VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Válečný veterán Vasil Hajdur: Mrtvoly ležely všude

Tábor – K výročí osvobození absolvoval na začátku května několik cest. Na ruské velvyslanectví, do senátu či do vojenského historického ústavu.

22.5.2010
SDÍLEJ:

K výročí osvobození absolvoval Vasil Hajdur několik cest. Foto: DENÍK/Pavlína Macelová

Jen pár týdnů předtím si přivezl vyznamenání k 65. výročí ukončení druhé světové války z ruského velvyslanectví. „Po skončení slavnostního aktu jsem se vydal za velvyslancem, protože se slušelo poděkovat za to, že na nás nezapomínají a každý rok zvou. Odpovědí mi bylo, že na nás nikdy jejich národ nezapomene. V takových těžkých chvílích, kdy oni potřebovali každého vojáka, tak jsme jim jako malý národ šli na pomoc,“ vzpomíná na nedávné setkání jedenadevadesátiletý voják ve výslužbě plukovník Vasil Hajdur.

Potkáváte na podobných setkáních ještě vůbec své spolubojovníky?
Potkávám, ale čím dál tím méně. Bity u Sokolova se nás účastnilo zhruba tisíc. Teď nás je už jen devět. A některým už zdraví tolik neslouží a chodí o holi či s doprovodem.

Jak jste na frontu dostal?
Nechtěl jsem sloužit Maďarům, kteří Podkarpatskou Rus, kde jsem se narodil, obsadili. Měl jsem totiž nastoupit do maďarské armády. Proto jsem se rozhodl spolu se čtyřmi kamarády, že utečeme. Rodině jsem o svém záměru řekl. Báli se o mě a snažili se mě hlídat. Neuhlídali. Chtěl jsem se s nimi rozloučit vzkazem a na konci napsat sbohem. Ale jakoby mi v tom zabránila neviditelná ruka.Slovo sbohem jsem nenapsal. Vypadalo by to, jako ze se loučím navždy a to jsem nechtěl. Šel jsem a věřil, že budu bojovat , i když jsem o válce nic nevěděl. Za překročení státních hranic jsem se dostal do lágru. Odsouzený jsem byl na tři roky. Pracoval jsem tam v cihelně. Překračování norem znamenalo odměnu formou lepšího jídla i lepšího spaní na posteli a ne na pryčnách. I teplá voda byla k dispozici. V prosinci roku 1942 si mě zavolal šéf s tím, že mě předají maďarským jednotkám. Odmítl jsem a odpověděl mu, že nejsem Maďar, ale Čechoslovák. Zeptal se mě tedy, jestli vstoupím do Československé armády. Neváhal jsem a hned souhlasil. Dal mi podepsat papír, na němž bylo: Vstupuji dobrovolně do jednotek Československé armády a budu se podřizovat československým zákonům. A během dvou týdnů jsem dorazil 10. ledna do Buzuluku a 30. ledna za doprovodu vojenského politruka jsem odjel transportem spolu s ostatními na frontu. Přišly se s námi rozloučit davy lidí. Ve Voroněži, kde byla stará fronta, stál vlak dva dny. Dostali jsme zimní oblečení a setkali se s hrůzou války. Všude byly jen ruiny, z nichž se tyčily jen komíny. Mezi tím vším bylo vidět mrtvé německé vojáky. Těla byla zavátá sněhem. Vyčnívaly jim ruce, hlavy, nohy….Pohled se nedal vydržet, ale když jsem otočil hlavu na druhou stranu, bylo to to samé. Mrtví byli všude.

Ti už vám ublížit nemohli, ale co první kulky?
Při prvních výstřelech jsem nevěděl, odkud to letí. Podle blížícího se hvízdání jsme myslel, že přímo na mě , ale ono to dopadlo třeba až dvě stě metrů ode mě. Postupem času jsem se už uměl orientovat. Když jsem šel proti střelci, nemusel mě vůbec trefit. Věděl jsem, proč tam jsem a byl odhodlán bojovat i za cenu svého života.

Vyhýbala se vám zranění?
Byl jsem raněný dvakrát. Jednou do ruky, jednou do nohy. Střepiny. Ale za čtrnáct dní jsem už byl zase na frontě.

Co jste dělal po válce? Chvátal jste domů?
Nějakou dobu asi dva nebo tři týdny jsem zůstal u útvaru v Praze. Za několik dalších týdnů, a to na základě rozkazu, šel celý útvar do Staré Boleslavi. Tam jsem se setkal s velitelem, který chtěl vědět, jak to vypadalo ve válce. Věřil i nevěřil. Přišel mi papír-nařízení, že můžeme domů, a tak jsem odjel na čtrnáctidenní dovolenou domů.

Jaké bylo setkání s rodiči?
Silné. Nic o mně do té doby nevěděli, jen to, že se mi po útěku z domu podařilo překročit hranice. Maminka plakala a nechtěla mě vůbec pustit. Mám to stále i po tolika letech před očima. Táta tam stál jako sloup. Řekl: „Vítám tě, milý synu.“ Po dovolené jsem jel zpátky k úvaru do Staré Boleslavi. Asi čtrnáct dní po návratu přišel rozkaz, že domů můžu natrvalo. Šel jsem se tedy rozloučit s poručíkem Procházkou, se kterým jsme si rozuměli. Byl překvapený, myslel, že zůstanu v armádě. Vysvětlil jsem mu, že bych dostal do ruky krumpáč, protože mám jen základní vzdělání, a že na vojně jsem měl samopal. Po chvíli přemýšlení se mě zeptal, zda chci studovat. Byl jsem okamžitě pro a na českém území zůstal a šel do ročního kurzu střední školy.

A jak se vám dařilo, čeština nebyla váš rodný jazyk?
S ukončenou základní školou to nebylo lehké. Ostatní měli přinejmenším měšťanku a studovali odpoledne. Já se na přímluvu mohl učit navíc i dopoledne. Bylo mi 25 let a snažil jsem se dohnat střední školu. Kantoři mi sehnali všechny potřebné knížky, třídní zaškrtla, co mám umět, a já se snažil šprtat.

Šlo to? Měl jste plnou hlavu učení, bylo v ní místo na válečné zážitky?
Asi dva měsíce se mi stále vracela vojna. Jako bych byl stále na frontě. Brečel jsem, že jsem ve válce ztratil hlavu a chtěl toho učení nechat. Ale měšťanku jsem chtěl moc dodělat a tak jsem zůstal. Po těch dvou měsících se to zlomilo a hlava začala fungovat. Bylo to, jako bych našel milion. Začal jsem se učit ještě víc. I když jsem měl rád ženy, nešel jsem ani na krok a jen se učil. Nevěděl jsem sice, co je to kapalina anebo hmota, ale Archimédův zákon jsem citoval, jako když bičem mrská. Dávali mě za vzor. A to jsem měl problémy se naučit latinské názvy v botanice. Učit jsem se přestal, až když jsem měl maturitu za sebou. Vyčerpáním z učení jsem zkolaboval a čtrnáct dní spal a spal.

Kam vás osud zavál poté?
Po maturitě následoval návrat k útvaru a dovolená. Dostalo se mi povýšení na rotmista a an podzim jsem byl povolán do vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po jejím ukončení za dva roky v roce 1948 jsem dostal hodnost poručíka, zůstal v armádě a byl přemístěn do Vyškova. Po dvou letech tam byl zrušen útvar mého působení a já zůstal bezprizorní. Po několika dalších měsících jsem žádal o přemístění. Dostal jsem se tedy na Šumavu.

Praha, Boleslav, Morava, Šumava, ale stále mi ve vašem vyprávění schází Tábor.
Odtud pocházela manželka. Potkal jsem ji na jedné ze svých cest na schůzce s přítelkyní. Manželka pomáhala jedné starší paní a přes ni jsem ji později také našel. Čekal jsem na ni téměř dva roky, protože ještě nebyla plnoletá. Rok po svatbě se nám narodila dcera, za další rok syn. Na Šumavě jsme se museli pustit do hospodaření, abychom se vůbec uživili. Zůstali jsme do roku 1957, kdy došlo na stěhování do Tábora, do opraveného domku manželky, v němž bydleli její rodiče. .

Máte sepsané paměti. Proč jste začal psát? Dostane se jim vydání?
Do psaní jsem se pustil po úmrtí manželky v roce 1998. Nemohl jsem spát, nevěděl co dělat, a tak abych se zabavil, začal jsem s psaním a vzpomínal na válku. Při návštěvách sauny, lidi zajímalo, jak to ve válce vypadalo. Divili se, že své vyprávění nemám napsané. Měl jsem, ale heslovitě. Je tam hodně údajů o tom, co jsem prožil já i jiní vojáci. Jak se žilo na podkarpatský Rusi. Po heslech následoval podrobnější a rukou psaný popis, i když ani tak tam není vše. Hodně věcí jsem vynechal. Mohlo to být podrobnější. Ručně psané zápisky jsem poté přepisoval strojem sám. Ze strany armády byl kdysi zájem, ale měli požadavek pouze na vojenskou část vzpomínek. To ale přece nejde roztrhat to. Lidi ale chtějí vědět, jaké to bylo v lágru .Armáda ovšem chtěla jen frontu. Navíc jsem tam napsal, jaký opravdu byl Svoboda. Nelíbilo se mi, jak ho špinili v médiích. Já jsem se toho všeho účastnil. Znal jsem ho a potkával. Dotklo se mě vyjádření i prezidenta Havla, které jsem slyšel na vlastní uši, že východní armáda byla fraška. Takže ve své nevydané knížce mu odpovídám. Nebo i z tisku jsem se dozvěděl, že Dukla byla špatná. Já tam byl. Viděl jsem raněné i mrtvé. Podle mého odhadu možná tři stovky. Četl jsem, že nakonec tam zemřelo na šest set lidí. Já sám jsem tam měl desetičlenné družstvo, z něhož se zachránilo šest mužů. V knížkách, které vydává náš odboj, ty jsou přesné, ale ti, co seděli v kanceláři, si dovolí kritizovat od stolu. Oni ale vůbec neví, co byla válka.

Vasil Hajdur

Narodil se 24. července 1919 nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi, po jejíž okupaci byl odveden do maďarské armády. Protože byl podle vlastních slov vychováván v Československé republice, nechtěl sloužit v maďarské armádě a rozhodl se utéct do Sovětského svazu.
Hranice překročil spolu s dalšími čtyřmi mladíky 15. července 1940, byli zadrženi sovětskými vojáky a posláni do Poltavy, kde byl Vasil Hajdur odsouzen za nepovolené překročení hranice na tři roky lágru. Trest si odpykával od 15. ledna 1941 v sibiřském lágru Talica na řece Irtyš. V lednu 1943 se přidal k československé jednotce a byl zařazen do 1. praporu, 2. pěší roty a 3. čety, s níž odešel 31. ledna 1943 na frontu. Během dukelské operace byl dvakrát raněn, léčil se u Przemysle a po vyléčení byl převelen k 2. dělostřeleckému pluku, kde sloužil až do konce války. Po válce studoval jednoroční kurz na reálném gymnáziu v Praze a v roce 1946 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. V armádě poté sloužil až do důchodu.

22.5.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Městská policie Tábor. Ilustrační foto.

Hledaného muže našli na Sídlišti nad Lužnicí

Nadační bazar pro Centrum Bazalka. Ilustrační foto.

Měxus otevře charitativní výstavu

OBRAZEM: Tanečníkům z Ataku se na domácí půdě opět dařilo

Tábor - V neděli 21. října se v Táboře konal již 19. ročník taneční soutěže Velká cena Tábora.

DOTYK.CZ

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

/ GALERIE, VIDEO / Tvůrci internetových memů nespí a povolební situaci v Česku pochopitelně nenechali bez povšimnutí. Pozornost si získaly zejména čtyři momenty: vděk Andreje Babiše vyjádřený tvůrci jeho kampaně Marku Prchalovi, prohra Matěje Stropnického v čele Zelených, poměrně vysoký zisk SPD Tomia Okamury - a "nesmrtelný" poslanec Marek Benda.

Žáci poznávali českou metropoli

Tábor - Jak se už stalo tradicí, i v letošním roce vyrazili žáci ZŠ Helsinská na sérii literárně-historických exkurzí do české metropole. Postupně se do Prahy podívali žáci sedmých, osmých a devátých tříd.

AKTUALIZOVÁNO

Řidič multikáry narazil do stromu, do nemocnice ho transportoval vrtulník

Vacov - K nehodě s vážným zraněním došlo v pondělí 23. října v půl deváté na silnici z Vacova do Vrbice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT