Voršilky v tom byly nevinně, říká malíř z Ústí

Bylo to ale trochu jinak, než se psalo. A už vůbec se nepsalo 
o tom, jak se tento rodák ze Sezimova Ústí dostal k malování. Mohl totiž skončit v tělocvičně s píšťalkou v puse.

Když na internet zadám vaše jméno, vyjede plno zpráv o voršilkách, které vám zcenzurovaly výstavu. Nikde jsem ale nenašel nic o vašich výtvarných začátcích v Sezimově Ústí. Jak to?
Protože jako kluka v Sezimově Ústí by mě vůbec nenapadlo, že budu malovat. Hrál jsem tenis, myslím, že na dobré úrovni, a připravoval se na sportovní dráhu. 
A k těm voršilkám – ony mi tu výstavu necenzurovaly, bylo to trochu jinak.

K tomu se ještě dostaneme. Tím sportem jste mě překvapil. Já myslel, že jste v nějakých patnácti chodil na výtvarku do „lidušky" k panu malíři Valterovi.
V patnácti? To jsem studoval v Táboře na střední ekonomické škole. Vybral jsem si ji, protože mi připadala na studium nejjednodušší. Potřeboval jsem mít hodně volného času, abych mohl sportovat. Po maturitě jsem chtěl jít na tělovýchovný institut do Prahy.

Čím jste tedy chtěl být v životě?
Učitelem tělocviku. Mít 
v puse píšťalku a dlouhé prázdniny. Naštěstí mě na institut nevzali, i když jsem přijímačky udělal.

Takže vás čekala vojna a tam by se sport dal dohnat. 
Ale tam se mi vůbec nechtělo. Rychle na nějakou vysokou školu. V novinách jsem si přečetl, že volná místa jsou ještě na chemicko-technologické v Praze. Můj taťka je chemik, tak mi dohodil svého známého ze Silonky, aby mě rychle připravil na přijímačky. Přijali mě, jenže ta škola, to opravdu nebylo pro mě, nic mi to neříkalo. Celý den jsme byli v laboratoři, tam to smrdělo, mě z toho bolela hlava, vůbec jsem nevěděl, co vytvářím 
a co z toho vznikne. Vždycky jsem si pak od spolužáků něco odsypal, abych mohl pedagogovi ukázat, že mám nějaký vzorek. A když už tam kluci nebyli, tak jsem něco seškrábal na podlaze. Vydržel jsem to rok a půl. Pak jsem to zabalil a sám se přihlásil na vojnu, abych ji měl brzy za sebou.

To je jako ze Švejka…
Skoro. Už jsem taky byl starší než ostatní záklaďáci 
a vedle kasáren jsme měli blázinec. Narukoval jsem totiž do Jihlavy.

Jak jste to snášel?
Docela dobře. Jen jsem se moc nevyspal. V našich kasárnách se pořád opravovaly tanky, obrněná vozidla a takové věci. Já jsem ale antitechnický typ. A tak mě pořád dávali do nočních služeb. Obden jsem seděl u stolku na rotě a přemáhal spánek.

To znám, měl jsem to podobné. Spánek jsem přemáhal kouřením cigaret značky Start.
Já vytáhl papír, tužku 
a kreslil jsem si. Výtvarka mě na základce bavila, ale nenapadlo mě, že bych se tomu mohl víc věnovat. Ani bych na to při svém sportování neměl čas. A teď jsem měl času plno a okolo byl klid, noc. Začalo mě to tolik bavit, že jsem si pořídil i barvy a maloval jsem na sololit. Ráno jsem měl obraz hotový. V té chvíli přicházel na kontrolu dévéťák a vynadal mi, že jsem si maloval, místo abych bděl nad bezpečností vlasti. 
A že jsem umatlal stůl barvami. Nakonec většinou řekl: „Když tak rád maluješ, jdi malovat espézetky na vejtřasky. A pak oprav nápisy na nástěnkách."

Nic lepšího ho nenapadlo, jak využít vašeho talentu?
To napadlo záklaďáky. Maloval jsem klukům třístovky, taková ta parte, že za tři sta dní půjdou do civilu. Mazáci mi nosili fotky svých holek 
a chtěli, abych jim podle nich namaloval portréty. Najednou jsem byl docela žádaný.

A co si z toho udělat živnost?
Pozor, jsme pořád ještě 
v socialismu a navíc na vojně. Spíš mě napadlo, že bych měl malovat něco hodnotnějšího než holky mazáků. Zkusil jsem udělat na sololit kopii barokního portrétu. 
A ještě jsem měl odvahu poslat ho do nějaké armádní soutěže tvořivosti. Obraz se dostal na celoarmádní výstavu v Olomouci. V té chvíli mě malování opravdu chytlo. Těšil jsem se, až vojna skončí a půjdu na výtvarný kurz.

Kolik vám bylo, když jste začal vážně malovat?
Čtyřiadvacet. Dost pozdní začátečník. V Praze jsem si našel kurz grafiky. Tam mi někdo řekl, že chodí ještě na kurzy kresby, figur a aktů. Toužil jsem to všechno umět a přihlásil jsem se tam taky. Ocitl jsem se mezi lidmi, kteří se připravovali na přijímačky na Akademii výtvarných umění. O víkendech jsme jezdili malovat do plenéru, měli jsme dobrou partu a já si uvědomil, že v takovém prostředí je mi dobře. Dveře do něj otevírá právě výtvarná akademie.

Čím jste se v té době živil?
Pracoval jsem v Kotvě 
v plánovacím oddělení. Pracoval bych tam asi dodnes, protože sám od sebe bych se neosmělil přihlásit na výtvarnou akademii. Myslel jsem, že musím mít střední odbornou školu výtvarného zaměření. Ale spolužáci mi řekli: „Ne, na to ti stačí, že máš maturitu." A tak jsem se připravil na přijímačky 
a udělal jsem je. Jenže mě nepřijali. Protekční škola. Naštěstí přišla sametová revoluce. V jednadevadesátém jsem zkusil přijímačky znovu. Už mi bylo osmadvacet 
a říkal jsem si: Teď, anebo nikdy. A ono to vyšlo. Byl jsem sice už poněkud starší student…

Aspoň jste měl kolem sebe mladé spolužačky.
A víte, že ani ne? Do našeho porevolučního ročníku vzali hodně lidí, kteří se za socialismu nemohli dostat na studium z politických důvodů a ti byli ještě starší. Věk mezi námi nehrál žádnou roli, byla tam tvůrčí atmosféra.

U koho jste studoval?
U Bedřicha Dlouhého, malbu. Nic nám neslevil. Držel nás u obrazu tak dlouho, dokud jsme ho nedokončili do nejmenšího detailu. Jsem mu za to vděčný, protože přesně tohle se mi pak hodilo, když jsem si vytvořil svůj styl. Na rok jsem pak jel na stáž do San Francisca. Chtěl jsem poznat, jak se učí jinde.

Jaký je rozdíl ve výtvarném školství v Americe a u nás?
Já tam studoval na takové polostátní škole, kde se ale 
i tak dost platilo za studium. Proto studenti chtěli co nejvíc školu využít. Byli tam pořád, hned od rána. Nejzajímavější tam byly prezentace. Každý se musel naučit prodat sám sebe, aby jednou uspěl na trhu. Jakmile namaloval několik obrazů, učitel na něj ukázal: „Teď nám řekni, co děláš a proč se na to mají ostatní koukat." Spolužáci mu pak dávali otázky, ptali se úplně na všechno, co je napadlo, ptal se i učitel, a mladý malíř se musel obhájit a prosadit svoji tvorbu. Tyhle prezentace už na akademii děláme, ale k velkým diskusím 
a obhajobám jsme se ještě nějak nedostali. Máme asi jinou mentalitu.

Je americký přístup lepší?
Měli bychom se jím inspirovat ve smyslu sebeprosazení, ale taky bychom si měli podržet určitou pokoru.

Teď jste promluvil jako pedagog.
To je fakt. Já chtěl být původně učitelem tělocviku 
s píšťalkou a nakonec jsem se stal učitelem malby se štětcem. Když jsem se vrátil ze San Francisca, nastoupil jsem k profesoru Aleši Veselému, abych poznal i jiný přístup. Byl jsem u něj tři roky, takže celkem jsem studoval na akademii sedm let. Tehdejší rektor Milan Knížák prohlásil, že kdo chce, může sedm let studovat. Mnozí jsme toho využili.

Pracoval jste pak někdy na volné noze?
Ne. Jsem na akademii pořád. Když jsem končil studium, hned mi dali nabídku, abych tam vyučoval. Baví mě to, protože jsem pořád v kontaktu s novými nastupujícími generacemi malířů a současným uměním.

Máte čas na volnou tvorbu?
Mám. A hlavně na ni mám klid. Škola mi dává i určitou finanční jistotu, můžu malovat opravdu svobodně…

A jsme u svobody, kterou nějak nepochopily voršilky. Přelepily místa na vašich obrazech, která vyhodnotily jako necudná. Copak je možné zasahovat do obrazů zavedenému umělci?
Jsem rád, že můžu popsat, jak to bylo. Stalo se to v době, kdy jsem začal malovat na jiné téma. Do té doby jsem dělal hlavně kompozice, které se skládaly z velkého množství brouků. Mělo to úspěch, lidem se to líbilo, ale já už pak cítil, že jsem vyjádřil, co jsem potřeboval, a měl bych se posunout dál. Z brouků jsem se rozhodl věnovat jen jednomu, brouku Pytlíkovi. Namaloval jsem si ho po svém, jako takovou vzpomínku na původní ilustrace Ondřeje Sekory. Na mých obrazech brouk Pytlík prochází současnou dobou a právě svou přítomností ukazuje na absurdnost různých situací. A tak se stane, že se objeví třeba i u nahé motorkářky 
s roztaženýma nohama. Podobné fotky přece vidíme kolem sebe každou chvíli na novinových stáncích.

No dobře, ale dávat takové obrazy na výstavu v objektu, který patří církevnímu řádu… Průšvih jste musel předpokládat.
Nepředpokládal. Galerista z Nové síně ve Voršilské ulici mě oslovil sám. Náhodou se jim tam uvolnilo místo, měli volný termín a potřebovali ho zaplnit. Bylo to hodně narychlo a já měl zrovna připravený cyklus s broukem Pytlíkem. Galerista nevěděl, co zrovna maluju, a já zase nevěděl, že Nová síň se nachází v objektu, který taky patří voršilkám.

A co spekulace, že jste tam takové obrazy dal schválně, abyste se zviditelnil díky aféře?
Ty spekulace ke mně došly taky, ale s tím jsem do toho nešel. Měl jsem prostě připravený cyklus a odvezl jsem ho na výstavu, jako to dělám už léta. Ještě jsem předtím mluvil s galeristou a ten hlaholil: „Ano, přijeďte, já vaše obrazy znám." Navrhoval jsem mu: „Podívejte se ke mně do ateliéru, já teď mám nové věci," ale on tvrdil, že moje obrazy perfektně zná.

Kdy se tohle stalo?
Hned po Vánocích 2009. Přijel jsem tam, vynášel jsem obrazy z auta nezabalené, protože některé byly ještě mokré. Galerista stál ve dveřích, oči vytřeštěné, a já myslel, že dostane infarkt. „Co to je?" zaúpěl. „Já jsem myslel, že to budou brouci!" A já na to: „Vždyť jste říkal, že to znáte a že se ani nepotřebujete podívat do ateliéru. Říkal jsem vám, že to je nová tvorba." Zalapal po dechu: „Ale tohle jsem tedy nečekal…"

A on to tedy nahlásil voršilkám?
Kdepak. Měl hroznou hrůzu z toho, co by na to voršilky řekly a aby mu kvůli tomu nezrušily pronájem. Zároveň nechtěl vycouvat z domluvené výstavy. Koncem roku se konala vernisáž a všechny obrazy ještě byly odkryté. Žádné pobouření se nekonalo. Voršilky tam ani nepřišly.

Jak to víte?
No, já jsem tam jako součást akce pozval i hostesky. Byly oblečené do skoro průhledné látky, aby to dělalo dojem, že jsou „bez". Na látce byli jen vytištění moji brouci. V těchhle šatech roznášely víno mezi hosty. Nikdo z nás netušil, že jsme u voršilek. Jen galerista byl úplně brunátný. Když akce skončila, vzal černé kulaté samolepky a přelepil jimi místa, 
o kterých si právě myslel, co by si o nich mohly myslet voršilky. Bál se, že se tam některá přijde podívat.

A řekl vám to?
Ne, řekli mi to novináři. Zavolali mi, že byli na výstavě a mám tam přelepené obrazy. Proč prý to dělám? To se bojím vystavovat? Hned jsem běžel do galerie a tam to vidím. „Co tohle je?" Kustodka povídá: „No, to pan ředitel tady takhle dal. Oni už tady byli novináři a taky se divili a říkali, jak je to možný, že si to tady ten autor takhle přelepuje…"

Takže voršilky se to možná taky dozvěděly až z novin?
Ano. Voršilky v tom byly úplně nevinně. Nic mi nezakázaly.

A co návštěvníci? Neohradili se, že někdo cenzuruje díla?
Nikdo se neohradil. Koho by napadlo, že by dneska mohl někdo někomu cenzurovat obrazy? Všichni si mysleli, že ty přelepky jsou záměr. S galeristou jsem se nemohl domluvit, tak jsem sbalil obrazy a odvezl je. Tím výstava skončila. To je celé.
Vy ale máte na rozdíl od vyplašeného galeristy smysl pro humor. Nenapadlo vás celou situaci nějak výtvarně využít?
Jasně. Namaloval jsem několik obrazů a udělal jsem na nich černé puntíky. A protože se všude psalo, že za ty puntíky můžou voršilky, namaloval jsem ještě obraz, jak jedna z voršilek obnažuje ňadro a brouk Pytlík z toho omdlívá. Tímhle plátnem začínala nová výstava a za ním následovaly ty s puntíky. Nechyběl ani originál s nahou ženskou na motorce. Před něj jsem zavěsil na silon puntík 
z umělé hmoty, aby zakrýval oblast dámského přirození. Na puntíku byl nápis Cenzurováno. Kdo chtěl, mohl do něj cvrnknout a podívat se na to, co ho láká.
Vlastně jste měl štěstí, že tyhle obrazy s broukem Pytlíkem prošly bez pokuty. Oni se taky mohli ozvat dědicové díla Ondřeje Sekory…
A oni se taky ozvali. Najednou mi přišel e-mail od jejich právničky. Že jsem použil Sekorovu postavu a že za to budu platit. Odpověděl jsem dlouhým dopisem, ve kterém jsem zabrousil do dějin umění a vyjmenoval jsem případy, kdy umělec ve svém díle citoval dílo jiného umělce. Citace je v umění možná. Já navíc Pytlíka nenamaloval přesně, je to jen taková osobní vzpomínka na tuhle postavičku. Jenže pak jsem se bavil s jedním právníkem a ten připustil, že kdyby došlo ke sporu, mohl bych ho ve finále prohrát.

Jak jste se tedy domluvili?
Po několika telefonátech řekla, ať už to víckrát nepoužiju a ať neprezentuju kolekci obrazů s broukem Pytlíkem.

Sekora zemřel v roce 1967, autorská práva platí sedmdesát let, takže brouka Pytlíka budete moci kompletně vystavovat až 
v roce 2037. To datum bychom mohli předběhnout tím, že prozradíte, na čem pracujete teď.
Od etapy s broukem Pytlíkem jsem vytvořil několik tematicky odlišných cyklů, ale brouci jsou mi asi osudem. Teď jsem začal používat strukturu rastru. Maličké plošky v podobné barvě, jedna vedle druhé, a z nich postupně vychází něco reálného, jako když si člověk vyvolává vzpomínku. Není divu, že z těch rastrů mi zatím vystupují i brouci.

No vidíte, takovéhle obrazy vám nikdo přelepovat nebude!
To je pravda. I když – nevíte, co mi z toho ještě v budoucnosti vystoupí. Abyste se nedivil. (smích)

Autor: Josef Musil