Správná věc. Jak nejednoznačný pojem! Co je pro jednoho správné, může být pro druhého nepřijatelné, zvlášť když ho to má připravit o nějakou výsadu či prebendu. A pokud za správné věci někdo dokonce bojuje, zákonitě se najdou lidé, jimž se zvedne tlak už při zaslechnutí jména dotyčného bojovníka. Nebo bojovnice.


Řekněte před někým v Táboře jméno Clarová a uvidíte, jak pochodíte. Pro Evu Clarovou (78) je totiž boj za správné věci životním programem. Především o ty na regionální úrovni. Přispívá do místních novin, vstupuje do internetových diskusí, účastní se veřejného života, nebojí se prohry. Kupříkladu přes místní botanickou zahradu nevede silnice i díky ní. Anebo — kvůli ní!, jak by opáčili ti, kteří měli zájem na tom, aby tudy silnice vedla. Před časem jsem zaslechl: „…A vona si prej vymohla autobusy na Mareďák, a přitom jí plno lidí řikalo, že je to nevhodný! Aby né, dyž tam sama bydlí! Věří tadle bába vůbec něčemu?!“
Ale věří, pane, věří.

Zažila už jste někdy hmatatelně boží dotek?
Dvanáctého dubna ve tři čtvrti na dvanáct v noci. Toho dne v nemocnici operovali mého blízkého člověka. Situace byla natolik vážná, že mi předtím i lékař řekl, abych se modlila. Nemohla jsem toho dne usnout, a tak jsem stále opakovala modlitby. Za okny bezvětří. Krásná, vlahá noc po slunném dni. Náhle se rozrazilo okno, jako by do něj vrazila vichřice. Květiny mi spadly z podstavců do postele, polámaly se, hlína se vysypala do peřin, dokonce z podstavce spadlo i akvárium, roztříštilo se o podlahu a rybičky sebou mrskaly mezi mokrými střepy. Druhý den jsem šla do nemocnice a dozvěděla jsem se, že právě ve tři čtvrti na dvanáct byla při operaci situace nejkritičtější. „Už jsem byla jednou nohou na Onom světě,“ říkala mi znovuzrozená pacientka, „vystoupila jsem ze svého těla a viděla jsem samu sebe úplně malinkou. Pozorovala jsem, jak okolo mě běhají malé figury v bílém. Lékař volal na druhého: ‚Honem, masáž srdce, zas nám utíká!‘ Nebyla jsem schopná dát jim znamení, že je vidím a slyším.“ Pak mi vyprávěla, jak se vrátila do svého těla. A já o tom dostala okamžitou zprávu až do postele!

Opravdu té noci nezafoukal ani na chvilku vítr?
Já se na to ptala, ale všichni, co byli v našem okolí té noci vzhůru, mi řekli, že vládlo bezvětří. Také mi připadalo divné, že bych zavřené okno nezajistila na kličku. Jsem přesvědčená, že to bylo boží znamení. Sdělilo mi, že právě skončil nejhorší okamžik a Bůh všechno zlé odfoukl. Rybičky jsem pak dala do nového akvária, květiny jsem prostříhala, namnožila a přesadila do nových květináčů a život šel zase dál.

Pochybovala jste někdy o Bohu?
Jednou. Bylo mi kolem třiceti let a pochyby trvaly asi rok. Žádný konkrétní důvod neměly; prostě jsem jen začala kriticky přehodnocovat, čemu věřím. A pak se stalo, že mou nejmladší dceru štípla včela do hlavy. Udělalo se jí špatně, dostala šok a situace se každou chvilkou zhoršovala. Pocítila jsem o ni nepopsatelný strach a začala jsem se modlit, aby jí někdo pomohl. Naštěstí byl na blízku lékař, shodou okolností včelař. Rychle ji odvezl na polikliniku, dal jí správné léky a za několik dní byla dcera fit. Já se později dozvěděla, že ve chvíli, kdy jí včela dala žihadlo, měla opravdu namále. Od té doby už jsem víru nikdy neopustila. Však se také ne nadarmo říká, že daru si člověk váží nejvíc, když o něj přijde. Já ho naštěstí jen na rok odložila a zase jsem ho našla.

Vedla jste k víře i svoje děti?
Jistě. Přestože to bylo s obtížemi, které jsou vlastně veselé, když na ně dneska vzpomínám. Starší dcery jezdily tajně na výuku náboženství za strýčkem farářem na Moravu. Říkám schválně na Moravu, protože ony nikdy dlouho dopředu nevěděly, kam tam za ním vlastně pojedou. Strýček byl velice dobrý a schopný člověk. Kdykoliv nějakou farnost pozvedl a oblast začala žít náboženským životem, hned se místní funkcionáři postarali, aby byl převelen jinam, kde opět musel začínat. Nejmladší dcera chodila na náboženství k panu děkanovi Václavu Žitnému. Tehdy se v Táboře, pokud vím, náboženství smělo vyučovat jen ve škole v Čekanicích. Lekce tam vedl právě pan děkan. Vždycky pro dceru dojel ke škole na Maredově vrchu, tam ji naložil, odvezl do Čekanic na náboženství a pak ji zase přivezl domů. Měla dokonalou duchovní taxislužbu.

Vyčetl vám někdy někdo, že vychováváte děti v náboženském duchu?
Sousedka. Taky učitelka. Zastavila mě na ulici a řekla mi, abych si uvědomila, že jestli nepřestanu v neděli ráno chodit s dětmi do kostela, tak bych taky nemusela učit. Protože ona se za mě —

Pomodlila?
To jsou vtípky! Ona se za mě prý zaručila, když jsem nastupovala do školství. Dlužno připomenout, že v dávné minulosti chodila také do kostela, ale když svou moc utužili bolševici, tu podivuhodně prozřela.

Měla jste za minulého režimu někdy problémy kvůli náboženství?
Vyloženě jen kvůli náboženství ne. Ale jednou se stala zvláštní příhoda, o které jsem pak přemýšlela. Učila jsem ve škole na Maredově vrchu a jednoho pondělního rána za mnou přišel ředitel, když jsem seděla sama ve sborovně a opravovala slohová cvičení. Měla jsem zrovna dvě hodiny volné. Soudruh ředitel povídá: „Hm, tak jsem měl včera službu na sekretu. Koukám, kdo se trousí ráno do kostela a vidím, babičky, dědečkové, a mezi nimi Clarová s dcérenkami!“ V duchu jsem si řekla: Přišel jsi mi říct, že si mám sbalit fidlátka a jít o dům dál. Pochopila jsem, že už nemám co ztratit a vyjela jsem na něj: „No a? Máte něco proti tomu?“ „Já ne. Ale jiní by mohli mít.“ Prostě mě jenom přišel varovat. Pak nahlédl do vedlejší místnosti, jestli tam někdo není, přisedl si ke mně a dlouho jsme si povídali. Svěřil se mi, že on sám psal dizertační práci na téma osobnosti Ježíše Krista a že proti víře jako takové nic nemá. Toho rána už jsem sice neopravila žádnou další slohovku, ale zato jsem poznala člověka, který byl v jádru hodný, ale před ostatními hrál jinou roli. On mě totiž za podobné záležitosti vždycky velmi huboval před kolegy, ale asi tím chránil sebe a svoji rodinu.

Jaké poučení z té příhody plyne?
Opět se mi potvrdilo, že nade mnou můj anděl strážný bdí. V té bolševické době mi přihrál za ředitele člověka, který, ač komunista, mě fakticky neničil za mou víru, i když to tak vypadalo. Možná že sám potají v Boha věřil. I věřící komunisté existovali; to byla velice zvláštní kategorie lidí, jejichž morální zásady dosud ještě nikdo nepopsal a kriticky nezhodnotil.

Kdo ve vás víru probudil?
Naše rodina byla přirozeně věřící, římskokatolická, takže jsme pravidelně chodili do kostela, doma jsme zachovávali běžné rituály, které věřící lidé v rodinách dělají, zkrátka s vírou jsem se setkávala od narození. Nicméně skutečný prožitek z živé víry ve mně probudila moje babička z Poděbrad, když jsem ještě byla malá. Jednak jsme spolu chodily do kostela, ale hlavně mě naučila modlitby „Andělíčku, můj strážníčku“, „Otče-náš“ a „Zdrávas Maria“. Ten babičkovský přístup je asi pro malé dítě nejmilejší.

Kdybyste si měla vybrat některou postavu z Bible, v jejíž kůži byste chtěla žít, kterou byste si zvolila?
Máří Magdalénu, následovnici a hlasatelku Ježíšova učení. Byla velice statečná. Líbí se mi, jak se nebála doprovázet Ježíše na Křížové cestě a podala mu roušku, aby se do ní mohl otřít. I po jeho smrti u něj věrně stála. Pak byla první, se kterou se Ježíš potkal po svém zmrtvýchvstá-ní. Pro občanský život si beru z jejích činů odkaz, že nemám opouštět člověka, který přináší pravdu, i když ho ostatní zavrhují, plivou na něj a strojí mu úklady. Neopustit člověka ani v jeho nejtěžších okamžicích, to je pravé hrdinství. Ráda bych byla také taková.

Josef Musil