Výzvou k odpuštění hříchů končila dnes dopoledne farářka Církve československé husitské Eva Červená modlitbu za všechny oběti válečné hrůzy. U táborského popraviště jim pak vojáci z posádky vzdali hold salvou.

Jak ve své řeči zmínil starosta Jiří Fišer, sešli se na emotivním místě probarveném krutostmi. Na zdejším popravišti bylo za heydrichiády zastřeleno 156 lidí, ale nejen tito popravení jsou oběťmi, na které se nesluší zapomínat ani 70 let po válce. „Jsou události, které by nikdy neměly být zapomenuty. A je naší povinností je připomínat těm, kteří přijdou po nás. Neměli bychom zapomínat na statečné lidi, kteří si zaslouží naši hlubokou úctu. A s pietou si připomínat i místa, která jsou s jejich tragickými osudy navždy spojena. Právě stojíme na jednom z nich…," vyzval i ministr průmyslu Jan Mládek, který se pietního aktu zúčastnil.

Od 27. května 1942, kdy parašutisté spáchali atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, se popravy staly denní součástí života civilistů. V Táboře začaly 3. června, za měsíc tady zemřelo 156 lidí. „Tady na táborském popravišti zahynulo celkem 156 českých vlastenců, nevinných lidí z Táborska, Českobudějovicka a dalších míst jižních a středních Čech. Chtěl bych jim vyjádřit hlubokou úctu," dodal ministr Mládek.

Kdo se při státní hymně díval do očí veteránům války – Pavlu Vaňkovi, Vasilu Hajdurovi, Stanislavu Vodsloňovi nebo Ladislavu Janouchovi, viděl v nich radost i pokoru. „Ani nevíte, jakou pociťujeme radost, že můžeme oslavit sedmdesát let od konce války," ujistil Ladislav Janouch z Českého svazu bojovníků za svobodu.

Zdánlivý mír

I když se ve střední Evropě už 70 let neválčilo, svobodu si nelze nárokovat. Současné události jsou toho dokladem. „Svět se zbláznil: terorismu, události na Ukrajině, uprchlíci…," vystihl Jiří Fišer s příměrem, že Země už se na chování lidí nemohla dívat, a proto se před týdnem v Nepálu varovně zatřásla.

Stanislav Vodsloň z Tábora přišel také zavzpomínat. Patří k posledním přímým účastníkům květnového Pražského povstání. Na barikádu šel jako osmnáctiletý jinoch. Co mu projde myslí, když se dnes řekne konec války a svoboda?

„V prvé řadě to, co jsme prožili v květnu 1945, ale i to předtím, ještě z války. A že řada mých kamarádů a příbuzných skončila v koncentrácích a mnozí se nevrátili. To mi jde hlavou. A pak ten květen, kdy jsme toužili pomoct konci války. A když konečně přišel, tak už ani nevím, co mi běželo hlavou. Ale ať to bylo cokoli, pamatuju si, jak jsem byl strašně utahanej. Když jsem z barikád přišel domů, tak jsem lehl a spal. Matka říkala, že až do druhého dne, probudil jsem se desátého května. A pak se konečně začalo normálně žít…"

Na Táborsko vstoupili sovětští vojáci až 10. května před polednem. Vítaly je stovky lidí. Do Tábora příjížděli od Soběslavi a už u Černých mostů na ně lidé čekali. Další zaplnili náměstí,  generála Pěrvuchina a generála Konotopa vítal i novinář a spisovatel Ivan Olbracht.