Díky Jordánu měl konečně Tábor dostatek vody na dosah, a přesto trval starý problém – jak vodu dostat na skalnatý kopec do města? Poradil si s tím stavitel Jan, jehož profesi se tehdy říkalo vody vuodce a rurmistr či rúrmajstr, později reurmaystr generalis.

Roku 1508 postavil pod hrází důmyslné čerpadlo. Využil spádu vody, která v jeho stroji poháněla dřevěné vodní kolo. Otáčelo se pomocí třikrát zalomené hřídele na jednom konci, přičemž páky na druhém konci opět pomocí ojnic kolmo postavených zdvíhaly písty tří výtlačných pump. Pracovní válce pump byly bronzové a výtlačné potrubí olověné. Všechny další části stroje Jan vyrobil ze dřeva.

Pro vedení potrubí vzhůru do města nechal vysekat ve skále štolu. Vedla na současné Tržní náměstí ke staré vodárenské věži, jež stojí dodnes. Potrubí celkově měřilo asi 52 metrů a překonávalo 32 metrů výškového rozdílu. Janovo čerpadlo sloužilo až do roku 1569, kdy bylo postaveno nové, avšak stejné konstrukce. Během následujících tří staletí ho Táborští nechali mnohokrát od základu opravit, až ho roku 1873 nahradili dokonalejším celokovovým čerpadlem. Staré čerpadlo se pak prý povalovalo v táborské vodárně až do první světové války, kdy vzalo za své.

Staviteli Janovi pomáhal Matouš Zych ze vsi Záchod. Byl mlynářem a zároveň se věnoval profesi rurmistra. Jordán mu sice zatopil mlýn pode vsí, ale Zychovi to nevadilo, jelikož podíl na výstavbě údolní nádrže sliboval dobrou odměnu. V té době už lidé v Táboře hojně vařili pivo a používali k tomu vodu právě z Jordána. Z každé várky odváděli městu poplatek, z něhož konšelé slíbili pravidelnou výplatu i Janovi a Zychovi.

Jan dostával z každého varu český groš až  do konce svého života a života své manželky Magdaleny. Vyplácení pak mělo doživotně přejít na jejich syna Jindřicha.

Janova rodina nejspíš dostávala peníze podle dohody. Hůř to dopadlo s potomkem Matouše Zycha. Pro mlynáře budování vodního stroje představovalo takovou příležitost, že se do něj rozhodl i sám investovat. Z vlastní kapsy do stavby vložil šedesát kop grošů. Představitelé Tábora s ním uzavřeli smlouvu, že i on bude dostávat pravidelné výplaty z várek piva, s povinností, že zůstane městským rurmistrem. Provize pak měly přejít na jeho syna i vnuka.

Zychův syn se jmenoval Václav zvaný Poněšický. Také on se věnoval profesi rurmistra a stavěl stroje pro dopravování vody do těžko dostupných míst. Po smrti jeho otce mu však Táborští přestali vyplácet provize, jak o tom svědčí stížnost, kterou podal k samotnému císaři roku 1567.

V té době se vrátil z pracovních cest a ucházel se v Táboře o stálou práci. Asi už se chtěl nastálo usadit. Táborští ale měli jiného rurmistra. Poněšický je tedy požádal, aby mu začali vyplácet provize z várek piva jako za časů jeho otce. Do toho se však konšelům nechtělo. Nabídli jediný tolar týdně. To bylo pro Poněšického směšné. Namítal, že dříve jejich rodina dostávala týdně tři až čtyři kopy. S konšely se nakonec nedohodl a vyplácení po tolaru se zklamaně vzdal. Místo toho chtěl vrátit oněch šedesát kop, jimiž se jeho otec podílel na stavbě vodního stroje. Nedostal nic, a proto sepsal svoje trápení císaři. Požádal ho, ať Táborským nařídí, aby mu vrátili otcovu investici. O tom, jak to dopadlo, prameny mlčí.

Mimochodem, roku 1594 táborská obec vybírala z každé várky piva už po čtyřech kopách. Pokud v té době Poněšický ještě žil, nejspíš při každém pomyšlení na lakomé konšely zaskřípal zuby . . .

Josef Musil