Knížka O letadélku káněti byla součástí povinné četby asi v každé škole. Hltali ji především kluci, málokterým ale láska k létání vydržela až do dospělosti. To se ale určitě netýká Matouškových z Plané nad Lužnicí, kteří pilotáží i stavěním vlastních modelů letadel doslova žijí.

Jak jste se k letadlům dostal? Dovedl vás k tomuto koníčku někdo z rodiny?

Milan st.: Vůbec ne. Jednou, když jsem byl na pionýrském táboře, jedno odpoledne přijeli modeláři a předváděli motorové modely. Uchvátilo mě to a od té doby se o letadla zajímám. Protože jsem bydlel v Košíně, přišel jsem nějak na to, že se na letišti na Všechově modeláři schází. Vždycky jsem sedl na kolo a jezdil se na ně dívat.

Jaká letadla máte? Lepíte malé modely nebo jste spíše na letouny, které jsou funkční?

Milan st.: Postavené modely, které máme doma, jsou většinou po tchánovi. Já jsem spíš na ta dřevěná a motorová letadla, která skutečně létají.

V kolika letech jste začal?

Milan st.: Kolem 10 let, to se nabíralo do kroužku modelářů. Rodiče byli rádi, že se nikde neflákám a něco tvořím. Taky doufali, že se něco naučím jak rukama, tak hlavou. Je toho docela hodně, hlavně elektrika, mechanika, hodně mě to naučilo. Teď třeba létají s opravdu velkými modely malé pětileté děti, to ovládání není tolik složité. Naučí se to rychle, protože se nejdříve učí na simulátoru na počítači, aby pak na louce nerozbily ten drahý model. To ovládání se klasicky zapojí do počítače a tak se to pilot naučí. Venku je to pak samozřejmě o něčem jiném. Fouká vítr, vypadá to trochu jinak, ale ten základ člověk nebo dítě už má, a když se snaží, nakonec se to naučí. My tuhle možnost neměli, museli jsme si vyrobit model sami ze dřeva, což trvalo třeba tři měsíce, a když jsme ho při létání rozbili, nelétali jsme, dokud jsme si ho zase neopravili. Byl to pokus omyl.

Kdy jste si tedy pořídil své první letadlo? Dalo se již v té době koupit hotové?

Milan st.: Kdepak, to jsme si museli všechno postavit vlastníma rukama. To nebylo nic v krabicích jako dnes. Začínali jsme s maličkými dřevěnými házecími letadly. Chodil jsem do kroužku modelářů, kde byla dílna na dřevěné modely. Začal jsem házecími modely, a pak už jsem dělal větší a větší. V mládí jsem i soutěžil, ale teď už ne. Řízená letadla byla tehdy problém, technologie teprve začínaly. Metylové motůrky na benzin byly, ale nebyl přístup k palivu, to leda po těch lidech v kroužku, kteří dozávodili a něco jim zbylo. Ta házedla jsou kumšt, musí vydržet třeba i dvě minuty ve vzduchu.

Když je hodíte z nějakého vyvýšeného bodu?

Milan st.: Ne, klasicky z ruky třeba na louce. Chce to hodně trpělivosti při výrobě a pak dobré počasí. Když chytíte teplý proud vzduchu, tak to létá skoro samo. Letadlo musí být samozřejmě dobře vyrobené. Já právě na těch větroních začínal. Jedno z prvních letadel na ovládání mě potom stálo asi tři tisíce.

Může takhle modelařit každý? Stačí si jen koupit letadlo a jít s ním někam létat?

Milan st.: Dnes už ano, dříve byla třeba určitá vůle a zapálení, protože to bylo hodně pracné a byla potřeba trpělivost. Teď už můžete zajít do obchodu, koupit model a jít na louku. Je to špatné v tom ohledu, že třeba ti mladí, když teď začínají, nemají k letadlům takový vztah, protože je do ruky dostanou hotová, a když je rozbijí, nepřijde jim to jako taková tragédie. Já se snažím svého syna učit, aby k tomu měl vztah. Když něco rozbije, řeknu pojď, opravíme to. On pak vidí, kolik je na tom práce, a je na letadla opatrnější, zachází s nimi ohleduplněji. Opravy všeobecně zaberou hodně času. Na to je báječný vrtulník, ten když spadne, rozeberete ho, vyměníte, co je špatně, a jedete dál. Opravit letadlo není jen tak. Když máte v křídle byť jen malou díru, vítr vám pak model ve vzduchu roztrhne. Vždyť ta letadla létají 80 kilometrů za hodinu, třeba konkrétně ta co máme my. Jsou ale i taková, která letí 300 kilometrů v hodině, a to je neuvěřitelný fofr. To je umění pilotovat, a ani to moc nejde, jak je to rychlé. Když letadlo spadne a někomu ublíží, je z toho obrovský problém. Jsme kvůli tomu i pojištění, protože to je velké riziko.

K modelaření se přes tátův koníček dostal i syn Milan, kterému létání učarovalo už v útlém věku. Raději než větroně má ale akční motorové modely. Jednou by chtěl získat dvoumetrovou maketu legendárního druhoválečného letadla.

Jaké byly vaše začátky?

Milan ml.: Já jsem začal díky tátovi, už ve čtyřech letech. To jsem dostal malé autíčko a zkoušel jsem, jak funguje ovládání, co to zkrátka umí a jak se to chová. Letadla mě zajímala vždycky, hlavně po technické stránce. Přes autíčko jsem se dopracoval k letadlům, ta jsem neskládal, jen řídil, ale teď už se snažím i je stavět.

Zkoušel jste se účastnit i nějakých soutěží?

Milan ml.: Byl jsem dvakrát na soutěži, zkusil jsem si to, ale žádné úspěchy zatím nemám. Nijak mi to ale nevadí, protože mám létání moc rád, takže se určitě odradit nenechám. V zimě budou další závody na letišti na Čápově dvoře, kam se chystáme i s tátou.

Létá se vám jinak v létě a v zimě?

Milan ml.: Určitě to vliv má. Rozlišujeme teplý a studený vítr. Úplně zjednodušeně se dá říci, že teplý vzduch vynese větroně nahoru a studený ho spíš odfoukne stranou.

Milan st.: Oni to pořádají spíše na jaře a na podzim. Je to schválně kvůli tomu, abychom jim nezplundrovali pole, jak běháme pro letadla (smích).

Docházíte do nějakého kroužku? A máte nějaký sen, co se týče letadel?

Milan ml.: Stavím dřevěná letadla na modelářském kroužku v Sezimově Ústí. A co se týče snů, mám jeden velký. Miluju historická letadla a mým snem je postavit si plně funkční letuschopné dvoumetrové letadlo Spitfire z druhé světové války. Ale profesionálním pilotem bych být nechtěl.

S tátou se o letadla dělíte, a nebo máte každý svoje?

Milan ml.: Letadla rozdělená nemáme, používáme všechno, jak se dá.

Milan st.: Hangár máme společný. Někdy je to ale spíš tak, že každý létáme se svým a pak jak se to postupně rozbíjí a opravuje, tak si půjčujeme a vyměňujeme i mezi sebou (smích).

Vášeň k létání má i manželka Milana Matouška Petra. Lásku k letadlům zdědila po svém otci Janu Douděrovi. Na pilotování se ale necítí, k letadlům má totiž úctu.

Takže letadla jsou součástí celého vašeho života?

Petra: Dalo by se to tak říci. Já mám letadla ráda, vyrostla jsem mezi nimi, protože můj tatínek tyhle plastikové modely vyráběl. Jezdila jsem se s ním dívat i na Ruzyni, na dopravní letadla.

Nebojíte se o syna a manžela?

Petra: Tenhle koníček podle mě není nebezpečný, musí ho ale samozřejmě dělat lidé, kteří se správně a zodpovědně chovají. Líbí se mi, že to děti vede k trpělivosti a pečlivosti. Syn se hodně zklidnil od doby, co se tomu věnuje, má to i výchovný efekt.

Jezdíte s nimi na modelářské akce?

Petra: Jezdím a moc mě to baví. Jsou to super lidi, je tam parádní atmosféra.

Létáte i vy?

Petra: Já ne, mám k tomu veliký respekt, a ani jsem to nikdy nezkoušela. Je to hodně finančně náročný koníček, a kdybych začala létat ještě já, asi by to položilo rodinný rozpočet (smích).

Zmínila jste, že máte ještě dceru, zdědila také lásku k letadlům?

Petra: Ona k těmhle věcem moc netíhne. Ráda jede na soutěž, zkoušela to s vysílačkou, ale myslím, že k tomu nebude. Přemýšleli jsme ale, protože máme dvě figurky paragánů, že budeme závodit s nimi. Dají se totiž řídit. Naši kluci je vyhodí z letadla a vlastně každý ten parašutista je ovládaný model. Po vyhození rozbalí padák a potom ho díky ovládání směrujeme na cíl. Je to hodně populární hlavně v Německu. Kdyby šlo o tohle, tak si trumfneme, ale jinak nejspíš ne.

Myslíte, že umí třeba muži pilotovat letadlo lépe? Že v tomhle nejsou ženy tak dobré?

Milan st.: Rozdíl mezi piloty ženami a muži nevidím. Vezměte si třeba Anetu Bouškovou z Tábora, ta je vynikající pilot a je to ženská. Sice takových moc není, ale když už létají, tak to umí.

Autor: Veronika Gigalová