Za šedesát let, kdy spolu Emílie a Jaroslav Faflíkovi kráčí životem, si prošli všemi vrtochy. Ale všechny přestáli, a v sobotu tak s dcerami, vnoučaty a přáteli mohli rekapitulovat.

"Někdy bylo krušno, někdy krásně, jako v každém životě. Nejkrásněji bylo, když jsme byli mladí a zdraví," zasnila se "diamantová" nevěsta nad uplynulými roky.

Už od samého začátku jejich společného života je dávala do hromady motorka. Než se narodily dcery Jaroslava a Ema, každou volnou chvíli na ní s Jaroslavem uháněli vstříc společným zážitkům. S malými dcerami musely společné vyjížďky stranou, ale všichni společně v zimě vyráželi na Kvildu, v létě hlavně na Lipno. Doma v Sezimově Ústí pečovali o zahrádku s chatkou a společnými silami postavili rodinný dům.

Poprvé se Emílie a Jaroslav setkali na tancovačce v Ševětíně, kde se oslavenkyně narodila. Její vyvolený sem na motorce dojížděl ze svého rodného Bošilce. Nejraději měli tango.

Jenže život se hnal, jak kola motorky pana Jaroslava. Dcery rychle vyrostly z rozbitých kolen, opustily společné hnízdo a založily vlastní rodiny. Než se člověk nadál, už se kolem něj batolila nová generace a s ní přišla i zasloužená penze.

"Ale to se mi taky líbilo. Šla jsem do důchodu a měla kolem sebe vnoučata, to bylo hezký," rozhlédne se paní Emilka a očima spočine na dnes již dospělými Tomášovi, Martině, Lejle a Parvisovi. Ti mají manželský život teprve před sebou a babička by byla šťastná, kdyby jim s dědou byli příkladem. Chápe ale, že ne každému je dopřáno žít 60 let po boku stejného partnera.

"K rozvodu má každý svůj důvod, ale já jsem moc ráda, že naše děti nás pořád najdou na společné adrese," uzavřela vzpomínání před svátečním obědem.

Mezi gratulanty byl také starosta Martin Doležal. Do úřadu vrátil městskou pamětní knihu bohatší o podpisy manželů Faflíkových. Jejich diamantová svatba se stala poslední kapitolou děje, jenž na první straně začal v květnu roku 1965.