„Do páté třídy jsem se učila ve Vlkově, ale nepamatuji si, že by je škola nabízela. Bylo jen malování, dílny a pozemky, ale všechno bylo povinné," vzpomíná si na svá školní léta.

Poté jezdila do měšťanské školy ve Veselí nad Lužnicí, jenže do Vlkova jezdil vlak pouze čtyřikrát za den, a tak neměla čas se ve městě zdržovat. „Veselská škola nabízela třeba hodiny zpěvu, občas jsem na ně zašla, ale kvůli špatnému spojení domů to nebylo často," říká.
Ale netrápilo jí to. Vždyť v té době děti ani kroužky nepotřebovaly, vystačily si samy. „Chodili jsme hrát volejbal, v zimě jsme chodili bruslit, vždycky jsme se uměli zabavit," vysvětluje.

Dodnes si pamatuje, jak jednou najela bruslí na hrnec, který byl zmrzlý v ledě a rozsekla si o něj hlavu. „Doma pak bylo zle, hlavně moje sestra dostala vynadáno od rodičů, protože mě nehlídala. Musela jsem pak nosit svorky, jelikož to byla hluboká rána," říká s úsměvem.
Není ale pravda, že by v té době kroužky nebyly vůbec. Víc než škola je ale připravovali různí lidé z Vlkova nebo okolních vesnic. „Když jsem ještě nechodila ani do první třídy, tak jsem hrála ve vlkovském ochotnickém souboru. Mojí první rolí byla postava vrány, jenže to byl pro mě velký problém, protože jsem ráčkovala. Ale na představení jsem tak vehementně pilovala svoji roli, že jsem se písmeno R naučila naprosto perfektně," říká.

Učili je střílet

Bohuslava Kolářová také chodila střílet do Svazarmu. „Ve Vlkově byl lom a tam jsme chodili střílet z malorážky. Bylo nás tam asi deset a moc mě to bavilo. Ale pravidelně jsme nechodili, vždycky nám jen vedoucí dali vědět, kdy se bude střílet a kam se máme dostavit," říká a dodává, že si nepamatuje, aby byl někdo někdy zraněný a dokonce by musel do nemocnice.

Děti z Vlkova se ale také často hlásily k požárníkům. Jezdily na soutěže a dokonce i vyhrávaly. „Scházeli jsme se jednou týdně a trénovali . Já jsem byla u rozdělovače, což byla docela makačka. Večer jsem pak pokaždé bývala tak unavená, že jsem si lehla a ihned usnula."

To u souseda už šlo o volnočasovou aktivitu moderní doby, v podstatě reality show nebo takové na vlastní kůži. „Náš soused měl slepice a kozy a já tam docházela a starala se o ně. To byl taky takový kroužek. Já měla radost, že jsem mezi zvířaty a soused, že měl brigádnici," směje se.