Mohla bych si tady připadat jako ve své vesničce. A byla bych jedinou Alenou, která v ní žije. Nebylo to tak ale vždy, legenda totiž říká, že na zdejším zámku se svým manželem žila šlechetná paní Alena, podle které se osada zřejmě jmenuje.

Tato doba je ale dávno pryč a spolu s ní čas odvál i život na několika statcích, které dnes již nejsou trvale osídlené a opuštěně čekají na svého kupce. Trvale jsou tu usazené jen tři rodiny.

Na silnici od cedule k ceduli s názvem obce mi stačilo 168 kroků, přesto tato osada není zapomenutým krajem. Postaral se o to Jiří Němec, který letos začíná již desátou golfovou sezonu v areálu, který vybudoval se svým synem. Rozkládá se na 40 hektarech a zaměstnání poskytuje 16 lidem z okolí. Ročně sem zavítají tisíce golfistů. Tiger Woods to sice není, ale známé osobnosti ze šoubyznysu se tu objeví. Majitel osmnáctijamkového greenu ale o jejich jménech taktně mlčí.

Jiří Němec ale není zdejším rodákem, do Aleniny Lhoty se přistěhoval z hlavního města a jak sám v nadsázce říká, o několik let později se stal občanem ze „zištných“ důvodů. Přímo do této vesnice ho však přivedla náhoda. „Jeden můj kamarád začátkem sedmdesátých let koupil chalupu na Ounuzi, což je kousek odtud. Jel jsem ho navštívit a moc se mi tu líbilo. Jedna chalupa tu byla volná, tak jsem ji koupil,“ vrátil se do roku 1972, kdy mu nebylo ani 40 let.
Bydlet tady ale začal až o mnoho let později, v roce 1994. O tři později se s manželkou přihlásili k trvalému pobytu. A jak je to s tou zištností? Může za to sníh. „Zjistil jsem, že když budu občanem, prohrnou mi sníh až k vratům.“

Zajímavé je, že ani pan Němec a ani další usedlík, se kterým jsem mluvila, ale nepřál si zveřejnit jméno, nevědí, kolik jich tu vlastně žije. Shodují se, že to bude sedm nebo osm, přičemž rozhodující je osazenstvo třetího trvale obydleného domu. Stačil jeden telefon, abych zjistila, že v tomto domě mají adresu jen tři členové jinak početnější rodiny. V celé vesničce tak je hlášeno jen šest lidí.

Je ale škoda, že tady neudržují vzájemnou pospolitost. „Známe se, občas se vidíme, občas si vyměníme poštu, kterou pošťačky prohodí, ale nescházíme se. Je to škoda, když tu ještě žilo o něco víc původních obyvatel, scházeli jsme se vždycky na Vánoce. Z rybníčku jsme si vylovili ryby, hrálo se na harmoniku, něco se popilo. Dnes se tento zvyk už neudržuje,“ vysvětlil Jiří Němec.

Do okresu Tábor se Alenina Lhota začlenila zhruba před padesáti lety. Bylo to nedlouho poté, co sem byla poprvé zavedena linka autobusu a malí školáci již nemuseli do školy šlapat pěšky. Autobus sem pochopitelně zajíždí dál, byť školáci tu už žádní nejsou.
Kdo chce bydlet v Alenině Lhotě, měl by být buď golfistou, nebo samotářem, kterému bude vyhovovat klid a příroda. Houby tu prý rostou a možná při tom narazíte na skálu, které se říká Čertovo břemeno. Na znamení toho, že má s čertem hodně společného, je dochovaný otisk jeho kopyta. Přímo čerta tu ale nikdo dosud neviděl.

Stavět nový dům byste tu ale neměli, podle starosty Vladimíra Maška by se sem nehodil. Chtějí tu totiž zachovat kulturní dědictví.

Legenda o šlechetné paní Aleně

Alenina Lhota se původně jmenovala Lhota Drkulova, posléze Alinova a právě od tohoto názvu je odvozen ten současný.
Jaroslav Wimmer z Broučkovy Lhoty, velký sběratel pověstí, které kutá i z těch nejzapadlejších vísek, nám poskytl krásný příběh o paní Aleně.
Právě její životní osud se možná zasloužil o zatím poslední změnu pojmenování osady.
Podle pověsti stával zde zámek, jehož pán byl ukrutník a násilný člověk, který týral svoje poddané. Zcela opačnou povahu měla jeho manželka Alena, kterou lid miloval pro její laskavost, dobrotu a štědrost. Do zámku se málokdo z lidí odvážil, zejména do jeho zadního křídla, protože se říkalo, že v něm straší. Alena nevěřila na strašidla a chtěla věci přijít na kloub. A tak vždy, když její manžel odjel ze zámku na lov nebo za povinnostmi, pátrala v zadním křídle zámku. Při jedné takové příležitosti nalezla malá dvířka. Když je otevřela, vstoupila do místnosti bez oken a našla zde stařečka ve zbídačeném stavu, který naříkal. Pomohla mu a on jí prozradil, že on je pravým majitelem zámku, kterého se její manžel lstí zhostil: nechal ho omámit jedem a pak rozhlásil, že zemřel. Omámeného ho dal zavřít do této kobky, aby zde dokonal své dny. Správce zámku se stařečka zželelo a tajně mu nosil jídlo a pití. Tak přežil.
Alena nechala tajně stařečka odvézt ke svým rodičům a sama se tam také uchýlila. Když její manžel zjistil, že je vše prozrazeno a stařeček zachráněn, bylo mu jasné, že se určitě bude domáhat svého práva. V zuřivosti zámek zapálil a sám v něm také uhořel.
Zámek již nebyl obnoven, ale obec od té doby převzala jméno po šlechetné paní Aleně.
Na slovíčko se starostou. Z hlediska nemovitostí tu bývaly větší statky, které se dnes s ohledem na provoz hůř využívají. Alenina Lhota ale bývala osadou bohatých statkářů.
V současné době tu žije jen velmi málo lidí, i tady se projevuje celostátní vývoj a fenomén, který je o pohybu lidí z vesnic do měst. A jako jinde, i tady určitou roli hrají chalupáři.
Přesto se v Alenině Lhotě významně investovalo, a to vznikem golfového hřiště. Na začátku 90. let to vypadalo, že život v osadě bude stagnovat, ale nakonec to tak není. Docela významně se tu rozvinulo zemědělství, chov skotu a koní, a obec má i ohromný turistický potenciál. Na golf například příjíždí celá řada zajímavých lidí, což má přínos pro turistický ruch.
Teď to také vypadá, že by tu soukromá firma vybudovala rodinné apartmány, což by opět prospělo turistickému ruchu. Vladimír Mašek