close zoom_in Dvě kulatá výročí souvisí letos s Fierlingerovou vilou. V září uplynulo 70 let od úmrtí Otokara Fierlingera, který sídlo projektoval pro svého bratra Zdeňka, významného prvorepublikového diplomata. A uprostřed léta byla před 80 lety schválena kolaudace vily. Ta v současné době chátrá.

Okresní úřad Tábor převedl v roce 2001 celý areál i s hospodářskými objekty do majetku Sezimova Ústí. Letos skončila lhůta, ve které nemohlo objekt prodat. Když by tak město učinilo, zaplatilo by státu kupní cenu areálu.
Sezimovu Ústí chybí historický majetek, který by odkazoval na slavnou minulost města. „Proto je pro nás Fierlingerova vila důležitá. Byť souvisí s dobou poměrně nedávnou. Ale hledáme pro ni využití, podávat teď nic nechceme,“ říká starosta Martin Doležal.

Už teď se nabízí několik řešení. V nedávné době padaly různé návrhy: vybudovat zde domov důchodců, muzeum, udělat ze zahrady urnový háj, nebo v její spodní části postavit koupaliště.
„Tyhle a další úvahy ve hře zůstávají, ale většinou jsou ekonomicky náročné. Budeme rádi, když se sami obyvatelé pokusí něco vymyslet a doručí nám svoje návrhy,“ vyzývá Doležal.
K variantě vytvořit z vily muzeum a ze zahrady veřejný park, se přiklání pražský historik Michal Kolář. Připomíná i vztah Zdeňka Fierlingera a Edvarda Beneše, který se postupně rozpadal. Paradoxně k tomu přispělo vzájemné soužití v Ústí. Podobně na tom byl i Ludvík Strimpl. Další diplomat a soused obou politiků, jehož vila je dnes v soukromém vlastnictví.

Jako obtížný hmyz

Fierlingerova manželka Olga prý chodila do rodin zásadně v době oběda nebo večeře. Fierlinger zase občas zůstával u Beneše i v průběhu úředních jednání. Hana Benešová měla k Fierlingerovi výhrady, protože využíval její dům jako bezplatnou telefonní hovornu.
„Hana Benešová nechtěla moc o Zdeňkovi mluvit. Vím, že si mi jednou postěžovala, že ovce, které choval, schválně nahání po jejím příjezdu do míst, odkud byly cítit do prostoru její zahrady,“ vzpomíná Kolář. Diplomat měl totiž agrární sklony a choval ve 30. letech dokonce i krávu.
Definitivní rozpad přátelství s Benešem přineslo období druhé světové války. Zdeněk Fierlinger založil svou další kariéru na oddaném plnění příkazů komunistické strany a Moskvy.

Už v roce 1937 se stal vyslancem v Sovětském svazu, kde málem přišel o svou ženu. Byla dcerou francouzského důstojníka a nikdy se nenaučila pořádně česky. V Sovětském svazu onemocněla tyfem. Jenže i přesto, že patřila do diplomatických kruhů, dostalo se jí téměř katastrofální zdravotní péče.
Na přítomnost Fierlingerových si v Sezimově Ústí dnes málokdo pamatuje. „Vím jen, že měli služku. Říkalo se jí obecně Andula. Nikdo totiž nevěděl, jak se ve skutečnosti jmenuje,“ vypráví sezimoústecká pamětnice Alena Přívozníková.
Služkou byla ve skutečnosti Anna Rambousková, která u Fierlingerových žádala o místo s doporučením od Schwarzenberga. Sloužila u nich až do smrti. „Poslední roky života se o ni ale starala Olga. Kvůli prodělané mrtvici už Anička nemohla dál sloužit. Takže jejich role se obrátily, což leccos vypovídá o povaze Olgy,“ popisuje Kolář.
Oblíbeným se u Benešových i Strimplových stal bratr Zdeňka Fierlingera, Otokar. Významný teoretik urbanismu, osobnost zahradní architektury.

Oblíbenější Otokar

Původně měl projektovat i vilu Edvarda Beneše, který chtěl nejdříve skromnější sídlo. Když svůj záměr sdělil prezidentu Masarykovi v Lánech, musel své představy pozměnit. Vila totiž měla podle Masaryka odpovídat Benešovu postavení. Navíc naznačil, že Beneš nebude pořád pouze ministrem zahraničí.
Na takovou výzvu si Otokar Fierlinger netroufl. Navrhl však třem politikům zahrady a později se podílel na dostavbě Benešova sídla.
Fierlingerova vila a sousední hospodářské objekty jsou tak zřejmě jedinými stavbami u nás, postavenými podle jeho projektu. „Další a poslední je nejspíš administrativní budova někde na Podkarpatské Rusi,“ dodává historik Kolář.

Ve vile se dodnes dochoval například původní krb a unikátní dřevěné schodiště. Dobový tisk ji popisoval jako příklad obnovení charakteru české chalupy. Na 30. léta minulého století se stala ojedinělou i díky myšlence propojit obydlí s okolní zahradou, což nebylo na tehdejší dobu typické. I rozmanitost zahrady dokladuje několik původních prvků. Jako například studna a kamenný stůl.
Architekt také navrhl domek správce a vlastní ateliér. Jenže kromě vily jsou veškeré objekty téměř na spadnutí, ale stále zůstávají chráněnou kulturní památkou. Pokud dojde na rekonstrukci areálu, hrozí jim zbourání.

„Nic jiného nám nejspíš nezbude. V takovém případě bychom museli zažádat o vyjmutí hospodářských objektů z památkové péče,“ uvažuje starosta Doležal.
Michal Kolář je zřejmě jediným člověk, který má přesné znalosti o tom, jak to ve vile dříve vypadalo. Z vybavení hodně zdědili příbuzní manželů Fierlingerových ve Francii. „Prostor by se ale dal doplnit zařízením pracovny, která patřila Josefu Švehlovi. Vlastní ho táborské muzeum,“ přichází s řešením Kolář. Významného archeologa Švehlu oceňoval za badatelskou činnost i T.G. Masaryk.
Vila se zahradou jsou podle Koláře ideálním prostředkem města k vlastní prezentaci současnosti i historie.