Věděli jste, že…
• Ve 30. letech 20. století byla škola také v oltyňském zámku, a to anglická dívčí kolej.
• V březnu roku 1953 zámek sloužil jako léčebna TBC a respiračních nemocí, později léčebna dlouhodobě nemocných.
• V roce 2000 se stal v restituci majitelem zámku prapravnuk Františka Křižíka, Čechoameričan Jiří Bárta.

Za druhé světové války do ní chodil i rodák Jiří Simon. „Ani za mě nás tam ale moc nebývalo. Školu totiž nechal postavit tehdejší majitel zámku pro děti svých zaměstnanců, aby žáci nemuseli docházet do Hodušína, a tak sloužila jen místním," vysvětluje osmasedmdesátiletý pamětník. „Škola byla jednotřídní a od šesté třídy jsme šli na měšťanku do Opařan," dodal.

Jiřího Simona a jeho spolužáky učil Zdeněk Pelikán. Patřil ke kantorům, kteří prohřešky neodpouštěli. „Vycházel jsem s ním dobře. U něj třeba nebylo možné, aby pustil do měšťanky dítě bez znalostí. Nechal ho raději propadnout. Byli tady takoví, co tady zůstali i o tři roky déle," vzpomíná. Kantor na ně prý byl hodně přísný.

„ Neexistovalo, abychom se ve tmě potulovali někde venku. Rákoskou přes ruce jsme dostávali běžně a kdybychom si stěžovali, ještě by nám rodiče přidali." V hlavě Jiřímu Simonovi utkvěla ještě jedna vzpomínka na řídícího Pelikána. „U školy bývala zahrada, každý měl svůj záhon a musel něco pěstovat. Hodně nás k tomu vedl. Pelikán byl celkem vznětlivý chlap a ve škole i bydlel. Naštěstí byl ženatý a jeho manželka ho vždycky krotila," směje se.

Za dětmi také docházel katecheta z Hodušína. Žáci, kteří se nehlásili ke katolíkům, ale patřili k československé církvi, dojížděli na náboženství do Opařan. „Dojížděl tam pan farář z Tábora, a když projížděl Oltyní, bral nás s sebou," upřesňuje Jiří Simon.

Mírný až moc

Do školy v Oltyni chodila i Jaroslava Novotná (1947). „Učil mě řídící Karel Vokroj. Ve třídě nás nebylo ani deset. Myslím, že byl na nás mírný až moc," připustila.

Karel Vokroj byl také posledním, kdo v Oltyni stál za katedrou. V roce 1961 škola skončila. Do druhé třídy tehdy chodila Vlasta Stejskalová (1953). „V mém věku jsem byla ve třídě jediná, celkem nás bylo asi sedm. Od třetí jsem chodila do Opařan. Pan Vokroj ve škole bydlel, a pak se přestěhoval hned vedle nás, tedy do budovy bývalého lihovaru. Škola pak sloužila jako archiv a klubovna a dnes je v ní autodílna," upřesnila.

Ze Strakonicka se přes Vimpersko dostal Karel Vokroj do Hrobů, Pohnání a pak i Oltyně
Oltyně – Na svého tatínka Karla Vokroje (1901) pro Táborský deník zavzpomínal syn Jiří, který také zasvětil život kantořině a učil například ve škole v Hodušíně nebo na Maredově Vrchu v Táboře. „Tatínek původně učil v Pohnání, a když v roce 1956 maminka zemřela, jednal jsem s táborským školským odborem o jeho přeložení. Musel jsem se o něj postarat a bylo potřeba, aby ke mně měl blíž. Já tehdy učil v Hodušíně a tatínka tedy přeložili do Oltyně. Učil tam až do zániku školy, tedy asi do roku 1961. Pak pracoval jako tajemník Národního výboru v Řepči, pod nějž Oltyně spadala. Když už nemohl ve škole bydlet, koupil od Křižíkova vnuka inženýra Bárty a majitele oltyňského zámku kus lihovaru a zadaptoval si ho na bydlení." I dědeček Jiřího Vokroje byl řídícím. Učil na Volyňsku a Strakonicku. „Otec vystudoval učitelský ústav v Českých Budějovicích a jednou měsíčně chodil domů do Volyně pěšky. V devatenácti letech nastoupil do Vacova, Zdíkova a učil i na Vimpersku. Jak se dosidlovaly Sudety, zakládaly se české menšinové školy a byly nábory učitelů. Tak se otec dostal do okresu Stříbro, kde v Kunějovicích dělal starostu. Tady byl až do roku 1938." Maminka Jiřího pocházela od Soběslavi, tím se rodina po válce dostala zpátky do Tábora, kde otec učil. Poté pracoval jako řídící v Dražicích, na dvoutřídce v Hrobech u Chýnova, Pohnání a kariéru ukončil právě v Oltyni.