R. 1799 ohražoval se Kindl proti nepříměřeným dávkám na vojenské transporty, a jelikož neměl polí, byl od příspěvků těch osvobozen. (St. reg. kraj. úř. tab.)
Poslední vůlí 12. července 1803 odkázal Ignác Kindl domek č. 23 u Hradu proti panským špejcharům se stromovní zahrádkou a dvorečkem synovi Ignácovi v 600 zl. Až do jeho zrostu bude domu užívati manželka Barbora. Syn vyplatí pak mateři, sestře Františce, Barboře, Marii, Anně a sobě po 120 zl. Dcera Tereza byla mrtva. Synovi Ignácovi odkazuje dále: kapesní hodiny, formy na kamna a ostatní 2 kruhy s železem, též 1 kruh neb 2 kola bez železa k nim patřícími mu odkázal. O cínové a měděné nádobí se rozdělili.
František Hušnera, dne 25. listopadu 1822 oženil se, ale manželství nebylo šťastné, neboť „potom skrze lásky prázdné předchůzky, jež jeho tchán bez unavení vydával, nucenej se viděl od svatební smlouvy ustoupiti a raději od ruční práce se svojí mateří v otcovskej pozůstalosti žít.“ Jsou to dosti časté rozmíšky mezi novomanžely, které však obyčejně čas smíří. Tak i zde, byť i po velkých nesnázích, jež z protokolu z r. 1824 na jevo vycházejí, došlo konečně ke smíru.
Roku 1834 vyplatil Ignác Kindl podíly po 111 zl. 9 kr. sestrám: Františce, Barboře, Marii, provdané Králové, jakož i matce Barboře. Vyplácením podílů zadlužil se tak, že r. 1841 vypůjčil si z vrchnostenské sirotčí kasy 60 zl. stř. pod hypotékou svého domu.
Téhož roku projednávána byla pozůstalost po Ignáci Kindlovi, hrnčíři, který zemřel 28. listopadu a zanechal dvě děti Matěje a Marii. Dům odhadnut v kšaftovní ceně 700 zl. s polmi. Mezi domácím nářadím jmenují se: 12 cínových talířů, 1 cínový svícen, stolička), sekera, hnojné vidle, řešeto, ošitej cep, 4 obrazy, žebřík, almara, kadečka, štoudev, putna, škopek, 15 hrnčířských forem, 4 libry „Kupfermasche“. Odevzdávajíc listinou ze dne 12. února 1842 stal se vlastníkem domku se zahrádkou a polem nezletilý (13letý) syn Matěj Kindl. Nezletilá sestra jeho Marie (18letá) obdržela podíl 200 zl. stř. a výbavu v ceně 40 zl., matka Marie dostala 109 zl. 38 ½ kr. mimo užitek z realit až do zrostu Matějova. Dále měla zajištěn výměnek: společnou stravu, světlý a teplý byt v zadní světnici s použitím kvelbu a předního sklepa. Z domku platilo se gruntovní činže do panského důchodu 15 kr., desátku p. děkanovi 1 ½ měrnice ovsa. Matěj pracoval u matky jako tovaryš hrnčířský a poručníkem mu byl zprvu Matěj Maisl, potom Leopold Apfelbach.
R. 1850 uděleno mu městské právo za poplatek 30 kr. stř. ve prospěch „fondu na oheň hasící přípravky“ a téhož roku se oženil s nezletilou Annou, dcerou po měšťanu a mistru truhlářském Františku Horkovi.
Po roce na to prodal Matěj Kindl s dorozuměním matky Marie otcovský dům za 1080 zl. stř. Janu Kopidlanskému, koláři, který se svou manželkou Annou domek prodali Jakubovi Koubovi k ruce Marii Koubové r. 1876. Od ní koupil jej František Forejt s manž. Josefou r. 1902 a v r. 1913 zdědila vdova také druhou polovici.
R. 1920 dostal domek dědictvím Antonií Plíškové, od níž koupil jej Josef Vodička, Kateřina r. 1927. Dle konskripčního listu bydlívala zde po nějaký čas Františka svob. paní z Ehrenfeldu nar. 1796 a její společnice Terezie Piekná, místo ně Kajetan Wach nar. 1770. Říkávalo se zde „u Kopilanských“.
Ústní podání
Jan Kopidlanský, kolář, byl dovedný řemeslník a také jinak ušlechtilé povahy a vzdělání. Při vojenské konspiraci připomenuto, že měl ukazováček pravé ruky krátký. Byla to řádná, šetrná rodina.
V domku bydlila jakási stará slečna, úplný mrzák, takže nemohla lůžko opustit a žila z podpor, jež prosebnými dopisy od šlechtických rodin si opatřovala. Bydlil prý tam také býv. řezník Jan Vitek, otec Jindřicha Vitka, který studoval a pak se dal na vojnu a postoupil na poddůstojníka.
Vypráví se, že přišel rozkaz k jeho pluku, aby byl vybrán vojín, který by byl dostatečně vzdělaný a znal správně českou a německou řeč, aby mohl mladého panovníka cvičit v hovoru. Byl představen mimo jiné též J. Vítek, který jsa vzdělán a obou řečí dokonale mocen, mimo to slušného zevnějšku a pěkné postavy, byl přijat, povýšen na důstojníka a jeho otci udělena podpora, jako by byl vídeňským příslušníkem.
Nevím, co je na tom pravdy, ale starý pamětník mi to vyprávěl.
RICHARD HRDLIČKA
