdyby nás rozežíral mor, nedošli bysme až do Tábora. Rychle prodáme a kvapem půjdem po svých. Škodnej nebudeš."

Cink, mince zazvonila strážci v kapse. Cinkla proto, že dopadla na další mince. Tehdy se tomu říkalo ouplatky, dnes úplatky. Člověk je tvor nepoučitelný, třtina slabá a nádoba křehká. Strážný by takový rozhodně být neměl, leč ukázalo se, že nic lidského mu není cizí. Určitě si myslel, že se nic nestane, protože podle latinského rčení „Nomen omen" jméno určuje charakter člověka. A on se jmenoval Jan Mazaný…

O tom, jak jeho mazanost skončila, svědčí zápis z mimořádné schůze táborských radních 15. prosince 1713: „Jan Mazaný branný na Hradskej bráně pro svou dopuštěnou kolikerou nevěrnosť a že od lidí z nakažených míst ouplatky brával a je do města pouštěl, je z té služby branného propuštěný."

Strážce neremcal. Byl rád, že ho neposlali šupem do lazaretu kvůli podezření, že se od někoho nakazil. Pokud ho při úplatcích u brány minula nákaza, v ukašlaném lazaretě už by nějakou chytil.

Lakomí radní

Do lazaretu tedy neputoval Karel Mazaný, nýbrž medicína. Bůhví, zda měla léčivý účinek, nicméně záležitost vypovídá o určitém sociálním cítění radních. Medicínu dodával městský lékárník Dominik Stuna. Sociálně cítící radní však za ni zapomínali platit, a proto se jim připomněl. Řešilo se to na stejné schůzi, kde přišel na přetřes úplatný strážce.

„Panu Dominiku Stunovi jest oznámeno, že co za ouřadu pana Nikodýma Vokouna a pana Fr. Dantzera pro Valentina Hancke a jiný nemocný medicin vydati se nařídilo, že se to zaplatí, co se více mimo nařízení medicin vydalo pro rozličné nemocný, aby měl strpení, jestli J. M. C. ráčí ty strany moru vzešlé outraty naříditi zaplatiti, že taky jemu vše se zaplatí."

Lékárník pochopil, že spoustu medicíny míchal zadarmo. Radní, než by sáhli do pokladnice, raději se odkazují na samotnou Jeho Milost císaře, a dokonce – mor! Slovo do té doby v Táboře zakázané, neboť označuje skutečnost, která podle radních v Táboře není. A vida, jakmile jde o účinnou výmluvu, najednou se mor hodí.

Autor: Josef Musil