Byť už vzpomínky žijí jen ve slabém světle lidské mysli, a tak není divu, že zatížené novými příběhy sedmi desítek let, často selžou.

Skříňku s podobnými lidskými příběhy a osudy pro nás otevřela Vlasta Filipová rozená Kazimourová ze Strakonic, která válku prožila v Raděticích u Bechyně.

Smrt za pomoc

Narodila jsem v roce 1923 ve Viktorově mlýně v Raděticích. V roce 1942 jsem maturovala na Učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Těšila jsem se, že v září začnu učit.

Politická situace v protektorátu byla složitá. V září 1941 se stal říšským protektorem Reinhard Heydrich, který chtěl český národ částečně poněmčit a částečně vystěhovat. Naši lidé v Londýně měli jiný plán. Poslali do Čech parašutisty, kteří měli posilovat náš domácí odboj. Dva z nich Kubiš a Gabčík spáchali na Heydricha atentát. Byl zraněn a přestože o něj pečovali němečtí lékaři, zemřel.

Začala tak zvaná heydrichiáda: pátrání po atentátnících a jejich pomahačích, stanné právo, vypálení Lidic. V nedalekých Bernarticích byly vystříleny celé rodiny, které pomáhaly parašutistům vyslaných z Anglie. Můj otec o nich taky věděl. Německým úřadům to ale neoznámil, a to ho stálo život.

Přišel k nám Saša

Po smrti mého otce k nám teta Stáza Eisnerová poslala svoji matku z Nuzic, babičku Kateřinu Dlouhou. Byla to statná a nebojácná žena.

Babička Kateřina vstávala obyčejně ráno první, zatopila v kuchyni ve sporáku a uvařila bílou kávu, kterou jsme měli s chlem k snídani. Byl začátek dubna 1945, blížil se konec války, ale okna se stále ještě musela zatemňovat.

Z kuchyně pronikalo tenkou záclonkou trochu světla. Jinak byla všude ještě tma. Někdo zaklepal a do kuchyně vstoupil mladý muž chatrně oblečený.

Mluvil česky s cizím přízvukem. Prosil babičku, zda by mohl mluvit s panem mlynářem. Babička řekla: „Pán je kaput, Němci ho zastřelili. Pořád se jich bojíme."

Mladík zesmutněl. Babičce vyprávěl, že je ruský voják, který byl od Němců zajat. Nejdříve ho věznili v Táboře. Ve vězení s ním byl náš krajánek Václav Janouch, který nějaký čas pracoval u nás ve mlýně. Ten nás vylíčil jako hodné a spolehlivé lidi. Radil mladému Rusovi, aby se pokusil o útěk a ukryl se v našem mlýně. Že je to druhý mlýn na řece Smutné od Bechyně.

Zajatého Rusa přeložili z Tábora do koncentračního tábora Mauthausen. Odtud se mu ale podařilo uprchnout. Šel jenom v noci, živil se zbytky brambor a šrotu, kterými hospodyně krmily drůbež, nebo drobnými krádežemi.

Bohužel, u nás zůstat nemohl. Babička mu dala najíst a poradila mu, jak se dostane do hlubokých lesů kolem Sudoměřic. V Malšicích mu poskytl úkryt starý Čech, který byl ruským legionářem. Tam se dočkal mladý Rus konce války. Babička si pamatovala jeho jméno: Saša.

Mlynář Kazimour

Z Bernartic po zřízení protektorátu uprchli tři mladí čeští vojáci: Rudolf Krzák, Rudolf Hrubec a Jan Doubek. V roce 1942 byli v Anglii. Rudolf Hrubec doprovázel v letadle do protektorátu naše vojáky, kteří měli škodit německé říši. Jedné skupině dal adresu na své příbuzné v Bernarticích u Tábora. Kdyby potřebovali pomoc, tam se mohli obrátit. Několik parašutistů skutečně do Bernartic došlo a byli vlídně přijati. Severinu Krzákovi přinesli od jeho syna Rudolfa dopis, v němž psal, že je živ a zdráv.

Tento dopis ukázal a přečetl Severin Krzák několika svým známým. Věc však byla prozrazena a gestapo v Klatovech zastřelilo všechny, kteří o bernartickém případu něco věděli a neoznámili to německým úřadům. Tak přišel o život i mlynář Karel Kazimour, můj otec. Byl zastřelen klatovským gestapem 2. července 1942 ve Spáleném lese u Klatov. Bylo mu 53 let.

Kočí Honzík

Od otcovy smrti jsme byli nacisty sledováni. Naštěstí válka už skončila. Jak je známo, při Pražském povstání pomohli vojáci generála Vlasova. Stalin je pokládal za zrádce a dal celou generalitu popravit. Prostí vojáci šli pracovat do gulagů.

Jednou, to už bylo roku 1946 k nám přišel vysoký, statný mladý muž, zda-li nepotřebujeme kočího. Doklady neměl, jen pracovní knížku z východního Slovenska na jméno Jan Horváš. Přijali jsme ho. Dobře zacházel s koňmi a uměl všechny zemědělské práce. Říkali jsme mu Honzík. Měl rád maminku i mého bratra Karlíka. Měl pušku, ale to nás nepřekvapilo. Po válce se zbraně povalovaly všude. Zejména na silnici z Tábora do Písku.

Někdy večer šel Honzík do smrkového lesíka nad velkou zahradou, zastřelil bažanta a přinesl ho mamince. Uměl různé věci, které se prý učili ve škole. Například si od maminky vyžádal prázdnou dřevěnou cívku od nití. Na jeden její konec zatloukl čtyři hřebíky a tenký provázek omotával kolem nich. Tak vznikala pevná šňůra, která vylézala na druhém konci cívky.

Měl i solidní znalosti z matematiky. Půjčil si moji kytaru, přeladil ji a hrál a zpíval písně, které jsme neznali. Doporučoval nám, abychom koupili staré vojenské auto, že nás s ním naučí jezdit a že se s ním dá i orat. Škoda, že jsme ho neposlechli. Po měnové reformě nám zbyla jen pětina úspor.

V zimě se Karlík s Honzíkem rozhodli, že půjdou do Radětic na maškarní bál. Karlík, tehdy asi sedmnáctiletý, se převlékl za dívku, Honzík mu dělal partnera. Přes oči měli škrabošku. Nikdo je nepoznal. Ještě dlouho jsme se tomu všichni smáli.

Přišlo léto. O prázdninách k nám přijel z Vožice můj kolega, který v té době studoval ruštinu. Asi půl hodiny rozmlouval s Honzíkem na dvoře a pak nám přišel říct: Tak ten váš kočí není Slovák, ale Rus jako poleno. Je až od Kaspického moře, kde ve stepích chytali s otcem divoké koně. Do Čech přišel s armádou generála Vlasova. Protože Stalin Vlasovce trestal jako zrádce, nechtěl se Honzík vrátit do SSSR a ukryl se tady u vás na samotě…

Nás to překvapilo, ale naše přátelské chování k Honzíkovi se nezměnilo. Samozřejmě jsme ho policii neudali. Podle data narození uvedeném v pracovní knížce, byl Honzík povinen nastoupit v jedenadvaceti letech vojenskou službu. Na vojně exceloval. Nikdo však netušil, že je o několik let starší a že prošel jako voják od Kaspického moře až od Čech. Byl ve všem vynikající. Brzy byl jmenován desátníkem. Když museli naši vstoupit do JZD, odstěhoval se Honzík do Soběslavi, oženil se tam a pracoval jako traktorista.