Vlek poprvé zažil na Kubově Huti

Bechyně – Vyjet si s rodiči na hory, bylo pro většinu dětí válečné generace nemožné. Přesto Otta Waldhaus (80) může bez přehánění říct, že lyže jej provázely po většinu života. Od dětství až do konce profesního života u armády.
„Za války byla Šumava německá, tam jsme nemohli. Po válce jsme na hory také nejezdili, ale jako skaut jsem se zúčastňoval zimních her na lyžích," zpomíná na své kontakty se zasněženými kopci.
Rodiče mu ale coby školákovi lyže pořídili. „Tenkrát se nekupovaly v obchodech, ale dělali je truhláři. Jeden takový měl dílnu u školy, tam mi je rodiče koupili. Místo vázání byly primitivní řemínky přes boty. Ale celkem dobrý."
Dřív než lyže mu otec pořídil vzduchovku, které ve strakonické zbrojovce zrovna začali vyrábět. Když na zahradě zastřelil několik ptáků, prodal mu ji a za utržené peníze koupil lyže. Děti lyžovaly v tom, co zrovna bylo po ruce. Malý Otta dědil oblečení po starším bratranci, jehož rodiče měli v Berouně řeznictví.
„Jako skaut jsem jezdil hodně. Každý se bál sjet vysoký kopec, říkalo se mu Borek. A já říkal, že jsem skaut a že ho sjedu. Jenže dole byly zmrzlé rozježděné koleje, no a byla z toho zlomená ruka. Lyžoval jsem až do důchodu, protože jako letci jsme v zimě absolvovali tak zvané přežití létajícího personálu. Na Kubově Huti jsem poprvé zažil i vlek."

Lyže si udělali ze sudů od piva

Kovářov – Miloslav Černý (89) sice jako dítě na hory nejezdil, přesto si zimní radovánky dokázal užít.
„V Nových Mitrovicích na Plzeňsku, kde jsme bydleli, jsme chodili lyžovat k lesu. Sedláci tam měli pole, které bylo z kopce," vysvětluje Miloslav Černý, který letos oslaví devadesátiny.
Lyže jako takové ale tehdy neměli, přesto si dokázali poradit. „Jezdilo se na sudu od piva, který se skládal. Tím, že části byly prohnuté, tak se na ně jednoduše dal uvázat kožený pásek a jeli jsme," vypráví senior, který žije v domě s pečovatelskou službou v Kovářově. Z kopce to prý jezdilo výborně.
„Také jsme sáňkovali, jedny sáně jsme měli udělané od dědečka a také jsme měli koupené," říká.
Miloslav Černý na hory jako dospělý jezdil poměrně často. Ne jako lyžař, ale jako řidič autobusu. Osmatřicet let pracoval u ČSAD Praha Smíchov. „Všechny hory jsem projezdil," vzpomíná. Cesty na hory ale, jak konstatuje, nebyly žádná legrace. „V zimě jsme měli řetězy, přesto jsme také uvízli a nebo nepřijeli včas," vybavuje si důchodce Černý, který si s rekreanty i zalyžoval.
Mezi cestujícími v autobusu, který řídil, byly i známé osobnosti. Třeba herec Jaroslav Marvan. 

Vázání? Guma z duše automobilu

Zlatá Koruna – Ačkoliv Antonín Decarli (76)  lyžování miloval, dával vždycky přednost své ještě o něco větší vášni – hokeji. Na lyže ale vyrazil, jakmile měl alespoň trošku volného času. „S hokejem se mi lyžování třískalo poměrně dost. Když ale nebyl zápas ani nic jiného, vyrážel jsem lyžovat na Zadov," zavzpomínal šestasedmdesátiletý pamětník.
Tehdy lidé na hory ještě nejezdili vlastními auty, daleko běžnější byly zájezdy autobusy. „Tehdy jsem dělal v papírnách ve Větřní. A právě odtud jsme vyráželi. Pravidelně jsme jezdili na zmiňovaný Zadov. Se svými auty lidé na hory jezdili až o dost později."
Lidé také daleko více k lyžování využívali různé kopce za svým obydlím. „Jedno takové oblíbené místo jsme měli přímo za Zlatou Korunou. Věčně tam bylo plno dětí, až měl člověk dojem, že je někde na horách," usmál se Antonín Decarli.
Největší rozdíl oproti dnešnímu standardu byl však ve výstroji. Dnešní děti i leckteří dospělí by asi nad tehdejším vybavením jen kroutili hlavou. „Měli jsme ve vsi truhláře, který dělal lyže a saně. Byly opravdu moc pěkné. Nebylo však vázání. Řešilo se to tedy tak, že se vzala guma z duše auta, navlékla se přes nárt a druhá přes patu. To bylo tehdejší bezpečnostní vázání." 

Ani v Alpách tenkrát vleky neměli

Strakonice – Jedenadevadesátiletý Ladislav Matějka se věnoval lyžování už od mládí, i když ze začátku vítězila atletika. Později se ve Strakonicích s Františkem Kovárem stali zakladateli sportovního klubu. Ladislav Matějka trénoval sjezdaře, jeho kolega běžkaře. Jejich svěřenci patřili k nejúspěšnějším v kraji.
Ladislav Matějka s námi zavzpomínal na úplné začátky lyžování. „Lyže tenkrát vypadaly jinak než dnes. Chodilo se na nich i sjíždělo z kopce. A vyráběly se i podomácku. První lyže na jihu Čech začal vyrábět hajný Paleček ze Zvonkové. Teprve později se začaly vyrábět továrně," přiblížil. Vázání bylo řemenové a ještě předtím z rákosu. „To už teď ani nikdo nepamatuje. Každý si tenkrát obul boty, co měl a jel," dodal. Lyžování jako takové bylo na začátku spíš společenskou událostí. Turisté se někam vydali na lyžích a přitom si povídali.
Tenkrát se ze Strakonic nejvíc jezdilo lyžovat na Kubovu Huť. Pak to byla Kvilda, prameny Vltavy, Bučina a podobně. „Za první republiky jsme dokonce jezdili i do Rakouska. Turisti tam pořádali jednou za rok výlety vlakem. Ani tam nebyly žádné vleky. Alpy byly tehdy spíš na koukání. To, co bylo kdysi, se nedá se dneškem vůbec srovnávat. Ta vybavenost, nespočet vleků a podobně, to prostě nebylo," zmínil se. 

Vybavení po sobě děti dědily

Prachatice – Zájezdy na hory a týdenní pobyty na nich rozhodně nebyly běžnou kratochvílí Drahoslavy Dvořákové a jejího manžela.
„Manželovi rodiče měli hospodářství u Českých Budějovic, takže spíš než na lyže jsme jezdili pomáhat tam. Dlouho jsme navíc neměli auto, takže na nějaké výlety za sportem to opravdu nebylo," vzpomíná Drahoslava Dvořáková.
Podle jejích slov tím, že žili v Prachaticích, tak lyžovat s dětmi jezdili spíše do okolí města.
„Dodnes mám schované lyže po manželovi. Dřevěné, to bylo něco úplně jiného, než jsou lyže dneska," popisuje seniorka.
Vybavit lyžemi tři děti rozhodně nebyla žádná legrace. „Museli jsme si na všechno ušetřit, takže děti po sobě lyže a vybavení na ně samozřejmě dědily. Jak se tehdejší lyže jmenovaly, to už si dnes opravdu nevzpomínám," říká.
Že by se rozjeli na týden na hory, kde by si užívali jako Jaroslav Marvan ve své roli Anděla na horách, tak to rozhodně nebylo.
„Vyjeli jsme třeba na Libínské Sedlo, kde jsme si i s dětmi zalyžovali. Na různé pobytové zájezdy jsme peníze neměli, museli jsme se postarat ještě i o moji maminku, která měla tak nízký důchod, že potřebovala naši pomoc," doplnila.

Lyže měřily přes dva metry

Jindřichův Hradec – Marie Koutná (82) z Jindřichova Hradce aktivně sportovala celý svůj život. Ještě dnes si dopřává každodenní ranní čtvrthodinku a zimním sportům holdovala prý ještě dlouhou dobu po odchodu do důchodu.
V pokročilejším věku sice čiperná seniorka, která letos oslaví už třiaosmdesátileté narozeniny a celý život pracovala ve školství, preferovala spíše běžky ale dříve se na sjezdovkách vyřádila do sytosti.
„Větší výkon než samotné lyžování představovalo spíše neustálé šplhání do kopců. Vleky totiž byly i na horách spíše vzácnost a u nás na jihu je snad nikdo ani neznal. Vypadalo to tedy tak, že se člověk hrabal dvacet minut do vršku a pak sjel za půl minuty dolů," vypráví Marie Koutná.
Na první opravdovou sjezdovku se tehdy mladá učitelka dostala až v polovině padesátých let ve Vysokých Tatrách. „Ke kotvičce vleku jsme byli připoutáni za kožený pás, který příšerně dřel do žeber, takže jsem měla večer krvavé šrámy. Vybavení jsem si tehdy půjčila od známého a lyže měřily snad o metr více než já. Sice se tenkrát normálně jezdilo s více než dvoumetrovými prkny, ale tohle bylo i na tehdejší dobu moc, v jednom kuse jsem se válela na zemi," vzpomíná a dodává, že i přes tuto zkušenost na lyže nezanevřela. 

Před 70 lety sjížděli každý kopeček

České Budějovice – Na lyžích stál Arnošt Binter (85)  poprvé před sedmdesáti lety. Tenkrát v zimě s nadšením vyráželi na každý zasněžený kopeček. „Zdědili jsme lyže po Němcích, začínali jsme hned po válce," vzpomíná pětaosmdesátník.
Neexistovala žádná zimní střediska, vleky ani rolby. „Jezdili jsme všude, kde se dalo, na každém kopečku, po cestách, nahoru jsme si vyšlapali stromečkem, nebo vyšli s lyžemi na zádech," říká Arnošt Binter.
Pamatuje si první vleky, které vznikly v naší republice. Jeden byl v Peci pod Sněžkou a druhý ve Špindlerově Mlýně. „Pec pod Sněžkou je taková moje srdeční záležitost," svěřuje se Binter. Do Krkonoš jezdívali lyžovat vlakem a autobusy, do zahraničí se tenkrát příliš nedostali.
Nebyla ani žádná speciální výbava. Jezdilo se na jasankách, lyžích z jednoho kusu dřeva, které ohnuli do požadovaného tvaru truhláři. Boty byly nejdřív šněrovací, potom se začalo kombinovat šněrování s přezkami.
Ani metodiku neměli mladí nadšenci kde okoukat. Zprvu se učili sjezdovat telemarkským stylem, kdy se jedna noha předsouvá před druhou. „Ten používali skokani. Teď se zase vrací do módy," zmiňuje bývalý tělocvikář a instruktor, který dosud tráví hodně času na horách. Zasedá totiž v Českém svazu lyžařů, je předseda komise snowboardingu České obce sokolské a člen komise mezinárodní organizace Interski.
V letech 1972-73 se zasadil o zavedení lyžařských výcviků do školních osnov. Od té doby začali jezdit na hory žáci sedmých tříd a prvních ročníků střední školy. Právě do Pece pod Sněžkou se sjížděly i velké skupiny tělocvikářů, kteří se tu seznamovali s novou metodikou.
Velmi rád vzpomíná Arnošt Binter na lyžařský pobyt se svými bývalými žáky, kteří se třicet let po maturitě rozhodli připomenout si školní lyžařský výcvik. Třicet se jich pak sešlo už i s dětmi a rodinami právě v Peci pod Sněžkou.