Jméno prvního československého prezidenta znovu naplno ožilo s pádem komunistického režimu, kdy se na něj často odvolávali novodobí politici. A vzpomínali i občané, byť přímých pamětníků tatíčka Masaryka už moc nežije. Svůj pohled na člověka, jenž stál u zrodu demokracie, nám sdělil Zbyněk Suchomel z Chotovin, který se historií dlouhodobě zabývá.

Většina neřekne jinak než tatíček Masaryk. Byl skutečně obyčejnými lidmi milován bez výhrad?
Řekl bych jak kde a jak kdy. Československo se zrodilo jako stát s mnoha problémy, národnostními i ekonomickými, takže v etnicky homogenním Táboře byl Masaryk v roce 1919 asi tatíčkem, avšak v etnicky rovněž homogenní, ovšem německé Kadani, spíše nikoli. V březnu 1919 tam na náměstí po kulometné palbě čs. vojáků do demonstrantů zůstalo ležet 26 mrtvých a sto těžce zraněných včetně žen a dětí. Podobně i jinde v pohraničí. Ani Maďaři a Poláci k němu nepřilnuli. Slováci pak mu vždy vyčítali jeho příklon k husitství a volnomyšlenkářství. Tatíčkem taky asi nebyl ani pro radikální levici, ani pro české fašisty.

Kdy jeho obliba v zemi utrpěla nejvíc šrámů?
Dost jeho obliba upadala za ekonomické krize a terčem kritiky byl i pro setrvávání ve funkci navzdory věku a zdravotnímu stavu. Češi se zachovali jako obvykle: vtipy po hospodách, ironické popěvky. Ovšem jeho smrt zase Čechy sjednotila. Řekl bych, že to bylo asi jako s Václavem Havlem, oba měli nepopiratelné charisma, morální integritu, výjimečný intelekt a zásluhy o významný dějinný zvrat. Názory na oba byly či jsou vyhraněné, až extrémní, včetně různých kryptických teorií „jak to bylo doopravdy". Od Masaryka však máme větší dějinný odstup, Němci i Slováci už s námi nejsou a většina jeho odpůrců zmizela v historii. A nakonec usilovná snaha komunistů prezentovat ho jako buržoazního vraha dělníků, vyvolala jako obvykle opačný extrém. Tedy jakousi Masarykovu dnešní nedotknutelnost, navíc vtělenou do zákona.

Jaký měl vlastně Masaryk vztah ke staré monarchii?
Nikdy jsem s ním o tom nemluvil, ale kacířsky se domnívám, že paradoxně v zásadě kladný. Pro republikánskou formu státu se rozhodl až dosti pozdě, spíše pod tlakem republikánské Francie a Spojených států. On osobně převzal jakási prerogativa regis či vnější monarchické znaky – sídlo na Hradě, portréty na známkách, ve školách a úřadech, Hradní stráž a prezidentská standarta, letní sídlo v Lánech, oblek vojenského střihu, který mu znamenitě slušel, když na bělouši přehlížel pochodující vojska ( jezdit začal až v 66 letech). Prostě hotový stařičký mocnář. Národ měl to, nač byl ostatně zvyklý v předcházejících desetiletích – objekt úcty a respektu, ovšem i ironie, která se od té „mocnářské" příliš nelišila.

Masarykova první republika je dnes jen opěvována, byla opravdu tak ideálním státem?
Dnes by se jevila jako stát spíše autoritativní – demokraticky vypadala zvláště ve srovnání s okolními diktaturami. Systém vládnutí byl dosti neprůhledný a odpovídal spíše koalici určitých mocenských zájmů než výsledkům voleb. My jsme po roce 1989 řadu věcí převzali, protože po přerušení kontinuity jsme zapomněli na chyby systému. Já mám teď pocit jakéhosi déjà vu, jako bychom se v jakémsi dvacetiletém cyklu vrátili opět do dnů konce Masarykovy republiky – selhávání elit, morální relativita, neúcta k zákonu a pravidlům, politický marasmus, averze vůči tradičnímu parlamentarismu a stranictví, pokusy o mimoparlamentní a mimoústavní autoritativní vládnutí, volání po vládě silné ruky, rasové spory, nestabilní vlády, intelektuální nemohoucnost a ideová vyčpělost. Víte, ona totiž ta první republika, jakkoli si to nepřipouštíme, se zhroutila nikoli nějakou vnější zradou, ale zevnitř, sama. A ta efemérní druhá republika se snaživým antisemitismem a totalitními prvky řízení státu nasvědčuje, že půda pro všechny další totality byla již dobře připravena…