Nepříčetná podle psychiatra nebyla a státní zástupce pro ni požaduje trest v polovině trestní sazby (ta je v případě takto závažné vraždy 15–20 let anebo výjimečný trest) a pobyt ve věznici se zvýšenou ostrahou, měla by i uhradit škodu a náhradu nemajetkové újmy pozůstalým přes 4,5 milionu korun. Naopak její obhájci požaduji zproštění obžaloby s tím, že nejsou žádné přímé důkazy o tom, že by to udělala ona, a naopak naznačila, že by v tom mohl mít prsty otec zavražděného chlapečka, čímž potvrdila domněnky obžalované, která si na to, jak se všechno semlelo, nepamatuje.

V pátek, poslední den hlavního líčení, své závěry přednesli znalci v oboru psychiatrie a biomechaniky, pak slovo v závěrečné řeči dostala žalující strana i obhájci. Právě ti zpochybnili možnost, že by soud mohl dospět k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, a upozornili na podle nich zásadní nesrovnalosti v celém případu, jako jsou smazané stopy na rámu okna, plena, která zůstala přehozená na okně v místě, ze kterého měla obžalovaná vyskočit, anebo skutečnost, že otec dítěte jako první, ještě před závěry biomechanického posudku, popsal, jak se tragédie stala, a požadují, aby žena byla zproštěna viny.

Na nepříčetnost to neuhraje

Soudní znalec v oboru psychiatrie (a primář psychiatrického oddělení budějovické nemocnice) Jan Tuček potvrdil, že L. P. má smíšenou poruchu osobnosti trvalého charakteru, zároveň ale řekl, že závažnou duševní poruchou netrpí a že je prakticky vyloučeno, že byla v době vraždy nepříčetná. „Její výpadek paměti bezprostředně před událostí a během ní lze vysvětlit stresovou reakcí i pádem,“ řekl. „Ostré hranice výpadku svědčí o tom, že došlo k disociaci čili vyštěpení nepříjemného děje, který si nechce pamatovat. Ale jde o děj nevědomý, nikoli vědomý.“

Čin mohla spáchat v afektu, ale ne v tzv. patickém afektu, což by ji zbavilo trestní odpovědnosti. „Naše role ale nebyla určit, kdo je vinen nebo nevinen,“ dodal. L. P. podle něj není nebezpečná ani agresivní a není třeba ji nařídit ochrannou psychiatrickou léčbu.

Znalec v oboru biomechaniky Zdeněk Horák řekl, že chlapečka někdo vyhodil poměrně velkou silou z okna a že obžalovaná pak nejspíš vyskočila z okna zády napřed. Připustil ale i možnost, že ji někdo mohl strčit – v tom případě by ona musela stát v okně čelem do místnosti a někdo by ji strčil do horní poloviny těla. „Troufnu si ale vyloučit zavinění další osoby, na těle obžalované se nenašly žádné známky po obraně,“ upozornil během výslechu.

Státní zástupce v závěrečné řeči shrnul obžalobu: „Na těle obžalované se nenašly žádné známky zápasu, na vnějším parapetu okna byla nalezena její DNA a otisk části jejího těla,“ uvedl hlavní indicie, které by měly vést k jejímu odsouzení. Měla jednat v úmyslu přímém a naplnit tak skutkovou podstatu trestného činu vraždy s trestem odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem, protože ji spáchala na dítěti mladším patnácti let. Polehčující okolností může být to, že vedla řádný život, přitěžuje jí, že čin spáchala na bezbranné osobě a jde o vysoce společensky škodlivé jednání. Navrhuji trest v polovině zákonné trestní sazby a pobyt ve věznici se zvýšenou ostrahou.“

Zmocněnec pozůstalých ve své řeči zpochybnil výpovědi kamarádů obžalované s tím, že jsou účelové, mají jí pomoct a jsou na hranici křivé výpovědi. Ti popisovali, že jim říkala, že se k ní M. P. choval nehezky, měl ji dokonce znásilnit a vyvíjet na ni neustálý nátlak, aby byla s ním. Měl jí i říct, že když ji nemůže mít on, radši ji zabije. Naopak trvalou snahu otce dítěte M. P., aby se k němu a synovi obžalovaná vrátila, vyzdvihl jako něco pozitivního. „Velmi ji miloval ji a snažil se, aby se vrátila,“ řekl. „Ona to ale považovala za nátlak.“ Zmínil i to, že obžalovaná žádala u policie o ochranu před M. P., a také to, že se měl vloupat do její chatky, podle M. P. si tam ale jen šel pro své věci. Měl tam i umístit lebku kozy. Okresní soud tento případ řešil jako nebezpečné vyhrožování, poslal ho ale k přestupkovému řízení.

Obhájce navrhl zproštění obžaloby, nejsou přímé důkazy

Ke slovu se pak dostali i oba obhájci L. P., Josef Dusil a Jaroslava Krybusová. „Žádný z důkazů neusvědčuje L. P., že to byla ona, kdo chlapce vyhodil z okna. Ona si na to nepamatuje, což potvrdili znalci,“ řekl Josef Dusil. „Neexistuje o tom žádný přímý důkaz a nepřímé důkazy nevytvářejí ucelený kruh, který by vedl k přesvědčení, že to byla ona.“

Pak upozornil na to, že posudek forenzní biomechaniky byl vypracovaný až v únoru 2019. Až tehdy bylo poprvé řečeno, že nešlo o skok matky s dítětem v náručí, ale že dítě někdo vyhodil a pak skočil. „To zcela vyvrací vinu obžalované,“ myslí si. „M. P. píše zprávu: vím, že M. Byl prvního, vyhodila ho, pak skočila za ním. To ale nemohl nikdo vědět, tedy skoro nikdo. Jak to mohl vědět? O takové verzi v té době nikdo nemluvil.“

Na okně se nenašla DNA obžalované

„Při ohledání místa činu se na rámu okna ani na kličce nenašly žádné otisky ani DNA L. P., jen na vnějším parapetu. Těžko se mohla na okno ve výšce 870 mm nad zemí dostat, aniž by se rámu a vnitřního parapetu dotkla. Jak je to možné? Stopy mohl někdo odstranit,“ nadhodil Josef Dusil.

Pak zmínil i dětskou plenu, která po události překrývala otisk zadku obžalované. „Tu by při pádu strhla sebou, to se ale nestalo.“ Dále se měl otec v nemocnici ptát na výsledky předoperačního vyšetření. „Proč by někoho měl zajímat stav před operací?“

Na závěr své řeči řekl, že pouhá možnost nebo pravděpodobnost, že to udělala, nemůže vést k verdiktu vinna a soudce vyzval ke zproštění obžaloby.

Když trest, tak za zabití, ne za vraždu

Jaroslava Krybusová, druhý z obhájců, zase upozornila na to, že soud neví vůbec nic o osobě otce, jen to, že se nikdy nesmířil s rozchodem. „Motiv obžalované, to jsou pouze spekulace, já ale mohu směle tvrdit, že motiv vlastně chybí, ačkoli znalci připouští, že šlo o odvetu,“ vysvětlila. „Byla vystavena dlouhodobému tlaku otce, připouští, že mu podlehla.“ Nejde podle ní zjistit, co se té noci stalo. Podle ní by soudci, pokud ji nezprostí viny, vraždu měli překvalifikovat na zabití. „I tento trestný čin je úmyslný, může být spáchán i v náhlé afektivní reakci, ve strachu či zmatku.“

Poslední slovo měla obžalovaná

„Je pro mě obtížné a složité tu poslouchat detaily a průběh této tragické události, snažím se to nějakým způsobem zpracovat,“ řekla L. P., když dostala poslední slovo před vynesením verdiktu. „Vzhledem k tomu, že si nepamatuji, co a jak se stalo, a tento čin i myšlenka na něj jsou mi natolik odporné a odpuzující, že nevěřím, že bych něčeho takového byla schopna. Malý už tu není, ta bolest se slovy vyjádřit nedá, a to platí pro mě i pro rodinu. Nikdy se s tím nesrovnám, i když nevím, co se stalo.“