Neutěšený a tmavý prostor u pokladen popohání cestující k východu. Překročení prahu toalet nutí k okamžitému úkroku zpět. V restauraci stoupá dým z cigaret k vysokému stropu a pohled do tváří lidí u stolů nabízí zajímavé čtení životních osudů. Mužům v pracovních vestách nese servírka halušky za pětašedesát korun. Vypadají skvostně, čemuž odpovídá svižné cinkání příboru o talíř. Rychlík do Prahy víří prach a leckdo si na peronu zacpává uši, aby je ušetřil před skřípotem brzd. Celkově podnětné prostředí vyvolává silnější tlukot srdce.

„Nádraží je mi sympatické. Už sem jezdím čtyřicet let, akorát by mohlo být čistější,“ říká Josef Mazánek, když na lavičce svírá do ruličky stočené noviny. Denní tisk nabízí novinový stánek kousek od něj. K jízdě vlakem Josef Mazánek přilnul. Jen mu vadí, že koridor při cestě do Prahy překáží výhledu do krajiny a jízdní řády pro něj bývají nepřehledné. Proti modernizaci celé trati nic nemá, stejně jako náhodný kolemjdoucí Luboš Novotný. „Jen doufám, že zachovají nostalgii, kterou nádraží pořád oplývá. Vlakem jsem byl dokonce i v horních státech Afriky. Velkým zážitkem v poslední době pro mě bylo dvoupatrové nádraží ve Frankfurtu. Je skvělé srovnávat, jak jinde ve světě pečují o pomyslné brány měst, kterými nádraží jsou,“ připojuje se Novotný.

Na veselském nádraží dělal třiatřicet let výpravčího Jaroslav Mengler.

Předtím ještě vystřídal několik menších stanic. Nyní je šestým rokem v penzi. „Když jsem dělal autorizaci v Poříně, přišel ke mně dopravní kontrolor. Býval ve Veselí výpravčím, skutečný profesionál. Říkal mi: Kluku, seš dobrej, ale každej ajzpoňák má svůj ájzpoňáckej střep. Opatruj si ten střep, když se ti rozbije, přestaneš si věřit a nebudeš perspektivní pro tuhle profesi,“ opakuje citaci o imaginární, ale významné duchovní hodnotě zaměstnanců dráhy Jaroslav Mengler.

Musel k soudu

Jeho náročnou prověrkou se stala situace, kdy budějovický strojvedoucí ve Veselí nerespektoval návěstidlo v poloze stůj a naboural ve stanici ve chvíli, kdy odjížděl vlak do Českých Velenic. Jako vedoucí směny musel Jaroslav Mengler několikrát k soudu do Tábora. Byť za nezaviněnou dopravní nehodu. Soudní znalec ale vše uznale pochopil. „Víš, Jardo, jsem tu proto, abych prokázal tvou vinu, ale vidím, že by byl hřích, špatně se na tobě podepsat,“ vzpomíná na slova soudního znalce bývalý výpravčí.

Při vzpomínkách na kolegy z dráhy záměrně vynechává křestní jména a z úcty je nahrazuje oslovením pan. „Když si mě vybrali, abych přestoupil z Dynína, bránil jsem se. Veselská stanice byla náročná. Už jen proto, že veškerý provoz se musel zvládnout bez seřazovacího nádraží pro nákladní dopravu. Pan přednosta Boháč mě tenkrát přivítal slovy: Tak to jseš ty, a takovej dlouhej, to k nám budeš pasovat,“ směje se dva metry vysoký Jaroslav Mengler. Jeho nadřízenému je dnes dvaadevadesát let.

Přežil Mauthausen

Než se nesmazatelně zapsal do života železniční stanice ve Veselí, se štěstím přežil útrapy v koncentračním táboře Mauthausen. „Jedna zdravotní sestřička si všimla, že mezi mrtvými těly se ještě nějaké hýbe a zachránila ho. Měl obrovskou kliku. Alespoň tak jsem to o něm slyšel,“ vypráví Jaroslav Mengler.

Dřívější přednosty dodnes chová v úctě. Dbali o to, aby slušnost mezi lidmi nevymizela. „Navíc se i o malé stanice pečlivě starali. Přednosta honil staničního pomocníka, aby okopal a zalil macešky, aby neuvadly. Výpravčí musel být upravený. Nesměl vypadat jako výpravčí Hubička z Ostře sledovaných vlaků. Všechno klapalo. Teď už nic takového není možné, protože menší stanice přednosty nemají a z jednoho místa nemůže člověk obsáhnout všechny úseky tratí,“ vypráví Jaroslav Mengler.

Provoz na veselském nádraží se s tím současným už nedá srovnat. Mezi podniky, které tady využívaly nákladní dopravu, patřila mimo jiné Fruta, Lužan nebo Prefa.

„Na nádraží se lehce poznalo, co Fruta zrovna vyráběla. Buď jsme cítili meruňky, maliny, zahradní jahody nebo lák z okurek. Prefa každý den naložila vlak panelů, který směřoval do Temelína, když se elektrárna stavěla. K Frutě vedla vlečka. Dnes v kolejišti rostou břízy,“ srovnává Jaroslav Mengler.

V prvním patře staniční budovy byly další kanceláře, v čekárně se člověk cítil jako doma v obýváku a otevřeno měla i druhá restaurace.
„Říkalo se jí dvojka. Nabízela lepší posezení. Působila jako výletní restaurace. Hosté seděli v proskleném a prosvětleném prostoru, celém ve dřevě,“ zasní se Jaroslav Mengler. Nikdy se však nešel podívat do sklepů pod staniční budovu, o kterých koluje legenda, že jsou atomovým krytem a dá se z nich řídit provoz nádraží.