Ve svém věku by rozhodně nemusel mít šedivé vlasy. Jenže už v jednadvaceti letech na vlastní kůži poznal válečné konflikty. Zblízka viděl bídu i smrt, dva roky usínal vedle zločinců. Naštěstí mu život nadělil i pět dětí a skvělou ženu. To všechno má za sebou osmatřicetiletý armádní pyrotechnik Ondřej Tichý.

Připravoval jste se na novinářskou kariéru, nakonec jste jí dal sbohem. Co ji přebilo?
To byla souhra okolností, protože v roce 1993 se Česká republika zapojila do mezinárodního programu, který měl přijmout uprchlíky z Bosny a Hercegoviny. Organizovaly se humanitární transporty a vznikla zoufalá poptávka po lidech se znalostí srbštiny nebo chorvatštiny. V tu dobu jsem byl na praxi v jednom deníku a v něm jsem si přečetl tento inzerát s kontaktem. Tak jsem zavolal, bylo to na červený kříž. Řekl jsem jim, že jazyk umím. Za dva týdny mi volali z ministerstva vnitra, že se můžu zúčastnit prvního transportu. Souhlasil jsem a na týden vyjel. Pomáhali jsme tam lidem s přesunem z uprchlických táborů a s odbavením, aby mohli přes hranice ostatních zemí a mohli zakotvit v Čechách. To například znamenalo vybavit je základními dokumenty, vlastně je legitimizovat a znovu je zakotvit do systému. Po návratu mi volali znovu, že budou rádi, pokud pojedu i podruhý. Nakonec jsem jel desetkrát během jednoho školního semestru a později vedl jedno z humanitárních center, zřízené v Čechách pro válečné uprchlíky. A taky pochopil, že nemá cenu pokračovat ve studiu oboru, který se mi vzdaloval.

V té době se na tomto území stále bojovalo…
Bylo to jedno velký lidský drama vedle druhýho. Pro mě, který to sledoval očima evropskýho studenta, bylo překvapující, jaká břemena jsou lidi schopný unést. A dokonce i s dávkou optimismu a rozdáváním se ostatním. I lidi, kteří měli málo, se dělili. Ale pak byly další extrémy. Viděl jsem desítky dospělých, kteří se rvali o pytel obnošenýho šatstva, aby třeba mohli zabezpečit svoje děti.

Podařilo se vám sledovat jejich další osud?
Dokonce jsem dostal i pozvání, abych se za nimi přijel podívat, když se zase vrátili do své země. Některé jsem tedy po pěti letech znovu potkal a dokonce mě přivítal jejich starosta s poděkováním za pomoc jeho krajanům.

Vám tenkrát bylo jen přes dvacet, jak to působilo na mladýho kluka?
Už po třech měsících jsem cítil, jak intenzivní psychický zápřah to je. Čím víc času jsem totiž s těmi lidmi trávil, tím víc vylézala na povrch válečná traumata a já byl často první, kdo musel řešit jejich psychické problémy. Jedna z žen například během bojů se svou dcerou trávila potmě dva týdny ve sklepě. Aby mohla dítě nakrmit, připravovala jídlo z domácích mazlíčků....., a samozřejmě to musela dceři nějak vysvětlit. Pak měla pochopitelně problémy s tmou. Tohle pochopit pro jednadvacetiletýho kluka nebylo jednoduchý.

Byla tahle zkušenost odrazovým můstkem k zahraničním misím pod hlavičkou armády?
Určitě, po několika letech se kruh uzavřel. Chtěl jsem místo, kde budu užitečný, ale nesmí toho „humanitárního“ pocitu být moc, aby si z toho člověk neodnesl mesiášský komplex.

Setkal jste se tváří tvář tak zvaně s válečnou smrtí?
Tolikrát, že si to už ani nevybavuju, to byl příběh za příběhem. V Chorvatsku jsem vlastně díky častému pobytu zažil začátek celého konfliktu od náletů na Záhřeb přes válečný masakry na východě. Pamatuju si taky, že během prvního náletu jsem šel zrovna koupit meloun. Realita mi v tom věku, kdy se kluk cítí nesmrtelný, připadala jako virtuální svět. Mnohem víc mě zasáhlo to, co prožívali ti lidi. Nejhorší obrazy jsou těch obětí, které přežívají s tím, co si nesou s sebou.

Když jste s touhle humanitární pomocí skončil, začal jste v Táboře podnikat. Mnozí si pamatujeme diskotéky v bunkru.
Pronajali jsme si ho na pět let s naivní představou, že si tam odpočineme. Ve své době to byl docela proslavený hudební klub, podnikal jsem asi šest let.
Co vám šlo líp – podnikání nebo humanitární činnost?
Když se ohlédnu přes rameno, tak mi obojí dává smysl. Možná bych v podnikání setrval dýl, protože jsem zase cítil svobodu, ale přebila to jiná kapitola mýho života. Nemohl jsem ji ovlivnit a ani jsem si ji ale nevybral. Bylo to zatčení a dvouletý pobyt ve vyšetřovací vazbě v Lucembursku.

Kde a proč vás zadrželi?
Na hranici s Rakouskem, tenkrát ještě existovala, na základě žádosti lucemburských orgánů. Bylo to obrovský zděšení a překvapení, které vrcholilo ještě několik měsíců. Po celou tu dobu jsem se vyrovnával s tím, že ta blbost neskončí za hodinu, ani za den a že neskončí ani za týden, ale že bude trvat minimálně další měsíc. Nakonec z toho byly dva roky.

Z čeho vás vinili?
V Lucembursku došlo k nějakému trestnému činu a jedna z indícií vedla absurdní shodou náhod také ke mně. Později jsem se od osoby, která mi přeložila spis z francouzštiny, ale dozvěděl, že jsem ve vazbě, ačkoli mě nikdo ze svědků v životě neviděl a že pachatelem byl dva metry vysoký člověk, který plynule mluví lucembursky. Měly v tom být nějaké peníze a zbraň.

Jak s vámi zacházeli?
Ve vyšetřovací vazbě velmi korektně, horší to bylo se systémem, který v zemi fungoval. Po několika měsících jsem zjistil, že jako kluk z východní Evropy s sebou nesu spoustu předsudků a legendu gaunerů. Už jen země původu byl obrovský problém, takže mě automaticky hodili do škatule se spoustou další syčáků.

Dalo se s nimi na cele vyjít?
Celkem bez problémů. Byla tam nejpestřejší mezinárodní komunita, kterou jsem kdy viděl. Zaujalo mne, že tři z deseti zadržených opouští vyšetřovací vazbu se zproštěním obžaloby, tedy jako neviní. Platil tam totiž zákon z roku 1776, kdy každý, kdo nemá v Lucembursku trvalé bydliště a je předvolán k poskytnutí vysvětlení, musí být ve vyšetřovací vazbě. A klidně i dva roky.

Co vás drželo při zdravém rozumu?
Určitě vůle poprat se s nespravedlivým obviněním, ale to jsem musel napřed pochopit, proč tam jsem. Takže jsem se musel učit francouzsky. Způsob sdělení obžaloby totiž moc korektní nebyl. Dostal jsem jenom několik potištěných stránek ve francouzštině a s těmi jsem se musel poprat. Taky se například stalo, že jsem požádal o kontakt s ambasadorkou. Skutečně přišla, ale řekli jí, že s ní nechci mluvit. To jsem se dozvěděl asi po roce a půl, když jsme si volali. V tomhle moc korektní nebyli.

Je možné v té době najít i nějaká pozitiva?
Naučil jsem především trpělivosti. A jako bonus další jazyky. Nejhorší bylo vyrovnat se s tou komunitou, protože když tři z deseti odcházeli jako nevinní, tak sedm z deseti bylo skutečných gaunerů nejhrubšího zrna. Jsem ale i vděčný za tu zkušenost a hlavně za to, že jsem zblízka pochopil, jak špatný lidi přemýšlejí a jak proti nim obstát. Taky mě to přivedlo zpátky k Bohu. Velkovévodství jsem ty mizerné dva roky života odpustil.

To jste dobrý, a jaký byl návrat?
To byl den, který si člověk za zdí a mřížemi pořád představuje. Počátek návratu byl dost šokující. Odemkly se dveře a dozorce mi oznámil: Pane Tichý, máte pět minut na to, abyste se sbalil a odešel, protože vaše vyšetřovací vazby skončila. Jste zproštěn viny a Lucembursko se vám omlouvá.“ Bylo ale sedm večer a já tedy hned přemýšlel, kde přespím, protože druhý den jsem se měl vrátit pro dokumenty, osobní věci a peníze. Dali mi alespoň pas a zálohu na hotel, v tom byli ohleduplní. Později i velkorysou omluvu a odškodnění. Na svobodě jsem tedy hned volal bratrovi, aby maminku připravil na můj návrat. Asi by s ní zamávalo, kdybych najednou po dvou letech zazvonil u dveří.

A pak začala vaše další životní etapa, a sice u armády.
Dá se to tak říct, nejdřív jsem si ale vyřídil všechny formality, jako například proč jsem dva roky neplatil zdravotní a sociální. Velice záhy pak přišla nabídka od ozbrojených složek- policie a armády. Především proto, že jsem uměl pět jazyků a měl zkušenost s grázly. Zvolil jsem možnost vstoupit k EOD jednotkám, tedy pyrotechnické službě AČR.

Tahle profese vás přivedla k dalším zahraničním misím. Jaké už máte za sebou?
Irák v roce 2003, kam jsem jel na počátku své kariéry, a pak dvě v Afghánistánu, v Kábulu a Lógaru. V obou zemích bylo nejzásadnější hrozbou použití improvizovaných výbušných zařízení gerrilovými skupinami. A to, že arabský svět je neupřímný, v Iráku se nedalo věřit ani partnerovi z ozbrojené složky, kterému jsme koukali do očí. .Afghánistán je v tomhle upřímnější.

Jak jste snášel ty jejich vysoké teploty?
V plné bojové výstroji. Zvyknout si na teplo bylo ale to nejmenší. Horší bylo si zvyknout na zoufalé lidské příběhy: Pohled na dětskou komunitu sirotků, která si budovala na smetišti za městem své vlastní domovy. Nebo na zdravého chlapa, který dokázal odkopnout dítě a vzít mu jídlo. Na kolegy z koaličních armád, který jsou ušlapaný tisícihlavým davem, protože pomoc nepřišla včas.........

Touhle profesí jste na sebe upoutal pozornost i v souvislosti s bagrováním Jordánu. Veřejně jste kritizoval radnici, že podceňuje riziko z munice, která v Jordánu podle všeho leží.
Postoj radnice mě skutečně překvapil. I to, že se dovolávají na nějaké abstraktní jednání s ozbrojenýma složkama nebo záchranným systémem. A že není mezi odpovědnými nikdo, kdo by si otázku, „co když se něco stane…,“ vůbec položil, byť fatální riziko nelze jednoznačně vyloučit. A v týhle situaci se objeví chlápek, který problematiku zná a začne se ptát. Z odpovědí mi bylo jasné, že tahle kapitola stojí až na konci zájmů. V jedné fázi mi dokonce radnice nabídla, abych se postavil na stranu obhájců projektu a při besedě na případné dotazy odpověděl ve smyslu, že my pyrotechnici víme, co děláme a že se nic špatného nestane. Takovou záruku ale nikdo nemůže dát a taky je absurdní, abych jako armádní specialista hovořil za nějakou firmu, jež dostane několikamilionový kšeft. Ačkoli tehdy starostka veřejně prohlašovala, že intenzivně jedná s armádou, nikdo z mých kompetentních nadřízených o žádných jednáních nevěděl. Ještě víc zarážející bylo, že pak navštívila velitele 15. ženijní brigády. Ovšem ne proto, aby řešila problém. Přijela přesvědčovat tehdejšího velitele, aby zatnul Tichýmu zobák. Brali jsme to s humorem, ačkoli padaly zmínky o trestním oznámení za šíření poplašné zprávy. Takový projev arogance byl úplně absurdní. Jordán samozřejmě žádné riziko přinést nemusí. Ale také může. Svůj odborný pohled na věc nemám důvod měnit.