Kolářovo vyprávění zavádí čtenáře do 20. února 1420. Ne, město Tábor ještě neexistuje. Někteří z těch, kteří ho budou brzy zakládat, zatím přebývají v lesích okolo Sezimova Ústí. Odešli z Ústí v listopadu předchozího roku, aby zúčastnili celohusitského shromáždění v Praze. Když se vrátili, majitel Ústí katolík Oldřich je nepustil zpátky domů. Tím se husitů ve svém městě zbavil bez boje. Však je čerstvě napadlý sníh zažene někam do tepla k jejich soukmenovcům, což je daleko od Ústí – myslel si. Můžou si jít třeba k mému nevlastnímu bratru Prokopovi až do Kamenice, ten je taky husita.

Pan Oldřich si bezstarostně užíval masopustního veselí a nevšímal si, že tři významní obyvatelé s ním neslaví. Z té trojice dva jsou měšťané – pekař Joha (někdy také psaný Jóha) a soukeník Pytel. Třetí vlivná osoba náleží k administrativě města, a má tedy k Oldřichovi blízko – panský úředník Šafránek. Požívá důvěru strážců města, což se mu bude hodit.

Joha s Pytlem jsou zámožní, a aby o svou zámožnost nepřišli, museli to během Oldřichovy vlády ve městě hrát na obě strany.
Nadchli se pro husitství už v době, kdy mistr Jan Hus pobýval na Kozím hrádku a kázal lidu, jak on sám napsal, mezi ploty. Poté, co zemřela Anna z Mochova, majitelka města a nadšená husitka, a vlády se ujal katolík Oldřich, museli z projevů své sounáležitosti s husitstvím ubrat. Jejich víra však zůstala pevná.

Profesor Kolář připomíná v časopiseckém článku Táboři (vyšel ve Světozoru roku 1870) a studii Dějiny Ústí Sezimova a začátky Tábora, kterou za svého života ponechal v rukopise, že Joha a Pytel v předchozích letech hostili ve svých domech důležité muže husitské víry. Vždycky, když je přijali do svých příbytků, otevřeli svá srdce i jejich myšlenkám.

V Ústí tehdy vzniklo něco jako zvláštní teologická akademie. V jejím rámci se hlásaly myšlenky sice poněkud akademicky neuspořádané, k nimž patřila i věroučná hádání a spory, kterých se s chutí účastnili i obyvatelé Ústí, nicméně z celého spektra názorů sálal čistý a přesvědčivý postoj k víře – na rozdíl od pražského učení.

Doma u Johových a Pytlových se naslouchalo kněžím Petru Kánišovi, Janovi z Bydlína, Petru řečenému Veliký, Antošovi, Pšeničkovi, Věňkovi, Petru Ústeckému a také pražskému mistru Janovi z Jičína, který stanovil příchod Krista na 10. až 14. únor 1420.
Předpověď sice nevyšla, je pozdní večer 20. února, jenomže tehdejší lidé si s nějakým dnem nelámali hlavu. Husité chystají plán, který brzy zahubí jejich rodné Ústí a dá zrodit úplně novému městu. Strůjci plánu to zatím nevědí. Spoléhají se na vedení boží, jak je učí jejich kazatelé.

V Ústí skončí oslavy, a právě v těch chvílích začíná akce husitů. Zatímco znavení Ústečané usínají, husité v okolí jsou stále bdělejší. Hlásný před hodinou odtroubil půlnoc, nadešla Popeleční středa. Jako popel vypadá i nebe. Oblaka se právě roztrhala a obnažila měsíc. Jeho záření se násobí o bílé plochy zasněžené krajiny. A to jsou výborné podmínky, aby skupiny lidí, jež jdou naproti Kristovi, trefily, kam mají.

Zatím stačí, když dojdou na sraz odvážlivců, kteří hodlají vzít boží dílo do svých rukou. Místo konání: hostinec u vesnice Čabel. Jmenovaná vesnice se už dávno ztratila v polích poblíž Měšic, stejně jako ten hostinec. Nacházel se přibližně v oblasti nynějšího Čápova dvora. Mezi prvními tam došli Joha s Pytlem a Šafránkem. Z Ústí to měli, co by kamenem dohodil.

Josef Musil