Táboráci si jistě dobře pamatovali, jak tvrdě město potrestal na majetku král Ferdinand I. Habsburský, když mu roku 1547 nepomohli v tažení proti německým luteránům. Nejspíš jako výraz pokání za tento prohřešek navrhl městský písař Jakub Cyrin, aby sgrafitisté vyryli na Novou bránu oslavný nápis na počest zmíněného krále.

Loajálnost vůči Habsburkům ale Táborákům vydržela jen do začátku následujícího století. Roku 1618 odepřeli poslušnost habsburské dynastii znovu a přidali se k povstání vedenému protestantskými šlechtici. Tábor v té době prožíval období hospodářské prosperity, i když ta se týkala menšího počtu obyvatelstva. Kdo do města vstoupil, viděl podle jeho vnějších znaků, že vzkvétá. O jeho znovunabytém významu v království svědčí i to, že se dvakrát v době moru, a sice roku 1602 a 1613, stalo dočasným sídlem zemských úřadů.

Avšak po období prosperity zase mělo přijít další, mnohem delší období veliké bídy a utrpení, jako by si snad Tábor nevytrpěl dost při velkých požárech v 16. století a také po konfiskaci pozemků a nemovitostí. Snad jako by čas od času na město spouštěla prokletí kamenná figurka s vystrčenou nahou zadnicí, kterou do ostění nad schodištěm v radnici zasadil prý nespokojený stavitel Wendel Roskopf.

Předzvěstí zlých dějů byl pozvolný hospodářský úpadek, projevující se od konce 16. století. Po předzvěsti se ozvala zvěst.

Psal se rok 1611. Třicátého ledna překročili hranici na jihu Čech u Vyššího Brodu žoldnéři arcivévody a pasovského biskupa Leopolda, který byl bratrancem císaře Rudolfa II.

Pasovští ve městě

Pod velením plukovníka Raméea vojáci táhli na Prahu ve čtyřech plucích o zhruba deseti až dvanácti tisíci mužích. Jednalo se o dobrodružné vyústění dlouhodobých rozepří mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem Habsburským a českými stavy. Tábor v té věci nebyl podstatným; vojákům šlo o Prahu. Za záminku k tažení posloužilo, že vojáci mají v Praze vyzvednout žold pro arcivévodu za jeho vojenské služby.

Jenomže k Praze bylo třeba dojít. Vojáci po cestě přepadli Krumlov, České Budějovice a po nich Tábor.

Překvapení měšťané jim bez boje otevřeli brány a žoldnéři ve městě plenili.

Nu, Tábor v té šlamastyce alespoň nebyl sám. Pasovští stejně tak plenili v Praze a předtím přepadli Beroun. Jen si Táboráci museli to plenění vytrpět déle než Pražané. Když 11. března Pasovští tajně opustili Prahu, loupili dál na Příbramsku, Třeboňsku a také Táborsku. Odůvodňovali to tím, že v Praze nedostali slíbený žold. Řádili v Čechách až do července onoho roku.

Pro Tábor zajisté nepříjemná záležitost, ale nejhorší mělo teprve přijít. Pranic nepomohlo, že Táboráci opravili hradby a ještě je zesílili šancemi a palisádami.

Marradas se zlobí

Nejdřív to však vypadalo jako za starých vítězných husitských dob. Roku 1620 poslal generál Buquoy proti opevněnému městu část svého vojska a pak ještě oddíl s těžkými zbraněmi. Obránci si vedli výborně. Společně s posádkou pěti výpady odehnali nepřítele od hradeb a ještě mu ukořistili dvě děla.

V květnu následujícího roku začal město obléhat don Baltasar de Marradas se svým vojskem. Táboráci se opět bránili srdnatě a úspěšně stříleli do Marradasova vojska.

Pak řady Marradasových vojáků posílil dalšími oddíly don Enrico Paradis. Když ho při objížďce zasáhla táborská střela do obličeje, Marradas se rozzlobil a nařídil dvojí útok na město.

Místo očekávaného vítězství ale přišlo o život několik set císařských vojáků. Marradas tedy povolal další vojsko, tentokrát Valdštejnovo.
Táborskou pevnost obléhaly čtyři tisíce pěšáků a šest set jezdců! Dělostřelectvo pálilo na město, císařští vojáci se snažili podkopat opevnění, avšak Tábor se stále nevzdával.

Třináctého října podnikl Marradas hned sedm útoků. Táboráci je odrazili a ještě mu zabili spoustu vojáků. Přesto se císařským podařilo udělat průlom do hradeb na severní straně. Proti němu pak vedli hlavní útok.

Jako v Kartágu

Hrdinní obránci si pomohli tím, že průlom zatarasili i vlastními těly a znovu se ubránili. Rozzuřený Marradas Táborákům hrozil, že pokud se nevzdají, pak „uvede město v takovou zkázu, jak ani o Jeruzalému, ani o Tróji a Kartágu zaznamenáno není".

V Táborácích však jako by ožila neohroženost dávných božích bojovníků. A také spoléhali, že jim přijde pomoc. Jenomže nikdo nepřišel.

Marradas byl vytrvalý, zatímco v Táboře lidé postupně vystříleli všechnu munici, došly jim potraviny a scházeli i lékaři a ranhojiči.
Osmnáctého listopadu 1621 po dlouhém odporu Tábor kapituloval.

Josef Musil