VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Václav Šedivý má chuť znovuobjevit spoustu dalších zapomenutých umělců.

Tábor – Gymnazista, vysokoškolák, vyučený řezník s 28 let trvající pedagogickou praxí. Dnes autor tří knih a majitel vydavatelství. Tím vším je Václav Šedivý z Tábora, jehož nejnovější dílo, dva kilogramy vážící kniha, čtenáře provází životem a dílem sochaře Jana Vítězslava Duška z Tábora. Díky tomuto makovskému rodákovi s manželkou prokřižovali celé Čechy, aby objevili a zachytili krásu jeho děl. Ani jim se však nepodařilo rozluštit záhadu, kterou sedmdesát let tají bronz sochy Antonína Švehly z jeho dílny.

22.7.2016
SDÍLEJ:

S MASARYKEM. Václav Šedivý s Duškovou sochou prezidenta Masaryka, která stále stojí v jeho ateliéru u Černých mostů v Táboře. Autor knihy o sochařově díle se narodil v roce 1961 v Táboře, je ženatý, 
s manželkou mají syna a dceru a dva vnuky. Foto: Alena Šatrová

Proč vás zrovna sochař J. V. Dušek přiměl k další literární činnosti a napsání knihy Táborský sochař Jan Vítězslav Dušek?Protože byl zapomenutý a nikdo se nevěnoval tomu, kdo vlastně byl a co všechno udělal. Myslím, že z našich místních umělců je jedním z nejvýznamnějších a přitom se o něm moc nevědělo a nepsalo.

Překvapil něčím i vás?
Určitě, myslel jsem si, že mapování jeho díla bude jednoduché, že půjde maximálně o desítky kusů. Nakonec to bylo komplikované, protože Dušek byl velmi pracovitý a těch soch a pomníků udělal neuvěřitelně hodně.

Čím vaše bádání začalo?
V podstatě asi přednáškou před šesti lety v domě U Lípy, tedy v Muzeu Šechtl a Voseček. Byla o první světové válce a 75. pěším pluku z Jindřichova Hradce. To mi připomnělo, že před táborským gymnáziem stojí socha od pana Duška, a ačkoli kolem ní chodíme celý život, o autorovi toho moc nevíme. Tak jsem si hledal nějakou literaturu, ale v podstatě neexistuje, proto jsem se vydal po jeho díle, až z toho vznikla kniha.

To jste udělal velký skok, předpokládám, že tak jednoduše se na svět nedostala. Co vám v začátku pomohlo? Archivy nebo už jste v té době věděl, že v Táboře žije sochařova vnučka?
Moc jsem toho nevěděl, ale jeho vnučku učila moje manželka a ta o její vazbě na Duška věděla. Tak jsme se poznali a já pak chodil i do muzeí a archivů, pátral po internetu, až jsem snad propátral všechna muzea a archivy v Čechách. Nebýt ale internetu, kniha by téměř nemohla vyjít, nebo alespoň ve velmi okleštěné podobě. Před patnácti lety bych se ke spoustě informací vůbec nedostal.

Kolik času práce zabrala?
Tři a půl roku. Co šlo, jsem si nafotil sám, ale v knize je i spousta fotografií z muzejních sbírek a mnohé mi poskytla i paní Šechtlová z jejich archivu. Její dědeček Josef Jindřich Šechtl fotografoval Duškovi většinu prací. To znamená, že autorů snímků je v knize ve finále dvacet.

Dušek tím ve vás získal asi největšího fanouška a jak říkáte, zřejmě i znalce. Je něco, co vás na této osobnosti doslova nadchlo?
Přímo mne fascinuje, že ve 30. letech zvládl udělat až třináct monumentálních pomníků za rok. Od malého sádrového návrhu přes modely v měřítku jedna ku dvěma až k finální pískovcové soše. A to vše zvládnout i po finanční stránce a ještě dílo instalovat na dané místo. Vůbec nechápu, jak to všechno mohl stihnout. Pochopitelně měl několik kameníků, podle fotografií i dvanáct současně, ale všechno musel vymyslet, hlídat a kontrolovat. To je dnes nepředstavitelné.

Komu známému udělal pomník?
Nejvíce jich udělal padlým v obou světových válkách a druhou částí jeho tvorby jsou náhrobky. V Táboře ho například udělal rodině Setunských (do této táborské rodiny se přiženil Oskar Nedbal, vzal si za ženu Josefu Setunskou) nebo Volákových. Hoteliér Volák vlastnil dům čp. 617 na Nádražní třídě, později jídelnu Máj, dnes je v něm hotel Tábor.

Máte některé Duškovo dílo doma?
Mám jedno, je to Žižka s Husem a mám ho stále na očích.

Kdy jste u sebe pocítil touhu pátrat a objevovat?
To jsem měl odjakživa, ale když člověk chodí do práce, nemá čas pobývat v archivech, ten přišel, až když jsem zůstal na volné noze.

Zapojil jste i rodinu?
Samozřejmě, manželka se mnou všechno objížděla a sochař Dušek byl z velké části právě její nápad. Ona před několika lety s dětmi z gymnázia zrekonstruovala křížovou cestu v Chotovinách. Pracovali na ní asi rok, a protože z toho byla docela vyčerpaná, chtěla si odpočinout a v klidu si udělat pár výletů po návsích a obejít nějaké sochy a pomníčky na Táborsku. Nakonec z toho byly tři roky cest po celé republice. Prošla například všechny hřbitovy v okrese.

Kde mají nejvíc jeho děl?
Na Táborsku a na Vysočině, ale v podstatě pořádně nevíme, proč zrovna na Vysočině. Vím jen, že v Pacově měl známého pana Zoubka, tak možná přes něho se dostal na Vysočinu. Jeho díla jsou vidět po různých náměstích a návsích, v Táboře jsou také v husitském kostele a v muzeu na dvorku je jeho Švehla, který ale patří rodině. To je krásná socha obestřená tajemstvím.
V roce 1935 instalovali Švehlovu sochu před zemědělskou školu. Za války v roce 1943 ji Němci nechali odstranit a jako ostatní bronzové sochy a zvony skončila v Praze na Maninách ve sběrné ohradě, odkud se vozily do Říše na roztavení. Naštěstí ale válku přežila a vrátila se do Tábora. Jenže po roce 1946 už nebyla ochota Švehlu vystavovat, tak zase skončil v ohradě. Bronz z rozřezané sochy v roce 1950 Tábor věnoval ministerstvu informací, aby se vykoupil a nemusel instalovat bronzovou sochu Žižky na koni od sochaře Karla Dvořáka, kterou Praha nechtěla, protože si nechala na Vítkov udělat lepší a větší od Bohumila Kafky. V té době už jsme tu ale měli Žižku od Strachovského. Švehla byl tedy pryč a pražský Dvořákův Žižka skončil v Budějovicích. Ani tam ze sochy nebyli nadšení, nejprve ji instalovali před radnicí, ale po osmi letech ji umístili před Žižkova kasárna, kde stojí dodnes. Takže původní táborský Švehla byl zničen. Ten, co byl v Duškově ateliéru, je sice podobný, ale přece jen jiný. Když zemřel Duškův syn Václav, město si tuhle sochu odvezlo v domnění, že jde o tu původní, která mu patřila, a uskladnilo ji na dvoře v muzeu. Podle pohlednic se ale přišlo na to, že to není táborský Švehla, že tento dochovaný patří rodině. Vůbec se ale nezjistilo, kam byl určený. Jediné, co o tom víme, je, že ještě před válkou Dušek plánoval sochu Švehly pro Týn nad Vltavou. Dochovaly se i dokumenty o tom, že měl stát před zámkem, i jaké měla mít socha rozměry. Pak už ale zápisy končí. Později se zjistilo, že tato táborská socha se od té týnské velikostně liší asi o pět centimetrů. Možná je to ta samá, ale že by si Dušek nechal odlít sochu za vlastní peníze, je divné. A hlavně, jak by ji za války před Němci ukryl? Vždyť vážila 750 kilo! Švehla je tedy stále velikou záhadou. Krásné by bylo, kdyby mohl stát u Švehlova mostu. S tím by ale musela souhlasit rodina.

Kolik jeho potomků, kromě vnučky Jany, která nedávno ateliér svého dědy u Černých mostů zrekonstruovala, ještě znáte?
Moc potomků nemá, protože oba jeho synové již zemřeli, přičemž Václav zůstal bezdětný. Jan rodinu měl, žije tedy Duškova snacha a dvě vnučky – Anička a Jana. Oba synové byli také sochaři.

Jakou knihou vaše literární činnost začala?
První moje knížka se jmenovala Technologické výpočty pro řezníky a uzenáře, to je takový můj bestseller, protože se prodalo šest tisíc výtisků a vyučovaly podle ní všechny řeznicko – uzenářské školy. Pak jsem se spolupodílel na knize Dírná – album pohlednic a knížka o J. V. Duškovi je mojí třetí autorskou.


Teď je mi jasné, proč je vaše vydavatelství tak odborně zaměřené. Proč píšete a vydáváte učebnice?
Protože v 90. letech jich byl nedostatek, pro tak malý obor je nebylo výhodné vydávat. A abych řeznictví mohl i řádně vyučovat, tak jsem se při zaměstnání řezníkem vyučil a napsal si učebnice.

Nestanete se teď i sochařem?
(smích) Zřejmě z prostorových důvodů ne.

Komu dalšímu chcete napsat knihu?
V Táboře máme ještě jednoho sochaře, o němž se taky moc neví. Je jím Rudolf Kabeš, od něhož možná znáte výzdobu autodílen na Budějovické ulici v Táboře nebo sochu Jana Husa na náměstí v Soběslavi. Registruju asi šedesát jeho pomníků a náhrobků, ale nemůžu najít žádné potomky. Bylo by dobré, kdyby se mi někdo ozval. V Táboře žili dokonce dva Kabešové, jeden byl řezbářem, druhý kamenosochařem, ale jde jen o shodu příjmení. Známý je pouze řezbář, který měl dva syny, o sochaři informace chybí. S panem Duškem byli současníky, Rudolf Kabeš byl o pár let starší, narodil se v roce 1885 v Deštné, ale zemřel až po Duškovi, v roce 1974. Za války dokonce sloužili u stejného pluku, takže se museli znát.
Zapomenutý je také malíř Václav Klement Boušek, v depozitáři muzea je spousta jeho kreseb. O něm v podstatě také veřejnost moc neví. Po dlouhých letech jeho kresby na podzim vystavilo muzeum, což byl jistě záslužný počin. Také je velmi zajímavý malíř a grafik Ladislav Tousek, který působil na Masarykových školách práce jako učitel kreslení a zanechal po sobě krásná zákoutí Táborska. Takže umělců, o nichž toho moc nevíme, je tady rozhodně víc.

Autor: Alena Šatrová

22.7.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Z náklaďáku si odnesl tři kufry nářadí

Ilustrační foto.

Muž si ustlal u kolejí, měl velké štěstí

AKTUALIZOVÁNO

U Semic se stala nehoda. Řidič a dva malí synové jsou vážně zraněni

Písek - V neděli před 14. hodinou se stala na silnici I/20 na trase Písek - ČB nedaleko Semic vážná dopravní nehoda. Čelně se střetla dvě osobní auta - Škoda Octavia a Škoda Felicie. Během nehody došlo ke třem vážným a jednomu lehkému zranění. Na místě zasahoval vrtulník. 

V Sezimově Ústí se stala nehoda s chodcem

Sezimovo Ústí - Nad nedělním ránem, kolem třetí hodiny, vyjížděly všechny složky záchranného systému k vážné dopravní nehodě, která se stala na na E55 v místě výjezdu ze Sezimova Ústí směrem na Planou nad Lužnicí.

Lidé na Táborsku vynesli na trůn ANO

Táborsko - ANO Andreje Babiše, které mu na jihu Čech vedla poslankyně Radka Maxová z Tábora, těžko v okrese hledá vážného konkurenta.

Ve zcela obrostlém domě žijí spokojeně již po tři generace

Mladá Vožice – Dům rodiny Slabých budí velkou pozornost. Každý podzim se stává doslova pastvou pro oči: hraje totiž všemi barvami, od zelené přes žlutou až po krvavě rudou.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení