Antošovna. Tak se mezi místními přezdívá velkému objektu, který stojí u silnice směrem na Mladou Vožici. Hospodářství s vilou v současnosti pustne a je na prodej.

Tří majitelé, potomci rodiny Menšíků, která statek postavila, se nyní dělí o 418 metrů čtverečních čísla popisného 64.
„Už v minulosti jsme s majiteli řešili prodej objektu. Jenže cena byla myslím dost nadsazená. Stavba už není co bývala, je mokrá, má starou střechu. Navíc se majitelé myslím nemohou domluvit, za kolik vlastně chtějí dům prodat. Jak říkám, dva jsou moc,“ říká starosta Ratibořských Hor Radek Lamboj. Jeho slova potvrzuje i současný majitel. „Statek jsme získali v restituci. Do té doby ho obývalo JZD a my ho přebrali ve zuboženém stavu. Deset až patnáct let se ho snažíme prodat. Část příbuzných za něj ale chtěla příliš,“ dodal Pavel Dušek.

Statek pustne a nedá se říci, že by obec krásněl. „Byli tam ustájené koně, ostatní nájemci ho využívali jako garáž, sklad sena a podobně. Jenže na podzim všem byla vypovězena smlouva a nájem ukončen. Nyní čekáme, co se bude dít,“ naznačil Lamboj. Obec by tam ráda měla malometrážní i obyčejné byty, sídlo firmy s kancelářemi nebo penzion. Jak říká starosta, nápadů už bylo hodně a Horami už se nesou povídačky. Říká se, že majitel si chce budovy nechat a rekonstruovat je.

„To už spíš rovnou zbourat. Opravit statek by bylo velice drahé, na to by musel být člověk podnikatel. Vše je potřeba udělat nové. Co se týče prodeje, počítali jsme, že proběhne do konce roku. Máme vážného zájemce, se kterým jednáme. Snad tedy prodej do léta nejdéle uskuteční,“ vyvrátil povídačky Dušek.

Statek byl postaven před druhou světovou válkou rodinou Menšíkových. I proto se mu dříve přezdívalo U Menšíků.
„Následoval název U Antošů, odtud současné Antošovna. Odkud to vzešlo ale nevím,“ říká starosta.
Vedle silnice naproti statku také stával malý domek, kde majitelé Menšíkovi bydleli. Statkář měl hodně polí s obilím, na němž vydělával. Menšíkovi původní dům čp.63 přestavěli a rozšířili o prostory čp. 64, na jehož místě postavil župní hasičský velitel František Menšík, okolo roku 1920 až 1925 nový statek. Ten zahrnoval vilu se sýpkou, stájí, garážemi a vybetonovaným dvorem se zdobným oplocením.

Výměra polí ke statku byla okolo 20 hektarů půdy, stavba probíhala v období poválečné konjunktury. Majitel skupoval po okolí obilí od menších sedláků a domkařů, uskladňoval ve svých prostorách a poté prodával za vyšší cenu v zimním období, zkrátka spekuloval. K obchodním účelům pořídil jako jeden z prvních v okolí nákladní automobil.

Statek byl postavený na půjčky, které měly být spláceny z velké části z výnosů z obchodu. Ve třicátých letech je však ukončila hospodářská krize. Ztráty z nevýhodných obchodů s obilím a pád ceny akcií koupených v Praze na burze byly příliš značné a zadlužení rodiny narůstalo. Rodina, která měla čtyři potomky, však statek udržela.

Na statku hospodařil otec František se svobodným synem Josefem. Oba zemřeli nenásilnou smrtí na statku velice brzy za sebou. O hospodářství se staral syn František a pomáhal mu nejmladší Stanislav. Ten po válce utekl před komunistickým režimem do Austrálie. František bydlel ve vile v podkroví, dole byla četnická stanice a byt četníka Šimka. Že by zde byla jakási souvislost s názvem U Antošů, třeba od policejního antonu? Matka bydlela v čp.63.

Za minulého režimu nechyběla na statku přítomnost místního JZD, které tam mělo uskladněné obilí. Na stavu objektu, o nějž se příliš nestaralo, se podepsalo. Menšíkovi z něj vystoupili jako jedni z prvních vstoupili v roce 1950.
V sedmdesátých letech byl pak malý domek zbourán a Menšíkovi se přestěhovali do vily.
„Zas tak malý ten domeček, co si vzpomínám, nebyl. Měl dobře patnáct metrů. Když se však silnice rozšiřovala, dům byl zbourán. Myslím, že to bylo dříve, tak v šedesátých letech. Bydlela v něm babička,“ prozradil Dušek. Ve vile také byly byty, které obec v 88. roce rekonstruovala. Po revoluci byl majetek restituován a vrácen zpět potomkům Menšíkových.

„Pamatuji si ho jako malé dítě. Vzpomínek na něj moc nemám, už jen z toho důvodu, že jsme tam nebydleli ale pouze jsme tam jezdili. O historii prakticky nic nevíme, ale také by mě zajímala,“ uzavírá Dušek. (za přispění OÚ Ratibořské Hory)

David Peltán