Pohledný věžovitý vodojem stojí v polích mezi Senožaty a Haškovcovu Lhotou. Samotná oblast se nazývá Na Mokrém, vyjadřuje tak fakt hojnosti vody. Pozemek vlastní Státní statek Jeneč, jenž je nyní v likvidaci a majetku se zbavuje, vodojem patří Bechyni, Sudoměřicím, Březnici, Hodětíně, Haškovcově Lhotě a Černýšovicím.

„Před lety jsme opravili plášť, ale co s ním, nevíme," komentoval Jaroslav Matějka, starosta Bechyně, která má největší vlastnický podíl.

„Tento vodojem měl sloužit k akumulaci vody pro Senožaty a Haškovcovu Lhotu. Podle pana Josefa Vavřince už v 60. letech nebyl používán. Traduje se dokonce, že při napuštění vodojem tekl," říká ředitelka Vodárenského sdružení Bechyňsko Zdenka Sosnová.

Vchod do vodojemu je v současnosti zabetonovaný. „Byl odtud sice hezký výhled, ale pak se do něj začali stahovat bezdomovci a kvůli jejich bezpečnosti se vchod zazdil," doplnila Sosnová.

Vzhledem k tomu, že věžovitá nádrž stojí na mírně vyvýšených polích, kde širokodaleko veskrze nic není, byla by krásnou rozhlednou. „Chodili jsme tam tak před osmnácti lety s kamarády, to už byla opuštěná. Skrze žebříky a vyosené otvory se dalo vylézt až nahoru, kde je prostor na vodu. Tam se skvěle běhalo. Z nižších pater šlo skrz okénka koukat ven, výhled odtud byl opravdu nádherný," vypráví Pavel Klíma ze Senožat. „Rozhledna je sice jeden z nápadů, ale zatím je to spíše spekulace," dodal starosta Matějka.

Když navštěvoval současný lhotecký kronikář a bývalý starosta František Suchan školu, jezdil deset let denně kolem vodojemu. Podobně jako Pavel Klíma lezl s kamarády nahoru a kochal se výhledem. Později pak měl plány, co s nefungující vodárnou udělat. „Jediné, co by z toho šlo, je ona rozhledna. Postavilo by se u toho ubytování, motorest s parkovištěm, udělala by se příjezdová cesta, ve věži výtah. Provoz tu na to je. Rataje nyní plánují cyklostezku a Bechyně je chce rozšiřovat, dalo by se to propojit s vodárnou a byl by to ještě jednodušší přístup. Jenže to chce akceschopného člověka, který bude mít peníze, " posteskl si nad vizemi.

Slabé prameny

Po první světové válce se zejména Haškovcova Lhota potýkala s nedostatkem pitné vody. Někteří občané měli vlastní studny, ze kterých se zásobovala celá vesnice. V suchých obdobích se pak dovážela voda ze Smutný.

Původně chtěli Lhotečtí zřídit vlastní vodovod se samospádem z pramenů nad vesnicí, jenže to se ukázalo jako nevhodné kvůli malému spádu do obce a slabým pramenům. V roce 1923 se v kronice se poprvé zmiňuje možnost vodovodu vedoucího ze silných pramenů Smolče a výstavba vodojemů. Projekt zpracovávala firma Zadražil z Prahy.

O dva roky byla vypsána soutěž na zhotovitele dvacetikilometrového potrubí ze Smolče přes Sudoměřice, Bechyni, Černýšovice, Bežerovice, Senožaty a Haškovcovu Lhotu.

„Tehdy ještě nestál most k Bechyni, takže trubky vedly přes Bežerovice na Hutě. Tam vedly pod řeku, přes Šibeniční vrch a dále. Stavba probíhala od 15. prosince, takže ji zanedlouho až do jara 1926 přerušily mrazy," popisuje kronikář František Suchan. V srpnu byl vodovod dokončený, vedl až na dva metry k obydlím, a v září už lidé vodu odebírali.

Praskaly mrazem

Věžový vodojem byl postaven v roce 1926 a měl sloužit v odběrových špičkách tehdy nově budovanému vodovodu zejména pro Senožaty a Haškovcovu Lhotu. Stavbu vodovodu a vodojemu prováděla tehdy poměrně známá firma Kress z Prahy.

Dle místních pamětníků však nebyl vodojem nikdy funkční, jelikož se při jeho uvedení do provozu zjistily závažné závady na vnitřním zařízení. Na tom, že protékal, se shodují všichni oslovení. „Prý nebyl v provozu nikdy, tekl a navíc se zjistilo, že není potřeba, protože spád je dostatečný," říká Martin Gärtner z Bechyně. Nově postavený vodojem navíc pro obě obce vystačil, a tak nic netlačilo stavitele k odstranění závad a vodojem byl ponechán osudu.

„Vodojem přestal fungovat po válce. Asi v 50. letech, za války byla kronika uzamčená a po válce nebyl kronikář, a tak záznamy z té doby nejsou. Vodojem přestal fungovat, protože v nádrži nebylo topení a trubky neustále zamrzaly a praskaly, navíc Bechyně už měla vody dost odjinud," dodal František Suchan, který kroniku píše už od roku 1961. Zajímavostí je cena vody. V roce 1931 každé číslo popisné za ni platilo 25 korun ročně plus za každý hektar pole pět korun k tomu.

Špatná společnost

Lhoteckosenožatský vodojem se dostal i na obraz. „Mám tu malovaný, černobílý obrázek o rozměrech A3. Je na něm zachycený právě tento vodojem a pochází z roku 1944. Maloval ho jistý Bohumil Kozel, šéf bechyňského kuratoria. To byla organizace typu pozdějšího ROH, již založili Němci za okupace. Na druhé straně je šedesát podpisů, všechny začmárané," popisuje Martin Gärtner.

Vodojem je vysoký zhruba 20 metrů a ve výši asi 15 metrů nese železobetonovou nádrž o objemu 50 metrů kubických. Je vystavěn na základové desce o průměru 6,8 metrů a tloušťce půlmetru zasazené v hloubce dva a půl metrů. Dřík vodojemu je kruhového půdorysu a jeho těla vystupuje šest sloupů, které jsou se dříkem spojeny. Vstup do vodojemu je ze severozápadu, nad vstupem je jednoduchý ozdobný půlkruhový portál. Spodní část dříku je obložena lomovým kamenem. Přibližně v jedné třetině od země je dřík přerušen jednoduchou římsou a sloupy se mírně zužují. Ve dříku jsou osvětlovací okna. Válcový plášť s reservoárem je zakončen tvarovanou kopulovitou střechou s větrací lucernou a hromosvodem. Samotný reservoár má uprostřed kruhový průlez s ocelovým žebříkem a potrubím. Omítky vodojemu jsou hladké, ve špatném stavu. Podobně je na tom celý vodojem.

„Ta senožatská vodárna byla postavená na místech s velkým množstvím vody. Pod ní byly vždy louky promáčené. Staří chlapi vzpomínali, že tam bývaly nádrže, jež měly vodu zachytávat. Jenže byly dřevěné a nikdy moc dlouho nevydržely. Jednou tam prý zapadl i kůň z povozem, jak tam bylo vlhko," vypráví Anna Plachtová z Bechyně.

Narozdíl od vodojemu slouží po různých úpravách a posílení o nové zdroje vodovod doposud.

David Peltán