Sametová revoluce je zastihla v roce, kdy slavili kulatiny od 10 do 50 let. Nejsou to žádní revolucionáři a každý z nich vnímal převrat jinak. Životy však změnil 17. listopad všem. Ať už jim bylo oněch deset nebo padesát.

PAVLA ŠTROUFOVÁ (1979)
Vzpomínky na revoluční dobu v Táboře jí dávno vytlačily jiné události.
„Už si to nepamatuju. Vím, že mamka seděla pořád u televize, kde chrastili klíči, taťka chodil do práce, a na zdi domu bylo nastříkáno OF. Na demonstrace naši nechodili, myslím, že v té době se ještě trochu báli,“ říká dnes devětadvacetiletá maminka tříletého Matýska.
Dobu komunismu má spojenou se zákazem: do školy nesměly nosit riflové sukně. „Jinak jsme nic nepociťovali. Rodiče na dovolenou jezdili a fronty nikde nestáli. Můžu říct, že jsme měli všechno, protože taťka i děda pracovali v hospodě.“
Dnes sice využívá svého práva chodit k volbám a svobodně se rozhodnout, komu dá hlas, ale z politické scény dobrý pocit nemá. „Je to úplně jedno, kdo tam sedí. Stejně se nic závratného nestane. Každý bude chtít jen daně, daně a zase daně.“

S. ŠTROHMAJEROVÁ (1969)
Podle ní byla před revolucí revolta pro každého velmi snadná. „Měli jsme společného nepřítele. To nás spojovalo. Stačilo si zazpívat něco od Kryla a už byl člověk rebel,“ vzpomíná paní Svatava z Tábora.
„V 80. letech jsme nezažili to, co museli lidé přetrpět v 50. nebo normalizačních sedmdesátých. Pod hlavičkou SSM jsme mohli dělat skoro všechno, pokud jsme to nepřehnali.“
V roce 1989 studovala v jiném okresním městě. „Chyběly mi vazby na moje lidi. Informace jsme sbírali z televize a nemohli jsme uvěřit, co se to vlastně děje. Jenže pak šlo všechno tak rychle, že mám pocit, že to bylo předem domluvené,“ naznačila.
S přáteli ale chodila na mítinky. „Byli jsme spíš posluchači a pozorovatelé než revolucionáři. Možná mě to zasáhlo ve špatné době. Stát se to o několik let dřív, mělo by to na můj život daleko větší vliv.“
Nová doba jí ale nabídla práci, kterou má ráda. Paradoxně díky problému, který netotalitní režim s sebou přinesl: drogy. „Jsem ráda, že se to stalo, ale jsou věci, od kterých nás tehdy totalitní ulita uchránila,“ míní Svatava.

ALENA JUSTINOVÁ (1959)
Listopad je pro ni osudovým měsícem. V roce 1989 se jí zbořily pilíře rodiny i byť pofiderní, ale do té doby, stabilní pilíře společnosti.
„Byla jsem v rozvodovém řízení a zůstala s rok a půl starou holčičkou sama. Budoucnosti, byť svobodnější, jsem se obávala,“ vybavuje si.
Na revoluci nebyl čas. Existenční problémy zastínily radost z přicházející změny.
„Jen jsem si říkala, jestli to nebude horší. Bála jsem se, že se komunismus vrátí. Že nás Rusové jen tak nepustí. Vždyť jsme jim dělali štít před západním světem,“ usuzovala tehdy Alena.
Západní svět jí před revolucí zprostředkovávala teta ze Západního Německa. „Když přijela na návštěvu, kolikrát jsem si myslela, že si musí vymýšlet. Tak byl pro nás život na západě neuvěřitelný.“
Komunismus v ní stejně jako v jejích vrstevnících zapouštěl kořeny třicet let. Nebylo jednoduché uvěřit lepším zítřkům. „V životě jsem neviděla tak plné Václavské náměstí, jako při manifestacích. Švagrová mi vyprávěla, že když se dostala do davu, myslela si, že to nepřežije.“
Ona sama se vydala s dcerkou na táborské náměstí přivítat Václava Havla.
Kdo za totality nevyl s vlky, nemohl počítat s kariérou. Alena pracovala v knihovnictví, ale o nějakém povýšení si mohla nechat jen zdát. „Po převratu a po mateřské jsem zůstala v oboru. Jen se živím jako soukromník, což by se mi před tím nepřihodilo.“

ALENA ŠVADLENOVÁ (1949)
„Vidím to jako dnes. Den po 17. listopadu jsme byli všichni doma a nemohli se odtrhnut od obrazovky,“ pamatuje si přesně Alena Švadlenová z Libějic.
Prádlo na žehlení, vaření i domácnost musely počkat. „Sledovali jsme reportáže z Václavského náměstí. Nebyla jsem schopná nic dělat,“ přiznává dnes. Svobodná Evropa už v srpnu 1989 hlásila, že se v Československu chystá převrat a změna režimu.
„Najednou jsme tomu začínali věřit. Co nás ještě před třemi měsíci ani ve snu nenapadlo, se měnilo ve skutečnost.“ Získala vytouženou svobodu. Nemusela se bát, že o jejím životě bude i dál rozhodovat někdo jiný.
Přiznává, že bylo těžké najednou nést břímě zodpovědnosti každý sám. „Manžel chtěl vždycky podnikat. Jako první vystoupil z družstva a už v roce 1991 měl vlastní firmu. Vím, že pro něj by bylo nesmírně těžké pracovat dál pod někým, kdo mu diktuje.“
Na trhu se začalo objevovat zboží, které znal člověk jen z reklamy rakouské televize. Zmizel fenomén tuzexových bonů, nekonečné fronty před zeleninou, uplácení vedoucích prodejen elektra, záznamy v pořadníku na auta.
„Když jsme si chtěli v 70. letech koupit žigulíka, museli jsme si pokoutně shánět bony, abychom se k němu dostali. Na auto se tehdy čekalo i několik let,“ přibližuje paní Alena. Mluvila o svých dcerách, kterým nedělalo problém začít přemýšlet jinak, učit se jazykům a užívat si otevřených hranic. Mluvila o manželovi, který si po revoluci mohl splnit své sny. Ona sama však zůstala na poště, stejně jako dlouhá léta před tím. „Někdo se přeci musel starat o domácnost,“ dodala na vysvětlenou Alena Švadlenová.

FRANTIŠEK PAVLEČKA (1939)
Pracoval v zemědělském družstvu a v roce 1989 mu bylo padesát. Přestože pro něj převrat znamenal vítězství, události sledoval jen z povzdálí.
„To když mi bylo v šedesátém osmém devětadvacet, sebral jsem se a jel demonstrovat do Budějovic,“ vzpomíná. To byla jeho revoluce, jeho protest, jeho doba.
V padesáti už nechal otěže mladým. Že se něco ve státě mele, se dozvěděl z rádia, které rád poslouchal. „Pád komunismu jsem vítal hlavně kvůli dětem, které jsem vyženil. Člověk si říkal, je mi padesát, to to nemohlo přijít o dvacet let dřív, když jsem byl ještě v plné síle,“ litoval.
Za totality patřil do kulacké rodiny. „Vzali nám pozemky a lákali nás do družstva. Naši nechtěli, ale já tam stejně nakonec skončil,“ připustil František.
Po revoluci už zůstal zemědělství věrný. Na vlastním ale hospodařit nechtěl. „Pozemky, které nám chtěli vrátit, jsme nechali v družstvu. Poměry se tam po převratu výrazně zlepšily. Vydělal jsem si i dost peněz, takže mám teď docela slušný důchod,“ uzavřel pan František.