Pochází z rodiny táborských profesionálních fotografů, kteří po několik generací kromě standardní ateliérové práce objevným způsobem mapovali dění ve městě a jeho okolí. Absolvovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, poté studovala v letech 1971 až 1977 pražskou UMPRUM, ateliér ilustrace a plakátu. Od roku 1975 se začala jako tehdy jedna z mála soustavně věnovat náročné grafické technice mezzotinty.

V roce 1989 předal kardinál František Tomášek papeži Janu Pavlovi II. její cyklus Růženec při příležitosti svatořečení Anežky České. Průřez její tvorbou nyní nabízí výstava v táborské Staré radnici. Na výstavu naváže autorčina monografie obsahující výběr jejího celoživotního díla. „Výstava představuje průřez celou tvorbou včetně nejnovějších koláží na téma ‚Alenka v říši divů‘. Tak nejspíš Táboráci Marii M. Šechtlovou vůbec neznají a může to být pro ně milé překvapení,“ uvedla při vernisáži spoluautorka výstavy Lenka Zajícová.

Při této příležitosti přinášíme obsáhlý rozhovor, který s výtvarnicí pro Deník vedl před deseti lety Josef Musil.

Rozmlouvat s táborskou výtvarnicí Marií Michaelou Šechtlovou je stejné, jako když rybář ponoří návnadu do řeky. Málokdy chytí rybu, kterou si nejprve vysnil. Zato pak ale od břehu odchází s natolik bohatým úlovkem, že má co dělat, aby ho pobral. 

Když mě Marie Michaela pozvala, abych si s ní popovídal, chtěl jsem náš rozhovor dovést k tomu, proč se vlastně věnuje staré grafické technice zvané mezzotinta a jakým způsobem ji vytváří. Každá rytina totiž vzniká několik měsíců, a právě proto se takové tvorbě věnuje nemnoho výtvarníků. Marie Michaela byla v sedmdesátých letech první, kdo ji znovu začal systematicky pěstovat.

Vzpomenete si na svoje první exlibris?

Aby ne, vždyť jsem za něj dostala svůj první honorář! Jen se o tom nikde nesmělo mluvit. Tehdy jsem studovala na UMPRUM a studenti si nesměli vydělávat.

Kdo byl zadavatelem díla?

Pan profesor Václav Šmejkal z Prahy. Veliký sběratel a také pokladník Spolku sběratelů a přátel exlibris. Obchod mi zprostředkovala moje mami, která pana profesora dobře znala. Když za války studovala na gymnáziu, on ji učil. Tehdy Němci zavřeli vysoké školy, a tak se pan profesor uchýlil mezi gymnazisty do Tábora. Ti ho milovali a těšili se hlavně na jeho suplování, kdy neohroženě a poutavě vykládal o českých autorech, které by nacisté nejraději vymazali z literatury. Po válce se pan profesor vrátil do Prahy, jenomže přišel únorový převrat a dopadlo to tak, že on, vynikající matematik, se octl ve vězení a pak dlouhá léta pracoval jako dělník. To nebylo mezi sběrateli exlibris nic výjimečného. Našlo se mezi nimi mnoho vysokoškolsky vzdělaných hlídačů parkovišť, umývačů výloh a podobných profesí, jelikož se stali režimu nepohodlnými. A proto se ve volných chvílích uchylovali ke sbírání exlibris. Seznamovali se díky tomu s novými spřízněnými dušemi a mohli se s nimi těšit z hezkých věcí. Je jisté, že při svých setkáních měli mezi sebou sem tam nějakého udavače, ale sbírání exlibris je natolik nevinné, že jim jejich spolčování nikdo nezatrhl ani v dobách nejtužší normalizace. Vlivem svých profesí mívali hlouběji do kapsy a výměnný obchod je nic nestál.

Ovšem pan Šmejkal zaplatil…

A štědře. Nevím už to přesně, ale nějaká tisícovka to byla. Proto pan profesor žil velice střídmě, což já tehdy nevěděla, jinak bych mu tu práci udělala klidně zadarmo. Měl například spočítáno, že večeře ho může přijít nanejvýš na tři koruny padesát, aby pak mohl zadat zakázku výtvarníkovi. Když se v Praze náhodně potkal s moji mami, přišla řeč i na mě. „Cože, ona studuje u Zdeňka Sklenáře? Ať mi prosím  vytvoří  exlibris. Hlavně aby na něm byly dvě moje lásky – matematika a růže.“ To byla dobrá výzva. Namalovala jsem tedy růži v objetí Pythagorovy věty. Načež jsem od pana profesora dostala nejen honorář, ale i pozvání mezi sběratele. A od té doby jsem jejich členkou.

Bývá to pravidlem, že zadavatel exlibris si přesně řekne, co chce na obrázku mít?

Jak kdy, ale čím přesnější zadání, tím lépe. Mám pak větší jistotu, že se zadavateli strefím  přesně do vkusu. Kdybych si totiž mohla vymyslet, co chci, třeba bych se nevědomky trochu šetřila. Mistr v záludných zakázkách byl právě pan Šmejkal. Jednou mi třeba vzkázal, abych pro něj namalovala motiv Máchova Máje.

To je přece oblíbené a snadné téma…

Jistě, vystihnout Máj jako celek je hračka. Jenomže pan profesor si přál jen druhé intermezzo. Napsal mi: „Musí tam být: Bezděz, Máchovo jezero, kolo na lámání kostí, lebka, měsíc, padající květ, krtek a žába.“

Hm. Tam už schází snad jen láhev griotky…

Něco podobného mě v té chvíli napadlo taky. Jak já nad tím přemýšlela! Nakonec se mi podařilo do maličkého obrázku vkusně nahustit všechno. Kromě krtka. Ale musím přiznat, že když jsem udělala poslední tah, začala z toho shluku věcí sálat silná tajemná energie. Pan profesor dobře věděl, z čeho si dává grafický lektvar namíchat. Zjistila jsem, že je dobré, když je na exlibris víc věcí než jedna. Pak mezi nimi v tom sevřeném prostoru začnou přeskakovat dráždivé metafyzické jiskřičky. Přesně to si zadavatelé přáli.  Oni se tím vlastně léčili. Třeba takový pan doktor Vitáček. Ten byl zrovna v průšvihu a musel hlídat parkoviště. Jeho manželka mě poprosila, abych pro něj vytvořila exlibris. „Co namalovat?“ říkala. „No, to víte, je to chlap – líbí se mu ženské a rád pije víno. Udělejte to, jak chcete.“ Namalovala jsem tedy číši vína ve tvaru ženské hlavy a posadila jsem na ni dámský klobouček s kytičkou. Bylo to hezké, jen z toho nelítaly ty jiskřičky. A tak jsem vedle číše namalovala upadlý schoulený lísteček ze stromu ve tvaru omáčníku. Poslala jsem exlibris panu doktorovi, a schválně, jestli to bude fungovat. Obratem mi od něj přišel dvoustránkový dopis. „Paní Šechtlová, nevím, jak se to manželce povedlo, ale dala vám báječné zadání. Pochopila můj filozofický pohled na svět a na život, který spočívá v tom, že mám rád všechno krásné a inspirující. Zároveň je ve vašem exlibris i odkaz na jedince, kteří mi do mé filozofie občas škodolibě nalijí krapet odvaru z blínu…“

Kolik jste takových léčivých obrázků vytvořila?

Nevím, nedělala jsem to vyloženě záměrně. Fakt ale je, že po Listopadu mi od lidí typu pana Šmejkala nebo Vitáčka přišlo několik dopisů, ve kterých psali, že jim moje exlibris pomohla přežít těžkou dobu.

Na mě podobně působí váš obraz Proměna vody ve víno, vytvořený technikou mezzotinty. Oslovil mě na vaší výstavě. Dvě sklenice vedle sebe, v jedné průzračná voda a ve druhé lehce nažloutlé bílé víno. Dva téměř stejné  předměty,  a  přitom z nich vychází tolik energie. Proč jste vlastně nenamalovala pohár výrazného červeného vína?

Protože by to s ním nefungovalo. Červené víno tam předpokládáme. Podvědomě v nás totiž kolují náboženské představy, které si naši předkové vytvořili podle krásných obrazů z doby renesance a baroka. Tehdy to bylo současné. Ale od té doby se reálie okolo nás proměnily. Symboly víry přece můžeme vidět i v docela obyčejných věcech dneška. Pokud se ovšem umíme dívat. Proto jsem vytvořila cyklus jakýchsi náboženských přesmyček. Nápad na Proměnu vody ve víno vznikl, když jsem se probírala staršími fotkami z Maďarska a našla jsem snímek prachobyčejné skleničky. Tehdy jsem si ji vyfotila u kiosku, kam chodili místní ochmelkové na víno. Neodolala jsem a dala jsem si bílé. Chutnalo výborně, a přitom bylo za pár šupů. Nalévali ho do průmyslových skleniček,  na kterých byly znát kroužky po ledabylém odlévání skla. Stolek, u kterého jsem stála, byl jen hrubě otesaný. Když jsem na něj skleničku vína položila, vrhala do vrypů ve dřevě podmanivé stíny plné slunečních záblesků. Taková obyčejnost, a tolik krásy! Vždyť takhle nějak to muselo vypadat i v Káni galilejské, když tam Kristus proměňoval vodu ve víno, aby svatebčané měli co pít. Navíc se nikde nepíše, jakou barvu jejich víno mělo. Já vím, tehdy asi měli hliněné kalíšky, ale kdyby se to stalo dneska, pili by víno z přesně tak obyčejných skleniček. Zkusila jsem si namalovat, jak by to mohlo vypadat. Výsledek mě překvapil. Stejným způsobem pak vznikl obraz Poslední večeře. Jako symbol brzkého ukřižování jsem namalovala obyčejnou bagetu, kterou přetíná elektrický nůž. A symbol vzkříšení? Rozepjatá ramena křídlové vývrtky.

Nejsou tím pravověrní věřící dotčeni?

Kupodivu ne. Mnozí jsou upřímně potěšeni, že se symboly víry dají vyjádřit i úplně obyčejně. Jen jediný člověk s tím měl trošku problém. To když jsem malovala motiv růžence. Byla to řada malinkých grafik mezzotintou. Každá symbolizovala jedno růžencové tajemství. O zakázku mě v roce 1988 požádal pan farář Neugebauer, který tak chtěl uctít Pannu Marii. Předtím mu takový motiv zkoušeli namalovat pobožní výtvarníci, ale v jejich podání to vyznívalo lacině. Pan farář se svěřil se svým trápením táborskému děkanovi Václavu Žitnému a ten mu poradil mě.

Co se pak panu faráři na vašich grafikách nelíbilo?

Působily na něj příliš moderně. Já se přitom ve své fantazii vcelku mírnila. Ostatně sám pan děkan Žitný mi při práci dělal odborného poradce. Například narození Páně jsem vyjádřila jako ruce, do kterých vtéká voda a tak podobně. Pan farář se sice ošíval, ale jednou už zakázku zadal, a tak ji ode mě přijal a zaplatil za ni. A nejdůležitější věc – on ty grafiky chtěl dát jako dar slavnému kardinálu Františku Tomáškovi k jeho devadesátinám.

A dal mu je?

Dal, ale asi v něm v té chvíli byla malá dušička. Radši si mě na tu slávu do Prahy vzal s sebou. Pan kardinál nás přijal velice srdečně. Podíval se na grafiky a celý se rozzářil. Konečně dostal něco jiného, než mu dávali všichni! Začal si s námi vyprávět a zapomněl na čas. Každou chvilku do místnosti nakoukl jeho sekretář a naznačoval, že už čekají další gratulanti, a pan kardinál vždycky řekl, že už jen chviličku a znovu se rozpovídal. Stále děkoval za dárek a věnoval mi přívěšek na krk s madonkou. Panu faráři dal růženec. Ale tím to neskončilo. Pan kardinál měl pořád pocit, že se mi odvděčil málo. Zvedl se, šel do jedné místnosti, pak se vrátil a pořád říkal: „Co já bych vám za to dal?,“ a zmizel zase v jiné místnosti a pak zase v jiné a nakonec přišel spokojený, že už to má. V ruce držel růženec posvěcený samotným papežem – „Přijměte ho, paní Šechtlová, za ten krásný dar.“ Když jsme pak vyšli ven, pan farář Neugebauer se na mě podíval a povídá: „No, tak já to platil, a mám jen obyčejnej…“

Dnes tedy vaše růžencové grafiky visí v pražské arcidiecézi?

Tam byly jen do svatořečení Anežky České. Při té příležitosti je totiž pan kardinál věnoval samotnému papeži Janu  Pavlu  II. Jsem  na  to opravdu hrdá. Na podzim 1989 mi přišel z papežské kanceláře dopis, že Jan Pavel II. moje grafiky přijal a děkuje za ně. A předtím mi o tom samozřejmě napsal kardinál Tomášek osobně.

Na závěr se nemůžu nezeptat, jakou vlastně vyznáváte víru?

My už končíme? To jsem se zase rozpovídala tolik, že se nedostaneme k tomu, jak se dělá mezzotinta? A teď ta víra. Vyznávám víru křesťanskou. Ale jaký její druh, to se mě neptejte. Naprosto pevně věřím v Pána Boha, jen k tomu nepotřebuju církev jako instituci. Dělám si věci po svém a nemám ráda, když se se mnou manipuluje. A k manipulacím má jakákoliv instituce sklony. Už se to se mnou v téhle věci asi nezmění. Snad mi to všichni dobří představitelé církevních institucí odpustí.

Marie Michaela Šechtová se narodila 17. března 1952 v Praze, bytostně je ale spojena s městem Táborem, kde trvale žije. Pochází z rodiny táborských profesionálních fotografů, kteří po několik generací kromě standardní ateliérové práce objevným způsobem mapovali dění ve městě a jeho okolí.

Prostředí umělecky založené rodiny a účast při fotografování formovaly její umělecké vnímání světa. Odmalička ráda malovala, její talent nejprve rozvíjel malíř Karel Valter, představitel předválečné skupiny avantgardního umění Linie. Po základní škole se rozhodla pro dráhu profesionální výtvarnice.

Absolvovala Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, poté studovala v letech 1971 až 1977 pražskou UMPRUM, ateliér ilustrace a plakátu. Od roku 1975 se začala jako tehdy jedna z mála soustavně věnovat náročné grafické technice mezzotinty.

Jako originální a precizní výtvarnice si získala pozornost již během vysokoškolského studia. Již v roce 1977 od ní zakoupila Národní galerie cyklus mezzotint Poema hory a Poema konce. Od té doby si její grafické práce získávají obdiv návštěvníků výstav i uznání odborníků. Například v roce 1989 předal kardinál František Tomášek papeži Janu Pavlovi II. její cyklus mezzotint Růženec při svatořečení Anežky České.

Kromě mezzotinty se věnuje především výtvarné technice suché jehly. Vytváří volnou grafiku, knižní ilustrace, exlibris a novoročenky. Ve volném čase se svou rodinou pečuje o fotografický odkaz svých předků. Od roku 2004 postupně digitalizují dochované snímky od 2. poloviny 19. století do 50. let 20. století a vydávají publikace.