Vážení čtenáři,
dvanáctiletá Alena Panovská z Tábora se letos s rodinou přesunula do Indie, kde její otec pracuje v diplomatických službách. Je to pro ni natolik silný zážitek, že jsme jí umožnili se o něj podělit i s vámi, a to na stránkách TD.

Když jsem se ve středu 23. února vzbudila, čekal mne náročný den. Celou naši rodinu čekal náročný den, jehož strůjcem byla cesta do Indie. Kufry jsme už sbalené měli, takže zbývalo už jen sbalit batůžek do letadla.

Vyrazili jsme v 7 hodin se strýcem Vládíkem směr letiště Praha Ruzyně. Tam jsme se odbavili a následně nastoupili do letadla. Čekala nás zatím krátká dvou a půlhodinová cesta do tureckého Istambulu.

Přistáli jsme unaveni a abychom si zlepšili náladu, vyrazili jsme do obrovské letištní haly. Samozřejmě jsme neminuli obchod se suvenýry a pustili jsme se do hledání triček našich velikostí. Na zkrácení čekání jsme se usadili v koutku kavárny Starbucks Coffe a vychutnali si turecké a české dobroty.
Čas utíkal a my přerušili luštění sudoku, rodiče dopili latté a zase se vydali směrem k odbavování. Tedy povím vám, můj taťka by mohl být kouzelníkem. Při malém nedorozumění na letišti v Istambulu nechal zmizet sadu nožíků…

Hodně ospalí a otrávení jsme ve čtvrtek ráno v 3.45 hodin konečně dosedli na indickou půdu letiště v Novém Dillí.
Všude kolem tolik lidí! A co teprve uvnitř letištní haly! Tolik na sobě naskládaných hlav jsem naživo ještě nikdy nespatřila.
Na letišti nás vyzvedl taťkův kolega a řítili jsme se za zvuků klaksonů nočním Dillí na ambasádu.

Ale varuji, jezdit někde v Indii, to není nic pro začátečníky. Indové jsou čilí ve dne v noci. To jsme tedy poznali hlavně na silnicích. Provoz skoro jako v Praze, ale manévry by odpovídaly spíše rallye Paříž – Dakar.

Když jsme jako vítězové přijeli k ambasádě, klížily se nám všem už oči. Ty nám, nováčkům, však otevřel nezvyklý puch už u domovních dveří.
Tak jsme šťastně doletěli do nového domova.

Na ambasádě jsme vybalili svá zavazadla se zjištěním, že máme rozbité kufry. Již smíření s rozbitými kurfy, jsme se co nejrychleji pustili do jejich vybalování.

Unaveni cestou jsme ráno v 7.30 hodin padli do svých nových hnízdeček a spali jako indické Šípkové Růženky.
Tento spánek však nebyl dlouhý a žádné něžné buzení se nekonalo. Spolu s rodiči nás zvbudili také naši noví kamarádi – indičtí pávi.
Den na to se naši odvážní rodičové vydali na první trhy do místní čtvrti Basant, kde obhlédli situaci a využili místního podnebí pro počáteční opalování.

Alena Panovská