Ve zdravém těle zdravý duch. Heslo, které pro čtyřiaosmdesátiletou Alenu Lukšíčkovou z Tábora nikdy nepozbylo pravdivosti, aktuálnosti a ani naléhavosti. Sokolkou se prý stala už dnem svého narození a aktivně cvičila až do svých pětasedmdesáti let.

Kdy jste vstoupila do Sokola, kdy jste se stala sokolkou?
Do Sokola jsem vstoupila už svým narozením, protože moji rodiče byli aktivními sokoly už léta před ním. Můj děda Richard Hrdlička byl činným sokolem už v roce 1909 a doma máme uchovaný vavřínový věnec, který získal můj otec Jan Tichý na osmém všesokolském sletu v Praze v závodě jednotlivců právě v roce mého narození.

Takže vás ke vstupu do Sokola vedla rodinná tradice?
Nemohlo tomu být jinak. V té době byl Sokol dá se říci téměř celonárodní společností. Občané v té době považovali vstup do Sokola za svoji vlasteneckou povinnost. To mluvím o dvacátých letech minulého století.

Jste zastánkyní názoru, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch?
To bylo jedno z hesel doktora Tyrše při zakládání Sokola a je pořád pravdivé. To neznamená, že třeba lidé s nějakým tělesným postižením nejsou duševně zdatní. Obdivuji lidi, kteří mají nějaký handicap a přitom se účastní různých sportovních závodů. A nemusí to být jen závodění, ale podle svých schopností se snaží být aktivní, a tím si zachovají i svoji duševní svěžest. Tyršovým snem bylo vychovat člověka duševně i tělesně vyspělého podle starořeckého vzoru.

Sokol ale fungoval také jako vzdělavatelská organizace. Jaké hlavní myšlenky se snažila svým členům vštípit?
Sokol byl založen roku 1862, ale nebyl to jen tělocvičný spolek. Jeho zakladatelé doktor Tyrš a Jindřich Fügner neviděli v Sokole jen cvičení, ale mravní výchovu a myšlenky humanity, demokracie a také výchovu k národnímu sebevědomí. To národní sebevědomí by mělo být platné dodnes jako jejich předešlé myšlenky. K všestrannosti Sokola patřily také hudební soubory, divadelní představení, loutkové divadlo, recitace, zpěv. A především vlastenectví. To ale neznamenalo nějaký nezdravý nacionalismus. Tyršův ideál spojoval tělesnou výchovu s výchovou mravní.

Co sokolské slety? Dá se to v něčem srovnat třeba se spartakiádou?
Pro spartakiády byla vlastně vzorem sláva sokolských sletů. Vyrostly z tradic jedenácti sokolských sletů. A hromadná tělocvičná vystoupení působí na diváky vždy silným dojmem. Spartakiády však byly politicky zneužívány, a tím zprofanovány. Domnívám se, že sokolské slety byly spontánnější a rozhodně mohutnější co do počtu cvičenců. Šlo vždycky o národní slavnost.

Na který nejraději vzpomínáte a proč?
Nezapomenutelné jsou rozhodně dva, a to desátý slet v roce 1938, který se stal celonárodní manifestací proti fašismu a počátkem protifašistického odboje. Hlavním motivem sletu bylo cvičení třiceti tisíc mužů se skladbou „Přísahám republice“. Ten vnímám s tou emocí až při ukázkách z filmů, protože v té době jsem byla ještě školou povinná. Jedenáctý sokolský slet v červenci 1948 jsem vnímala už jinak. Konal se pod heslem „Věrni zůstaneme demokratickým a humanitním ideálům.“ Byl tedy odbojem proti nastupující další totalitě.

Kdy byly, podle vás, pro Sokol nejtěžší časy? Pronásledovali vás více fašisté nebo komunisté?
Nejtěžší časy byly pro Sokol za protektorátu i komunismu. Za války byl Sokol zapovězen, většina sokolů se zapojila do odbojových organizací a jejich účast pak často znamenala i smrt. Sokol byl nasicty označen za nepřátelskou organizaci. Jen z táborské župy bylo popraveno nebo zemřelo v koncentrácích 192 členů Sokola a řada dalších byla zatčena. Byl mezi nimi i můj otec, kterého zatkli 26. října 1942 pro velezradu. Po válce se vrátil s podlomeným zdravím. Přesto se ihned zapojil do činnosti v Sokole. Ale ne na dlouho. V září 1948 byl Krajským akčním výborem národní fronty – tedy komunisty, zbaven funkce v sokolské župě a smutnou ironií osudu 25. října akčním výborem vyloučen ze sokolské jednoty v Táboře. Tedy po šesti letech téměř na den stejně, kdy ho nacisté zatkli pro velezradu. Pak mu nastaly i problémy se zaměstnáním.

Vy sama jste s tím měla nějaké zkušenosti?
Já sama velké problémy neměla, protože v té době jsem měla rodinu a dvě malé děti. Takže moje starosti se ubíraly spíš jiným směrem.

Proč si myslíte, že diktatury byly proti této organizaci tak vysazené?
Všem diktaturám především vadilo sokolské demokratické smýšlení a vlastenectví v tom pravém slova smyslu – znovu předesílám, že nešlo o žádný nacionalismus. Od roku 1862, kdy byl Sokol založen, totalitní režimy ho pronásledovaly, třikrát byl rozpuštěn. Za první světové války ještě za Rakouska – Uherska, pak za druhé světové války nacisty a nakonec v roce 1948. Zato největšího rozkvětu se Sokol dočkal za první republiky od roku 1918 do roku 1939.

Jste stále jeho členkou? Co děláte pro to, aby se sokolská myšlenka šířila mezi lidi?
Členkou jsem stále, ale vzhledem k mému věku už mi chybí síly na aktivní činnost. Ještě vzpomínám na propagaci sokolských myšlenek při oslavách stého výročí táborské sokolovny v roce 2005. To jsem se snažila připomenout historii táborské sokolské jednoty i výstavou fotografií, která dokumentovala sokolský život v Táboře od konce devatenáctého století až do poloviny dvacátého století.

Je vůbec pravděpodobné, že by se mladí lidé mohli do Sokola nějak masivně vrátit?
Je jiná doba a mladí lidé mají tolik různých možností pro svoje vyžití. Dnes se snaží Sokol poskytovat mládeži moderní formy sportu. Ovšem je především málo cvičitelů nebo trenérů. Přitom malých dětí bylo dost. S mládeží je to už horší. Nebudu skeptická. Mladí lidé sportují, i do Sokola chodí, ale tak masivní organizací Sokol už nebude. To přináší doba.

Co dal Sokol vám osobně?
Díky tomu, že jsem vyrůstala v té správné sokolské rodině a mládí jsem prožívala v demokratické repubice, tak snad něco z těch sokolských ideálů ve mně zůstalo. Na závěr bych měla jedno přání. Máme v Táboře moderní stadion. Původně sokolský stadion, který si téměř před osmdesáti lety vlastní prací a za vlastní peníze vybudovali táborští sokolové. Dnes by se o něj starat nemohli a je dobře, že se dostal do dobrých rukou. Ale moc bych si přála, a to nejsem sama, aby se mu vrátil původní název: Tyršův stadion.

Alena Lukšíčková

Narodila se 8. dubna roku 1926 v Táboře

Vystudovala knihovnictví .

Celý život pracovala v kultuře. Nejdříve v Domě osvěty, poté dlouhá léta v táborské knihovně.

Do Sokola vstoupila už jako dítě a stále je jeho aktivní členkou. Do pětasedmdesáti let ještě cvičila.

Má dvě dcery, pět vnoučat a tři pravnoučata.